Prozatím byly veškeré mé zveřejněné dojmy z Gamescomu když ne zcela nadšené, tak alespoň pozitivní a přinejhorším neodsuzující. Samozřejmě ale není vše jen růžové a zalité paprsky slunce a i na výstavách, kam herní společnosti zpravidla vozí to nejlepší, co mohou ukázat, občas člověk z prezentace odchází, jemně řečeno, s rozpačitými pocity.
Právě to se mi stalo na stánku společnosti Sega, kde jsem měl možnost zahrát si zhruba 40minutovou ukázku z chystaných Sonic Frontiers. Demo za zavřenými dveřmi pocházelo z druhého, pouštního ostrova hry, kam se člověk údajně dostane po nějakých osmi hodinách hraní, zatímco ve veřejné části výstavy si návštěvníci mohli prohlédnout starší build s prvním ostrovem.
Potřebuje Sonic takovou svobodu?
Sonic Frontiers už od svého představení nebudí takové ohlasy, jaké by si Sega asi přála, navzdory tomu, že se pro sérii, která začínala jako jedna z nejklasičtějších 2D skákaček, jedná o významný krok na pole neorané. Tři rozměry si bleskurychlý ježek vyzkoušel už dávno, i když je třeba jedním dechem dodat, že se mu v nich nijak zvlášť nevede. S Frontiers ovšem do rovnice hratelnosti přibývá ještě otevřený svět a právě ten je častým středobodem obav hráčů. Oprávněně.
Už z odhalených trailerů je totiž jasně patrné, že ačkoli Sonic ve Frontiers ztratil hranice a získal dosud netušenou svobodu, autoři jako by si s ní zčistajasna nevěděli rady. Ukázky z hraní zarážejí pustými bloky herních světů a nepříjemnou zprávou je, že při hraní je prázdnota právě tak citelná, ne-li víc.
Příběh hry se točí kolem zvláštních ostrovů Starfall, na které jsou Sonic a několik jeho přátel vtaženi zvláštním vírem. Modrý ježek následně zjistí, že jsou jeho kamarádi chyceni v kyberprostoru a on musí získat speciální smaragdy chaosu, aby je zachránil. Zmíněný druhý pouštní ostrov jménem Ares, kam jsem se v rámci ukázky vydal, je dějištěm snahy o záchranu starého známého Knucklese.
Celá herní náplň se skládá z jakési variace na pohádku o slepičce a kohoutkovi. Po ostrovech jsou rozmístěny portály, které vedou zpátky do kyperprostoru. Porážením bossů můžete získat speciální součástky, které tyto portály zprovozní. V kyberprostoru následně můžete najít speciální klíč, který vám zase otevře cestu ke zmíněným smaragdům chaosu, díky tomu se v příběhu posunout dál a třeba zachránit některého ze Sonicových přátel.
Takhle to ale přece nemá vypadat!
První dojmy z hraní byly, mírně řečeno, velkým zklamáním. Po nablýskaném traileru, který Sonica samozřejmě ukazuje v tom nejlepším světle, jsme byli usazeni k počítačům a po nahrání hry mi klesla čelist. Bohužel ne obdivem.
Hra byla zjevně nastavena na nízké detaily, kvůli čemuž zdaleka (ale skutečně ani omylem) nepřipomínala prezentovanou vizuální kvalitu. Nejsem si jist, zda k tomu došlo chybou obsluhujícího personálu, nebo jestli je současný build ve stavu, který lepší nastavení nezvládne, ale měl jsem pocit, jako bych na rozměrném monitoru hrál handheldovou verzi pro Switch, což rozhodně nebylo ideální.
zdroj: Sega
Nejen pozlátkem ale mohou hry okouzlovat, a tak jsem se pustil do hraní. Sonic má relativně solidní zásobu různých pohybů a útoků, které si můžete postupem času odemykat. Jedním ze základních mechanismů je takzvaný Cyloop, díky němuž můžete při držení tlačítka „nakreslit“ běžícím Sonicem kolo libovolných rozměrů a třeba tím vyřešit nějakou skrytou hádanku, poškodit nepřítele nebo si vykouzlit kýžené zlaté obruče, které má ježek pořád stejně rád.
Problém je, že herní svět, který mi byl ukázán, působí neuvěřitelně nahodile, jako by někdo do prázdného editoru jen tak halabala hodil tady zatočenou kolejnici, po které se Sonic může vozit, tu zas velkého bosse, jehož porážka tkví v několikanásobném ježdění po kolejnici (ano, to tu zjevně budeme dělat skutečně často) a následných několika útocích na jeho řídící centrum. Celý souboj s obrovskou robotickou monstrozitou byl neuvěřitelně neuspokojivý, stejně jako odměna za něj.
Nejsem si úplně jistý, jestli je pro Sonica, jehož největší deviza je rychlost, zvolený koncept úplně šťastný, protože na obřích pláních jsem ani při sebevětší snaze neměl dojem, že hraju za zvířecí variantu Usaina Bolta. Naštěstí jsou po světě alespoň rozmístěny různé urychlovače a skokánky, i tak je ovšem zvláštní, že se Sonic musí ohlížet na měřák staminy.
Ve hře můžete sbírat celou řadu collectiblů, ať už jde o malé pišišvory jménem Koco (neplést s VELMI podobnými Koroky z poslední Zeldy), nebo vylepšení vaší síly, rychlosti a obrany. Když už zmiňuji Zeldu, během hraní došlo k takzvanému Starfall Eventu, který velmi připomíná Blood Moon z Breath of the Wild. Všichni poražení nepřátelé včetně bossů ožijí, zároveň se ale obnoví i všechny předměty a můžete si zahrát speciální automatovou minihru o nějakou odměnu.
Nuda a šeď
Největší a nejvíce zdrcující výtka je prostě a jednoduše to, že jsem se při hraní nebavil. Je naprosto evidentní, že by Sega s Frontiers chtěla narazit na podobnou zlatou žílu, jako to Nintendo dokázalo s pět let starým Super Mario Odyssey. Jenže zatímco Odyssey nabízelo okamžité kouzlo a mohli jste k němu posadit prakticky kohokoli, aby během pěti minut pochopil, jak se hra hraje a během dalších několika minut se začal bavit, Sonic Frontiers postrádají jak okamžitou přitažlivost, tak cokoli, co by mě k hraní lákalo na delší časové úseky.
Byl jsem to já, kdo před časem vyslovil kacířskou myšlenku: „Koho dnes ještě zajímá Sonic!“ Odpovědí mi byly dvě extrémně úspěšné filmové adaptace, které ve mně nicméně pořád nezlomily přesvědčení, že herní Sonic je dávno za zenitem a potřeboval by mnohem lepší hru, než zřejmě budou Frontiers, aby se na tom něco změnilo.
Do vydání ještě zbývá nějaký čas a je pořád možné, že si Sega nechává ty největší trumfy v rukávu, mám ale obavu, že Frontiers se postaví do rostoucí řady 3D Soniců, na které nikdo s láskou vzpomínat nebude.
