Poprvé jsem se s Pavlem Strnadem potkal před čtyřmi roky, kdy naše setkání inicioval společný známý. Nalákal mě tehdy prostou informací, že jeho maličký tým, o kterém svět zatím neslyšel, vytváří moderní soulslike akční RPG.
Už z onoho prvního setkání, na kterém jsem viděl skutečně velmi ranou, byť funkční verzi hry tehdy známé jako Lost Hero, byl cítit neskutečný zápal, láska a oddanost, se kterou šéf uskupení GoldKnights ke svému duchovnímu dítěti přistupuje. Pavel mi s nadšením vyprávěl o všech aspektech, které by do hry chtěl vetknout, dychtivě sledoval moje reakce a bylo okouzlující sledovat, jak v hrubých obrysech prototypu, který v tu chvíli běžel na obrazovce, jasně vidí v té době roky vzdálený cíl.
Právě ryzí snaha udělat hru, kterou by si sám chtěl zahrát, a tvrdohlavá touha nepolevit z ambicí, které rozhodně neodpovídají nezávislé hře, byla důvodem, proč jsem projekt po celé roky sledoval. Čas od času jsem se s Pavlem Strnadem setkal a jeho herní projekt je taky jediný, který jsem kdy podpořil v crowdfundingové kampani.
Popisovat dlouhou cestu od roku 2018 až k letošku nemá smysl, snad jen zkratkovitě – k projektu se časem přidal zkušený producent Vladimír Geršl, který především pomohl s přísnější definicí toho, co má hra ve skutečnosti být. Patrně také doporučil osekání některých plánovaných aspektů, jako byly prvky tower defense. Především se ale studiu povedlo získat vydavatele v podobě společnosti Plaion, která mu poskytla vyšší míru jistoty, a v neposlední řadě také služby Tobiase Stolz-Zwillinga, který si své PR ostruhy vysloužil u Kingdom Come: Deliverance.
Lost Hero se v průběhu vývoje přejmenoval na The Last Oricru a jeho tým se momentálně pilně připravuje na Gamescom, kde bude poslední velká příležitost ukázat hru širokému publiku ještě před vydáním. Novináři z Česka a přilehlých zemí ovšem dostali možnost vyhnout se gamescomovému shonu a The Last Oricru si v klidu a v pohodě vyzkoušet ještě v předstihu v jedné z pražských heren. Zároveň si o ní tamtéž mohli popovídat s osobami nejpovolanějšími. Na následujících řádcích si tak budete moci přečíst, jak na mě hra pár měsíců před vydáním zapůsobila.
zdroj: Prime Matter
The Last Oricru sází na dva základní pilíře. Tím prvním je kooperativní hraní ve dvou: Hru můžete projít s kolegou bez přerušení od začátku do konce, a to i ve splitscreenu (původně byl v plánu výhradně splitscreen, na základě zpětné vazby ale studio přidalo i online kooperaci).
Druhý a neméně důležitý aspekt je variabilní příběh, který obsahuje velké množství rozhodování a inspiruje hráče, aby po dohrání vyzkoušeli průchod znovu s jinými výsledky. Opakované hraní má podpořit i relativně krátká herní doba: Jedno dohrání by vám mělo zabrat kolem 15 hodin. Vývojáři doufají, že díky tomu po prvním zhlédnutí titulků nebudete umořeni, nýbrž hru s chutí okamžitě absolvujete znovu. A kdybyste se prvních pár pokusů trápili, vždycky si můžete snížit obtížnost.
Děj se odehrává ve světě, který sami autoři popisují jako středověké sci-fi. Přestože prostředí planety, na kterou vás The Last Oricru zavede, připomíná místy spíše temnou fantasy, příběh operuje v rámci vědeckofantastických motivů a například magie je ve skutečnosti jen velmi pokročilou technologií.
Vyprávění se točí kolem války dvou frakcí, přičemž hráči mají svobodu připojit se k libovolné z nich. To ale nejsou jediné možnosti výběru a nakonec pravděpodobně zjistíte, že věci nejsou zdaleka tak jasně rozvržené, jak se zdá.
