Můžete se bránit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Klasikova věta o neustálém srovnávání v rámci daného žánru s legendou od Blizzardu je zde na místě, ale v tomto ohledu je nutné říci i druhou stranu mince. Path of Exile je nyní ve veřejně přístupném testování, takže každý má nyní možnost si hru jednoduše stáhnout, zaregistrovat se a začít hrát. A první reakce jsou více než nadšené. Hráči titul srovnávají s Diablo III a v jejich subjektivních pocitech, v mnohém nehotová, novinka dává klasice na frak. A nutno říci, že podobným pocitům jsem se dobral po několika dnech intenzivního hraní i já.

Syrový a krutý svět

Path of Exile je v mnoha ohledech netuctovou hrou, byť sází na ty nejzprofanovanější herní postupy, které se v daném žánru objevují už dlouhé roky. V určitých rysech se snaží bořit zaběhnutá pravidla, ale stále vlastně nabízí hráčům konzervativní herní systém. Path of Exile je velmi inteligentním dupnutím do velké louže plné zatuchlé a stojaté vody. Novozélandská hra totiž rozčeřila diablovský žánr neuvěřitelnou dávkou zábavy, napětí i syrovosti. Ukázala, že není nutné za každou cenu přinášet novoty, které hráče obtěžují, že lze být v mnoha ohledech progresivní hrou.

První dojmy jasně ukazují, kam se daný žánr navíc může ubírat, aby vyhověl současným trendům a zároveň neurazil puristy. Path of Exile není online hrou v pravém slova smyslu, tak jak si to u RPG titulů představujeme. Drží se zaběhnutých mechanismů, formou free-to-play však přidává velmi žádaný prvek online hraní. Rozhodně však nejde o prostředí, kde se budeme neustále střetávat s dalšími hráči.

zdroj: Archiv

Právě inteligentní vyvážení síťového i offline hraní dělá z Path of Exile velmi originální titul, který v mnoha ohledech překračuje stín Diablo III. Tvůrci se nesnažili o nějaké ohromující novátorské postupy, přesto změn oproti předchůdcům najdeme celkem dost. Hned první celkem významný posun zjistí hráč v té nejviditelnější věci – grafice. Rázným způsobem podtrhuje syrovou a věrnou atmosféru temného fantasy prostředí. Když to přeženu, tak lze říci, že si člověk se svým hrdinou více připadá jako v literární pustině Hry o trůny, než v barevném naivním světě Torchlight.

Syrovost totiž nepodtrhují jen cákance rudé krve, ale celkově temná a až děsivě zlá atmosféra. Úvodní „město“ je bránící se rozbořenou pevností, nikoliv spletencem uliček. Slunce zde rozhodně nesvítí příliš často a hordy zrůdných nepřátel i nepříjemně se špičatící skaliska navozují pocit skutečného světa v chaosu.

Obchod v prvobytně pospolné společnosti

Herní systém zachovává přesně to, co hráči na žánru milují. Nekoná se žádné velké přemýšlení, ale jde se kupředu, zabíjejí se hordy nepřátel a plní se úkoly typické pro diablovky. Zajdi tam, cestou všechno pozabíjej, najdi něco, přines mi to. No a co? Z potvor padá neuvěřitelné množství předmětů, které lze prodat obchodníkům. I když ono o prodeji vlastně nemůže být řeč. Už žádné syslení zlaťáků a pak zběsilé nakupování zbytečností. Za prodané předměty získáte materiál vhodný k další výměně.

Path of Exile si nehraje na drsný svět, kde vládne mírumilovná ekonomika naivity. Za každý předmět získáváte například fragmenty nějakého předmětu, na který dosáhnete až při určitém množství prodaných věcí. Z počátku nad jejich významem moc nepřemýšlíte a prostě je vyměníte dál. Později však člověk musí hodně přemýšlet nad tím, zda nabytou věc uschová pro vlastní potřebu, nebo ji opět vymění třeba za novou zbraň.

Absence klasické měny může připomínat jen laciné gesto, které má stvrdit chuť tvůrců odlišit se, ale ve skutečnosti hře opravdu dodává punc něčeho „jiného“. Na začátku dostanete možnost vybrat si hned ze šesti hrdinů. Ani jeden z nich opravdu nevypadá jako klasický klaďas. V podzemní vězeňské kobce se sešel opravdu pěkný výkvět bijců.

zdroj: Archiv

Klasickým drsňákem je marauder, který se zaměřuje na hrubou sílu. Tahle hora masa a svalů opravdu prověří odolnost vaší myši. Ranger je klasickým lučištníkem. Z blízka to většinou schytá, na dálku však vyniká rychlostí a přesností. Čarodějnice je dalším adeptem na boj z dálky, její doménou jsou kouzla. Duelist je chladným, ale jinak velmi mrštným zabijákem. Této postavě vyhovují nejvíce meče, každý v jedné ruce.

