Pavel se probudil se slovy Metal Gear na rtech…
V posledních několika měsících mám potíže se spánkem, přichází často až k ránu a navíc s sebou mnohdy přináší divoké sny. Ne vždy jsou ale úplně nepříjemné – naposledy se mi totiž zdálo o Metal Gear Solid 4. Sen to byl tak živý a hmatatelný, že jsem po probuzení okamžitě zatoužil prožít si tohle Kodžimovo dílo po letech znovu.
Jenže ouha. Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots vyšel jen a pouze na PlayStationu 3, nikdy se nedočkal žádného portu či remasteru a trestuhodně bohužel chybí i v předplatném PlayStation Plus Premium, které poskytuje možnost streamovat celou řadu známých her z třetí generace konzolí od Sony.
Hurá do kumbálu
No co. Moje touha je silná. Tak silná, že se odmítám vzdát. Lovím tedy v jedné z beden se starými poklady, pečlivě uložených v mé herní skrýši, a po krátkém pátrání po mini USB kabelu (kdy naposled jste nějaký měli v ruce?) na napájení DualShocku 3 si do obýváku k televizi nesu konzoli, která je skoro celou jednu dekádu na odpočinku.
První šok přichází v momentě, kdy beru do ruky zmiňovaný ovladač, který jsem kdysi preferoval před masivním gamepadem Xboxu 360. Po letech spokojeného používání DualShocku 4 a hlavně famózního aktuálního DualSense zkrátka nemůžu pochopit, že jsem na něčem tak titěrném dokázal byť jen ovládat dashboard konzole. S myšlenkou na to, že se možná oproti dosavadním zkušenostem může i plast srazit do menší velikosti, tisknu kouzelné tlačítko na samotné konzoli a s úlevou poslouchám pípnutí signalizující, že je zařízení i po letech na odpočinku stále dokonale funkční.
Ozve se klidné zavrnění, obrazovka televize se rozsvítí a rozezní se ikonický zvuk ladění symfonického orchestru, který kdysi v Sony tak pyšně zvolili pro start systému. V ten moment mě polije nával nostalgie, na který jsem vůbec nebyl připravený. Devět let… Je to vážně tak dávno? Co všechno se za tu dobu stalo? Plaším myšlenky a vracím se k tomu, proč jsem skutečně tady.
Jako doma...?
Chvíli se zálibně dívám na uživatelské rozhraní, ale zároveň si uvědomuji, že už jsem zapomněl, kde v něm hledat. Žádná knihovna digitálních her tu na první pohled není, mířím tedy do PlayStation Store, abych zjistil, že konzole samozřejmě potřebuje napřed aktualizaci a následně podivné přihlášení přes jednorázové heslo.
Když jsem konečně zpátky v obchodě, napřed mě porazí ceny her, které si tu pořád ještě můžete koupit (třeba PS3 verze Call of Duty: Advanced Warfare z roku 2014 za bratru krásných 1300 korun), následně se potutelně směju zapomenutému způsobu vyhledávání, které nefunguje přes fulltext zadávání hledaného hesla, ale pěkně postupným vybíráním jednotlivých písmen, což je jeden z nejpekelnějších uživatelských zážitků v mé paměti.
Přichází ale velké zklamání. Nejsem totiž majitelem digitální verze Metal Gear Solid 4! V tu chvíli mi to dochází, vždyť přeci v éře třetího PlayStationu byla digitální distribuce na konzolích ještě v plenkách, kupování krabiček pro mě bylo normální a samozřejmě jsem měl i tu s Metal Gearem… Jenže ji odvál čas. V obchodě na mě hra čeká, ovšem cenovku 400 korun nechci přijmout bez boje a brzy zjišťuji, že Aleš svou kopii zřejmě pořád má a je ochoten mi ji zapůjčit.
S radostí, ale trochu otráveně (přeci jen mám obavu, aby moje touha zahrát si Metal Gear 4 do té doby nevyprchala) opouštím PlayStation Store a chystám se konzoli vypnout, když tu mě ještě popadne touha podívat se na nainstalované hry. A v tu chvíli mě nostalgie udeří do hrudníku podruhé.
Čekaly tu na mě
Hned na prvním místě mě vítá nainstalovaný Max Payne 3, následuje ho Hitman: Absolution a starý SingStar, který mi připomíná jeden dávný mejdan. Nacházím ale i nainstalované původní Demon’s Souls s prastarou uloženou pozicí ve Valley of Defilement, remaster prvního God of War a Shadow of the Colossus. Dokonce i na Metal Geary dochází, na disku se totiž povaluje první díl a akční levoboček Revengeance. Dokonce v seznamu her objevuju i doplňující encyklopedickou aplikaci k tomu vytouženému Metal Gear Solid 4, která na disku musí ležet od roku 2010, kdy jsem ji spolu se hrou nainstaloval.
