Každopádně se však stáří hry projevuje různě, ale všimnete si toho okamžitě. Graficky je hra zjevně pod dnešním standardem, ale oči z ní naštěstí nebolí. Herní mechanismy jsou převzaté přímo z původního design dokumentu, takže chvílemi působí neohrabaně a archaicky. Dukeovský humor je přímo stavěný pro nácti-leté puberťáky, kteří tehdy tvořili majoritu hráčské populace (byl jsem mezi nimi i já a většina z vás). No a minihry představují sice zábavné rozptýlení, ale vytrhují z akce a odvádí pozornost, přesně jako tomu bývalo kdysi, když se podobné prvky ve hrách začaly objevovat a vývojáři s nimi neuměli pracovat a my jsme je obdivovali jen proto, že to bylo něco nového.

A když si teď vzpomenete, v čem to vlastně Duke Nukem 3D před těmi mnoha lety vynikal oproti konkurenci, tak s překvapení zjistíte, že to bylo kvalitou grafiky a enginu, řadou inovací v oblasti herních mechanismů, scénkami a humorem, což žádná jiná hra tehdy neměla, a řadou zábavných miniher. DNF tak v některých oblastech automaticky ztrácí to, v čem předchůdce nad konkurencí vyhrával a zbývají vlastně už jen minihry a humor, aby DNF žánrové soky nějak přebila. "Je to ale vůbec nutné," ptám se sám sebe. Do značné míry ne, ale celou odpověď najdete až po rozkliku, je dosti komplikovaná.

Moderní retro

Výpis důkazů, kterými bych mohl podepřít své tvrzení, by byl dlouhý. Přesto se zdá, že ony okaté archaismy v rámci uzavřeného světa DNF fungují a plní svoji roli. Je to poněkud selektivní přístup, což není správně, ale DNF nelze stavět na úroveň současných stříleček. Dokonce ani s Bulletstormem nelze DNF srovnávat, přestože hra od People Can Fly pokračuje tam, kde Duke Nukem 3D skončil.

DNF je totiž ve své podstatě herní retro navlečené do relativně soudobého oblečení a podle mě je správné tak na hru pohlížet. Srovnání s moderními střílečkami by pro hru nedopadlo se stoprocentní jistotou dobře. Duke Nukem Forever totiž bojuje na písečku, kde s ním nikdo jiný není, protože všichni ostatní už jsou o 13 let někde jinde.

zdroj: tisková zpráva

Půlhodina herní historie

Na rozdíl od kolegů z ostatních zahraničních médií (nikdo z českých tu možnost tentokrát neměl, snad chlapci ze Score, když měli hru na obálce, ale nejsem si jistý) jsem nehrál souvislý segment z úvodu hry, ale vyzkoušel jsem úvod a následně skočil o pár misí dál, abych přežil bitvu s prasaty ve vyprahlém kaňonu (Andersonův důl). Dohromady nějakých 30 minut hraní, jež minimálně naznačily směr, kterým se hra ubírá, ale k mé nespokojenosti neposkytly komplexnější obrázek o tom, co vás v plné verzi čeká, zejména v oblasti miniher a různých srandiček, kterými by hra měla být prošpikována. Ale zatím nevím jak moc, jestli se nebudou opakovat a podobně. Což je dost důležité, když na ně hra dost spoléhá.

V lecčems už mám však jasno: mechanismy střílení a obecně ničení nepřátel působí zastarale. Je to spíše pocitová záležitost – jak se Duke pohybuje, jak reagují prasata a jiní nepřátelé na zásah a tak dále. Killzone série kupříkladu ukázala, jak nasimulovat poměrně realisticky dojem z pohybu z pohledu první osoby. A nemyslím si, že by se něco podobného ztratilo v jakékoli střílečce, i té přísně arkádové.

zdroj: tisková zpráva

Magické oko

Boj s bosákem hned na úvod dále ukázal, že designu úrovní vládnou všemocné skripty a variabilita akce, alespoň ta minimální, se bude odvíjet od toho, kterou zbraň použijete. Z DN3D se vrací standardní nabídka, ve které nechybí ani zmenšovací nebo mrazící parsek, se kterými je ničení alienů, co přišli ukrást Dukeovy holky, hned zábavnější.

To ukázala druhá z nabízených úrovní. Lineární průchod kaňonem, během kterého vyskakovala prasata vždy ze stejné pozice, ozvláštňovalo vlastně jen hledání zastrčených zákoutí, kde se obvykle nacházela jiná zbraň nebo plechovky piva, které Dukeovi slouží k dočasnému znásobení ničivé síly. Obrazovka se rozostří, ale Duke je silnější.