Už při hraní ukázkové verze se potvrdilo, že volba strany má výrazný vliv na děj, na průchod jednotlivými lokacemi, na postavy, s nimiž se budete stýkat a na souboje, které budete muset podstoupit. Zajímavé je, že příběh nekončí se završením války, ale hráči mají rovněž možnost sledovat její dopady. Ve druhé polovině příběhu jsou tak ještě důrazněji konfrontováni se svými rozhodnutími.
Scénář v některých ohledech počítá s metodou nespolehlivého vypravěče. Nemůžete si například nikdy být jisti, že vám ostatní postavy nelžou. Teprve během dalších průchodů si budete moci udělat lepší představu o skutečném stavu věcí a poopravit si informace, které vám minule byly prezentovány jednostranně.
Framerate se i na extrémně výkonném PC s RTX 3060 a 12 GB RAM výrazně propadal a drtivá většina soubojů trpěla potížemi s plynulostí, která je přitom v tomto žánru naprosto zásadní.
Kooperativní hraní je rozhodně velkou devízou The Last Oricru. Během ukázky, kdy jsme si vystřídali role válečníka a kouzelníka, se znovu potvrdilo staré známé pravidlo, že společné hraní dokáže vylepšit i momenty, při kterých by zážitek vlka samotáře mohl začít drhnout.
Hratelnost je výrazně inspirovaná žánrem Soulsborne a souboje se nijak nevymykají konceptu moderních akčních RPG, kooperace je nicméně opepřena různými synergiemi. Postavy tak mohou některé schopnosti kombinovat a například mezi sebou vytvořit smrtící paprsek, do něhož následně chytají nebohé protivníky. Kombinace válečníka a mága je samozřejmě výhodná, protože zatímco obrněný tank drží nápor nepřítele, čaroděj z bezpečné vzdálenosti metá devastující kouzla, případně léčivou magii.
Pozoruhodnou vlastností RPG systému je mechanismus prstenů, které hráči umožňují směňování bodů jednotlivých atributů. Pokud byste si tedy chtěli zkusit kouzlení jako válečník, ale chyběly vám potřebné bodíky v konkrétním charakterovém rysu, můžete si ubrat trochu síly nebo obratnosti, a naopak si přidat intelekt. Vývojáři tímto stylem chtějí inspirovat hráče, aby zkoušeli různé varianty vybavení a herních stylů i v rámci jednoho průchodu.
Nemá smysl chodit kolem horké kaše, The Last Oricru nemíří mezi nejnablýskanější AAA produkci a je fér říct, že prezentovaný build měl k ideální podobě daleko. Problém tkví hlavně v optimalizaci, framerate se totiž i na extrémně výkonném PC s RTX 3060 a 12 GB RAM výrazně propadal a drtivá většina soubojů trpěla potížemi s plynulostí, která je přitom v tomto žánru naprosto zásadní. Jakkoli jsem si tedy kooperativní hraní užíval a z krátké ukázky sledoval záblesky nápaditosti košatého příběhu, největší obavy mi dělá právě technický stav, v němž hra dorazí na naše obrazovky, především proto, že se termín vydání povážlivě blíží.
Prozatím nechci vynášet žádné konečné soudy, na ty dojde až v recenzi. Byla by ovšem nesmírná škoda, kdyby originální koncepty přišly nazmar kvůli optimalizaci. Hra naštěstí kromě PC míří pouze na současnou generaci konzolí, což je dobré rozhodnutí, protože na PlayStationu 4 a Xboxu One by si autoři patrně koledovali o situaci podobnou Cyberpunku 2077, ovšem bez záštity, kterou polskému CD Projektu poskytl jeho historický věhlas.
Suma sumárum jsem měl při hraní především radost, že se projekt, který jsem kdysi viděl v samotném zárodku, nakonec úspěšně dočkal dokončení a že si i přes náročný a dlouhý vývoj udržel prvky, které z něj dělají originální a nápaditou hru. Jak to celé dopadne, se dozvíme 13. října letošního roku.
