Populární hráčskou kratochvílí je označování nejrůznějších her a žánrů za mrtvé. World of Warcraft je mrtvý už šestnáct let a čeká ho nové rozšíření. Fortnite je také mrtvý a battle royale nikoho neláká. O strategiích, a především RTS, tedy žánru, který kdysi dominoval, se to říká už roky. Pravdou ovšem je, že strategiím nejrůznějšího druhu se náramně daří a odehrané hodiny nezdravě rychle naskakují.
V jednom z archivním Levelů se můžeme dočíst, že žánr RTS skomírá a od dob Dune II nepřišel s ničím novým nad rámec hrdinů a prvků RPG. To bychom mohli sice aplikovat i na dnešní dobu, ale přesto se nelze zbavit dojmu, že se vlastně strategiím daří.
Dokazuje to Definitive Edition druhého dílu Age of Empires, kterou bude brzy následovat i díl třetí, připravuje se plnohodnotná čtyřka a občas se pokusí přijít i někdo nový. Do mého hledáčku se například dostala hra Dwarfheim, tedy v podstatě klasická realtimová strategie ozvláštněná asymetrickým multiplayerem. Vousaté potěšení by mělo dorazit ještě letos a budí u mě nemalá očekávání.
Jenže nejde ani zdaleka jen o drobnou renesanci v rámci subžánru RTS, který přežívá díky dvacet let starým titulům, o něž mají hráči ještě stále zájem. Zatímco se totiž stále držíme Age of Empires, na poli budovatelských a tahových strategií vycházejí v posledních letech, měsících a týdnech nejrůznější tituly a člověk neví, po čem dřív skočit.
Buduj a táhni
Už loni jsem si zamiloval zatím poslední díl budovatelské série ANNO, v němž ožívá průmyslová revoluce a do nějž ještě letos zamíří finální rozšíření druhého season passu, které přinese další hratelný kousek světa – Afriku. Jako kdyby nám nestačil Karibik, Antarktida a dvě „standardní“ lokality. Uff. Kam dřív skočit?
A to není všechno, letošní podzim se rozhodl zpříjemnit stratégům život vydáním celé řady titulů. V době psaní tohoto článku je už venku vyhypovaný Iron Harvest i megalomanský třetí díl Crusader Kings. Na konci září dorazí nový Port Royale nebo asijsky laděný Stronghold.
Co je na tom všem vůbec nejhorší? Že při hraní jedné takové hry dostane člověk chuť hrát i nějakou další, podobnou, a klidně i starou. Skutečnost, že vyšla plná verze českého Factoria, celé situaci také nijak nepomáhá.
Civilizační choroby
Druhý díl Crusaders Kings jsem zkoušel mockrát a nikdy mě úplně nepohltil. Na trojku jsem se ale díky Vaškovým článkům extrémně těšil a pak jsem neodolal a musel si ji vyzkoušet.
Jako u většiny podobných titulů (zmínit můžeme třeba fenomenální Knights of Honor) sáhnu vždycky napřed po malinkatém státečku s jednou državou, abych si mohl pořádně osahat všechny herní aspekty. Když jsem tak rozjel svoji východoafrickou anabázi, za kterou by se nemuseli stydět ani Holub s Vojtou Náprstkem, čekalo mě překvapení.
Čert vem nějakou expanzi a náročné spravování provincií! Užívat si politikaření a růst svých vladařů, stejně jako jejich svěřenců, vybírání talentů a pletich na mém slaměném královském dvoře se ukázala jako extrémní zábava. Jak se ovšem časem ukázalo, něco mi v Crusader Kings chybělo.
Kdo se rád věnuje strategiím, neví v současnosti, kam dřív skočit.
Na Humble Bundle jsem si proto obratem pořídil kompletní edici šesté Civilizace, která se čirou náhodou pyšnila skoro šedesátiprocentní slevou. Konec parazitování na redakčním účtu, je čas rozjet všechno ve velkém!