Jeden z mála moderních prvků, které DNF využívá, je doplňování zdraví – chvilku stůjte v klidu v krytu a zraněný Duke je jako rybička. Až to působí poněkud nepatřičně, člověk má tendenci pořád hledat lékárničky. A je třeba dodat, že zdraví jako takové tu neexistuje. Duke doplňuje své EGO, což jde ruku v ruce s celkovým obrázkem Duka jako totální megahvězdy uzavřené ve svém vlastním světě chlastu, holek, her, hamburgerů a drsných chlapáckých věcí. EGO si budete moci zvyšovat nejenom řadou vedlejších aktivit, ale i v soubojích s bosáky.

zdroj: tisková zpráva

Miny a hry

Vraťme se však do hry, respektive k minihrám a legráckám, na kterých hra stojí a používá je nejenom k až příliš častému parodování sebe samé, ale i k narážkám na všemožná popkulturní klišé. A jestliže čůrání do pisoáru nebo obdivování sebe samého před zrcadlem je fajn, pohazování hovínkem po místnosti už mi přišlo poněkud ubohé. Na druhou stranu scénka, ve které vojáci čmárají na tabuli plán jak porazit bossáka a obdivují se následně tomu, když v malé minihře nakreslíte na tabuli jakoukoli blbost, je poměrně vtipná.

Samotný souboj s bosákem na fotbalovém hřišti příliš zábavný není. Vyhnout se jeho útokům je triviálně jednoduché a armáda vám neustále shazuje nové náboje. Jen běháte, dobíjíte a strefujete se do potvory velikosti mrakodrapu, což není zrovna nejtěžší. A když ji dostanete, můžete za odměnu kopnout její oko do brány (je to americký fotbal, takže přes bránu), vyslechnout drsnou hlášku a jet dál. Vlastně ne dál. V té chvíli se hra přepne na Duka hrajícího hru ve svém honosném sídle, což mu orálním sexem zpříjemňují dvě děvčátka v sukýnkách. Tuto scénku už jste viděli v traileru a můžu prozradit, že nastavuje tón celé hry. Pokud vám přišla trapná, přijde vám asi trapná celá hra, protože nečekám, že by se něco ve zbytku misí změnilo. Pokud ji nějakým způsobem oceňujete, zřejmě si něco najdete i na hře.

Vyschlá inspirace

Zmíněná mise v pouštním kaňonu, která je designově vyloženě primitivní a nudná, protože jen přejíždíte nabíhající prasata, začíná v Dukeově 4x4 vozítku. Nakonec vám dojde benzín, musíte vzít do ruky zbraň, prostřílet se v lineárním koridoru skrz prasata, možná objevit pár vtípků a nakonec v předpřipravené scénce střílet ze stacionárního kulometu vlny nabíhajících nepřátel. Celé to končí, když Duke kvůli tlakové vlně ze střely upadne na zem a ještě než ztratí vědomí, tak ukáže prostředníkem na nepřátelskou loď, že je „jednička“.

Další průchody oběma úrovněmi odhalily už popisované legrácky, kterých bylo na malém prostoru docela dost a jejich umístění občas působilo podivně. Zdržet se půl hodiny pohazováním exkrementů po místnosti, když venku řádí obrovský emzák a hrozí každou chvíli zničit půlku města, není moc logické ani na poměry Duke Nukem her. Na druhou stranu však zahraniční preview popisovala mnohem zábavněji působící kratochvíle a vtípky, jako třeba ježdění po kasinu ve vypůjčené bugině a podobně. Porovnáním svých a jejich zážitků tedy docházím k závěru, že jsou ve hře mnohem zábavnější mise, což značí, že kvalita zážitku bude v průběhu hry notně kolísat.

zdroj: tisková zpráva

Problém s minulostí

Vydavatel z 2k Games, ale i Randy Pitchford z Gearboxu prezentují Duke Nukem Forever jako návrat jediného skutečného videoherního boha. Jinak řečeno, snaží se to uhrát skrze nostalgii a ne úplně relevantní části hry prezentují jako návrat do starých dobrých časů, který si přeci všichni přejeme. Jenže to by těch stávajících 13 let muselo být špatných a nic zajímavého v oblasti her nepřinést, což není pravda. Tím chci říct, že to Duke Nukem Forever nebude mít jednoduché. Hra je zábavná, občas i vtipná a hravá, ale zároveň šíleně zastaralá v řadě důležitých ohledů. Pokud ona hravost a vtipnost prostoupí všechny mise a herní situace a nepřestane se časem zajídat, bude to pro DNF výhra a na tu svoji nostalgii leckoho utáhne. Jinak hra vzbudí spíše rozpaky, ať už je to návrat bývalé legendy, nebo ne. Prodávat se však samozřejmě bude jako rohlíky. Duke Nukem Forever vychází 6. května pro PC, PS3 a X360.