Miluju Dunu. Neříkám, že bych chtěl sám zažít prostředí planety Arrakis, vlastní recyklovanou moč budu radši srkat v pohodlí vlastního domova, ale zvláštně cizí, poeticky krutý svět z pera Franka Herberta mě nepřestává fascinovat. Což je taky důvod, proč mě okamžitě zaujala Silica vydávaná českou firmou Bohemia Interactive, která právě vstoupila do předběžného přístupu.
Zhmotníte se uprostřed pouště na futuristické základně, samý beton a ocel a sci-fi udělátka. Z nebe na vás pomrkávají gigantické orby cizích světů. Zpoza duny se vyloupne obrovské těžební vozidlo uprostřed své neustávající cesty sem, tam, sem, tam, chroupu zdroje, plením přírodu, zkuste si mě zastavit.
Máte v rukou pušku. Někde za vaším levým ramenem protne vzduch zběsilý řev buginy. Otočíte se a neviděný generál vám v HUDu rozkazuje: „Znič to vozidlo, vojáku!“ Uděláte pár opatrných kroků, zalícíte, koupíte to dávkou z kulometu a pomalu vykrvácíte do písku.
Pak se znova zhmotníte. A znova umřete. Zhmotníte, umřete, zhmotníte, vyhodíte do vzduchu buginu, zabijete dva kulometčíky, co se schovávali na skále, hele, ono to nakonec nebude zas tak složité, když v tu chvíli se z písku vyhrabe škorpion o velikosti rodinného domu, napíchne vás na ocas a z rozpáraného těla vytřese duši.
No a tak se znova zhmotníte. A protože už se vám moc nechce žrát olovo ani okoušet pohostinnost místní domorodé fauny, radši se pohodlně zaboříte do semišového křesla, kouknete se na bojiště pěkně seshora, najdete si nějakého ubohého pěšáka a s posměšným potažením z doutníku ho instruujete, ať jde zabít támhletoho gigantického brouka. Až umře, bude na něj jako útěcha čekat tank, který jste právě začali vyrábět v jedné z továren.
Protože ten generál, který přikazuje, kam běžet, na co střílet a proč umřít, můžete být i vy sami.
V křesle nad bojištěm
Další velké lákadlo Silicy, kromě jejího povědomého pouštního zasazení, kromě toho, že bojujete o surovinu, která rozhodně není koření, ne ne, kromě toho, že vám do uší zní spirituální, exotickým východem prodchnutý soundtrack, je její hybridní nátura. Střílečka, co je zároveň strategie.
Jako byste vzali starou dobrou strategickou Dunu a jednotlivé panďuláčky na obrazovce svěřili skutečným, živým lidem. Ve strategickém pohledu teoreticky ovládáte úplně všechno, taktiku, vojáky, výrobu – akorát se vždycky může stát, že vás podřízení neposlechnou.
Mně se to stávalo velmi pravidelně. „Bylo by super, kdybyste se všichni najednou sebrali a udělali obchvat, abychom jejich základnu vzali z boku a vyhnuli se té zdrcující kulometné palbě,“ řekl bych, kdybych se svými vojsky mohl mluvit. Místo toho jsem jim jenom kliknutím přikázal, kam mají jít a co tam mají dělat. Půlka šla, té druhé to asi přišlo moc daleko nebo moc stupidní, a tak nešla. Půlka půlky se po cestě různě poztrácela nebo poumírala, půlku půlky půlky pak nepřítel rozsekal na maděru.
zdroj: Bohemia Interactive
No a co? Nefrustrovalo mě to. Naopak, připadal jsem si jako Ron Weasley hrající kouzelnické šachy, které mu s každým tahem odmlouvají a odmítají poslouchat. Robotické poskoky si můžu užít v libovolné RTS, není snad krásné, že se tady musím přizpůsobovat nesmiřitelným náturám neohrožených reků v zaprášených botách?