Úplně dole v seznamu her nacházím Calling All Cars!, vtipnou kreslenou hříčku na honěnou mezi policisty a lupiči. Byla to historicky první digitální hra, kterou jsem si koupil na PlayStation Network. To ale teď není důležité. Uvědomuju si totiž, že si naprosto přesně vybavuju, kdy a proč jsem si ji koupil. Zcela jasně se mi vrací vzpomínky na celé jedno velké období mého života, na dobu, kdy jsem odcházel z domova, stěhoval se do jiného města, do vlastního nájmu. Na dobu, na kterou, jakkoli pro mě byla a je důležitá, jsem roky ani nepomyslel. A jedna malá ikonka v menu zapomenuté herní konzole to šmahem změnila.
Polije mě horko.
Vždyť v té kouzelné bedně mám takových konzolí ještě několik. Najednou je potřebuju všechny znovu přivést k životu a zjistit, co se v jejich dávno spících útrobách skrývá. Nakonec do obývacího pokoje k televizi snesu celou tu krabici a postupně z ní tahám herní legendy jako králíky z klobouku.
Pouštím PlayStation 2, stejně jako předtím se kochám úvodní animací a vzápětí zjišťuji, že v konzoli je disk se Silent Hillem 2. To je ale náhoda! O žádných digitálních hrách na pevném disku nemůže být v případě PS2 řeč, ale zkušeně mířím do průzkumníku obsahu paměťové karty.
Je tam všechno.
Je tady uložená pozice z Tekkena 5, který jsme hráli v pokojíku mé tehdejší slečny na její maličké televizi. Je tu Bully, tedy vlastně Canis Canem Edit, který jsem si koupil v malém herním krámku u kostela v Písku jednoho velmi pošmourného odpoledne. Je tu GTA San Andreas, které jsem si koupil za nesmyslnou cenu v elektru u pošty ve Strakonicích. Je tu Tony Hawk’s Pro Skater 4, ve kterém jsme s kamarádem na základní škole hráli parádní režim HORSE.
Asi nejsem sám, kdo má s určitými knihami, deskami, filmy nebo hrami spojené konkrétní životní období a při vzpomínkách na ně vzpomíná spíš na tu dobu. Často ani nemusí jít o konkrétní události, ale třeba jen na to, jaké bylo světlo nebo jak voněl vzduch. A tak vypínám PlayStation 2. A objevuju dál.
Zapínám Wii U. No jasně, Fast Racing NEO, jedna z mých prvních publikovaných recenzí, kterou jsem psal o Vánocích 2015, šťastně opojen vaječňákem v čerstvě zakoupeném bytě u Borského parku v Plzni, kde jsme nakonec bydleli jen necelé dva roky.
Beru do ruky zaprášenou PS Vitu a vidím tisíce hodin prosezených u Terrarie a Binding of Isaac za pultem Bílé myši v obchoďáku Plaza, vidím Hotline Miami, jehož soundtrack nám dělal společnost po celou dobu dovolené v roce 2013, vidím Unit 13, první hru, kterou jsem si na tuhle krásnou a k zániku odsouzenou konzoli koupil hned v den vydání a obdivoval maličkou paměťovou kartu, na které byla uložena. Na starém otřískaném 3DS ještě nalézám uloženou pozici z The Legend of Zelda: Ocarina of Time, kterou tam nechala ona slečna, s níž jsem kdysi hrál Tekkena, krátce před naším rozchodem.
Radši tu krabici zase balím a ukládám na místo. Za deset let se uvidíme znovu.
Minulost žije dál
Zvláštní je, že k novějším konzolím minulé a současné generace jsem si tak niterný vztah nikdy nevybudoval a v momentě, kdy jejich životní cyklus skončil, jsem je okamžitě prodal nebo daroval. Možná je to dáno tím, že jsem je měl už příliš spjaté s prací a považoval je toliko za nástroje svého zaměstnání, jakkoli jsem s nimi samozřejmě také strávil roky radosti a zábavy.
V éře čtvrtého PlayStationu jsem konzoli nebo handheld nezapínal jen pro ukrácení volného času a získání nových zážitků a vzpomínek, ale také pravidelně a zcela programově proto, že se z mého celoživotního koníčku stala i obživa a hranice mezi osobním a profesním životem se najednou dočista smazala. Vybájenou dojmologii růžových brýlí najednou vystřídaly jasné a trvalé (protože zaznamenané) názory. Nestěžuju si, miluju svojí práci, ale ta magie trochu vytratila.
Předchozí odstavce sice mohou připomínat neoficiální další sloku písně Sentimentu záchvat od mých milovaných J.A.R., vlastně vás ale chci inspirovat k tomu, abyste se taky podívali, jestli se vám doma náhodou někde nepovaluje stará křemíková láska, se kterou jste prožili spoustu radostí a pak na ni na dlouhé roky zapomněli kvůli novému modelu. Zjistil jsem, že tyhle kouzelné krabičky nejsou jen portálem do jiného prostoru, ale i do jiného času. Zkuste to taky.
A nebojte, na ten Metal Gear, který tohle celé spustil, si v blízké budoucnosti posvítím taky. Přeci jen letos slaví patnácté narozeniny...