Templáři jsou v té hře jakýmisi paladiny. Bojují dobře s mečem, ale současně umí kouzlit všelijaké aury, který buď pomáhají ve skupině, nebo prostě jen ještě o trochu víc ubližují protivníkům. Mrštností pak vyniká stín – postava schopná velmi rychle zasadit úder a vzdálit se ihned poté do bezpečí. Výběr hrdiny tak klasicky záleží na preferencích hráče, tak jak tomu vždy bývá.

Precizní vývoj postavy

Vývoj postavy probíhá klasickým způsobem – zabíjením nepřátel se hrdina zdokonaluje a nabírá zkušenosti. V posledních letech bylo děsně „trendy“, když si hráč při dosažení další úrovně nerozděloval nabyté body a neurčoval strom vývoje. Sexy bylo, když to za vás udělala hra. Vývojáři tento lehce imbecilní prvek vysvětlovali většinou tím, že stejně rozdělujete podle předem daného klíče.

V Path of Exile vás nikdo o radostný pocit z rozdělování nepřipraví. Jen se při prvním pohledu na „pavouka“ dovedností asi pořádně zapotíte. Z nadělování dalších a vylepšených vlastností však vyplynulo, že postava má v podstatě několik cest, kterými se může vydat. Nic není předem dáno. Templář tak může posilovat hrubou sílu a bude lepším bojovníkem, nebo naopak vylepšuje svá kouzla a manu. Pak se z něj pravděpodobně stane výrazně lepší parťák ve skupině. Zatím to vypadá, že popisuju klasickou dibalovku.

MMO pro všechny

Kde jsou ale vlastně ostatní hráči, a jak vůbec někoho napadlo, že hru označí za MMO? Systém sdíleného multiplayerového světa je v Path of Exile prostě geniální. Francouz by řekl ženyjál, Němec fertig! Na MMORPG bylo vždycky hanebné, jak moc se hra snažila hráče houfovat a sdružovat do skupin. Taková socialistická školka, kdo se při procházce odmítl držet za ruce, táhlo se to s ním už do dospělosti. Vývojáře snad nikdy nenapadlo, že jsou také lidé, kterým je bližší pocit ze sdílení společného světa, ale chtějí hrát sami a v případě, že dostanou chuť, spojí se a půjdou třeba vymlátit složitější lokaci s přáteli.

Path of Exile na tyto hráče myslí! Většinu toho ve hře opravdu zvládnete sami. S ostatními se budete setkávat ve městech a osadách, kde můžete nakupovat (směňovat) a získáváte tam další úkoly. Ve městech budete o ostatní opravdu zakopávat na každém rohu.

Sotva vylezete ven do nebezpečenství, jste tu opět jen vy a váš hrdina. To je docela v klídku, ne? Jakmile se však s někým spojíte, už jdete spolu. Hra vám vygeneruje prostředí pro skupinu do osmi lidí. Path of Exile tak není v pravém slova smyslu MMORPG, jde vlastně o celkem vychytaný hybrid, který vyhoví všem.

zdroj: Vlastní

Hra je zdarma, nebudou žádné měsíční poplatky, pojede se systémem mikrotransakcí, což je momentálně velmi oblíbený systém nejenom v MMO hrách. Jde však o to, co si lidé dokupují a jak moc koupený bonus zvýhodňuje hrdinu před těmi, kteří ještě nemají debetní kartu nebo jsou prostě lakomí. I zde tvůrci sympaticky zariskovali.

Přikupovat toho půjde opravdu hodně, ale nic by nemělo vaší postavě výrazněji usnadňovat postup ve hře. Vizuální vylepšení bojových efektů a kouzel je fér, na druhou stranu jde o velký risk. Hráč si titul musí opravdu zamilovat, aby zaplatil za to, že jeho brnění bude vypadat jako zářící démant.

Path of Exile je momentálně nejlepší volbou pro fanoušky žánru. Kombinuje v sobě to nejlepší, co se v diablovkách urodilo a nové postupy se nesnaží prosazovat křečovitě a za každou cenu. Zklamalo vás třetí Diablo? Měli jste pocit, že Torchlight 2 je naivní hrou barev? Pak přesně pro vás je hra novozélandských vývojářů! První dojmy z hraní Path of Exile slibují opravdu skvělý zážitek a až se hra překlopí do své finální podoby, může jít klidně o krále!