Fakt to docela krásné je, což se nedá říct o velitelském uživatelském rozhraní, které krásné není. Volil bych pro něj poněkud invektivnější adjektiva, například „nepřehledné“, „nedodělané“, „k ničemu“. Ale to je early access, to se stoprocentně ještě zlepší a dirigování smrtícího orchestru bude frustrující pouze kvůli vzpurným violoncellistům, nikoliv kvůli chybějícímu stojanu na noty.
Brouk nemá řidičák
Generál ale může být jenom jeden. Co když jste ten, na něhož se z nebes upírá moudré oko velitelovo? Co když na vašich bedrech leží rozhodnutí, zda uposlechnout jeho vizionářský, ale nudný rozkaz, nebo se achillovsky vydat za slávou na vlastní pěst, dokud vás nesežere písečný krab?
Není to taková paráda. Víte, když jsem popisoval běžný životní cyklus insignifikantního vojína, maličko jsem ho dezinterpretoval. Místo „zhmotníte se, umřete, zhmotníte se“ jsem spíš měl napsat „zhmotníte se, někam strašně dlouho běžíte, pak teprve umřete“.
Mapa je obrovská. Ano, můžete hupsnout do vozidla, ale těch není pro všechny dost. Ano, můžete se teleportovat někam do oblasti, na kterou váš tým vidí, ale to taky zabere nějaký čas a navíc je docela náročné v bludišti domovské základny teleportér vůbec najít. A když tohle všechno absolvujete, zabije vás pár kulek nebo jedna dobře mířená střela ze zbraně virilnější ráže.
Problém s kyvadlově nevyváženým tempem se projevuje ještě hůř, když hrajete za brouky. Je moc fajn, že ta možnost existuje, ono překvapit cizí patrolu tím, že na ni coby obří štír skočíte ze skály, kde jste se předtím trpělivě schovávali, je výrazně větší sranda než dělat pif paf se zbraněmi, které nepůsobí zrovna nejzábavnějším dojmem. Jenže brouci bohužel nemají auta.
Jasně, gigantická zmutovaná stonožka je o hodně rychlejší než obyčejný človíček se svými směšně drobnými, po přecvaknutí kusadlem volajícími nožičkami. Ale v kontextu mapy velké jak Sahara je pořád dost pomalá. A neteleportuje se. A nemá buginu. Sice přežije vícero přestřelek, poněvadž je obrněná od tykadel až po zadeček, ale s každou další smrtí a narozením kilometry daleko od nejbližší zábavy mé hrdlo vyluzovalo agresivní zvuky, které by mimozemský hnus klidně mohl považovat za součást přitažlivého pářícího rituálu.
Zbývá spousta písku v hodinách
Silica potřebuje ještě spoustu práce, to je bez diskuze. Je plná nedodělků a bugů, obrovské sběrače surovin se zaseknou o kamínek a stojí na místě, umělá inteligence spolubojovníků by Harvard určitě nevystudovala, frakce nepůsobí úplně vybalancovaně, snímky za vteřinu jsou schopné spadnout mrazivě nízko, když se na obrazovce děje hodně věcí.
Tohle, plus to všechno, o čem jsem už psal, včetně vychrtlého uživatelského rozhraní a strategických možností pro generály, problémů s tempem u pěšáků i mimozemšťanů nebo neuspokojivého střílení ze základních pušek, znamená, že bych vám právě teď úplně nedoporučoval hopsat do teleportéru a rochnit se v píscích cizí planety.
zdroj:
Bohemia Incubator
Jednoho dne na vás možná budu volat, ať se ke mně připojíte, že už je to všechno super. Stát se to určitě může, Silica stojí na velmi solidním nápadu, s krásným světem a herbertovskou atmosférou. Ale tenhle early access je zkrátka momentálně spíš alfa než beta. A to, k velkému zmatení všech obřích škorpionů, není pochvala.