Když jsem po prvním desetihodinovém víkendovém maratonu odpadl jako diplomatický vítěz, dostal jsem okamžitě chuť navázat na Civilizaci zase něčím dalším. A tak jsem bleskurychle stáhnul zmiňované Knights of Honor, a zatímco jsem začal osnovat plány ze své državy na Sicílii, stahoval se mi aktuální update do ANNO. O rozstahovaném Iron Harvest ani nemluvím. Plánování další online seance v Age of Empires bude brzy následovat, protože chci na kamarádech vyzkoušet nějaké nové taktiky.
Je asi jasné, kam tím vším mířím. Kdo se rád věnuje strategiím, neví v současnosti, kam dřív skočit. I když by se mohlo zdát, že jednotlivé tituly nezaplňují stránky webů a časopisů jako před dvaceti lety, žánru se extrémně daří. Musí sice svádět lítý boj s Fall Guys, Fortnite a dalšími masově rozšířenými tituly, ale na údajně hnijící žánr voní nové hry neskutečně omamně.
Jde to, jde to. Imhotep!
Uvědomují si to i vývojáři a vydavatelé, kteří tu a tam utrousí nějakou zmínku, že se ten či onen titul dočká remaku/remasteru. Za všechny bychom mohli uvést dva tituly z letošního online Gamescomu. O třetím dílu Age of Empires už zmínka padla, aby také ne. Nové civilizace a kvalitní vybalancování totiž nabízí starým RTS velkou míru znovuhratelnosti a osobně se Švédů už nemůžu dočkat.
Druhou hrou z podobného soudku, která se dočkala traileru, je vyleštěná verze klasické budovatelské hry Pharaoh. Zatímco v našich luzích a hájích vzniká historicky o něco starší Nabuchadnezzar, egyptské stavitelství zažije příjemnou renesanci. Imhotep! Jako malý jsem u Pharaoh strávil obrovské množství času, i když jsem často nerozuměl textům ani mechanikám. Jako dospělý a angličtiny znalý jedinec jsem si pak historickou kampaň opravdu užíval a na remaster se jedině těším.
zdroj: Dotemu
Jsou všechny nové strategie kvalitní? Jistěže ne, to se nedá prohlásit s čistým svědomím o žádném žánru. Přesto je množství výtečných strategií všech druhů svým způsobem zarážející, protože přinést něco nového do podobného žánru jde opravdu velmi těžko. Otázkou ale je, jestli my hráči něco nového vůbec potřebujeme. Osobně mi stačí nové zasazení, nové kampaně, nové civilizace a podobné drobnosti. Nepotřebujeme měnit něco, co funguje. Stačí na tom stavět.
To dokazuje zase jiný strategický velikán, Heroes of Might & Magic, který je krásným příkladem mého argumentu. Komunita fanoušků totiž dál staví na druhém a třetím dílu. Mechaniky prostě nepotřebují měnit, jen rozšiřovat. Těšit se tak výhledově můžeme na další hratelnou frakci v podobně Factory, která přidá do hry netradiční technologický prvek – ten se měl původně objevit v ještě přestřelenější podobě už v rámci datadisku Armageddon's Blade.
Města i rozum zůstávají stát
Hry, které ve své úvaze zmiňuju, jsou ale jen vrškem ledovce. V posledních letech vyšlo víc než dost zajímavých titulů jako Project Hospital, Planet Coaster a Planet Zoo nebo nejrůznější zástupci série Total War (díky za ten Warhammer, Aleši, fakt, jak kdybych neměl už tak málo času!).
Pokud bude trend pokračovat, a já myslím, že bude, mohly by se strategie opět usadit na výsluní hráčské přízně. Pevně ale doufám, že zůstanou na okraji a nepoženou se do samého středu, protože přehnaná pozornost často víc škodí, než pomáhá. Nažene hry do mainstreamu, zjednoduší je, posune někam, kde by se to staromilcům možná nelíbilo.
A v co konkrétního tedy můžeme doufat? Třeba v novou strategickou Dunu doprovázející pokus o lepší filmové zpracování. Dal bych si taky strategii z conanovského univerza (a myslím tím skutečnou strategii, ne Conan Unconquered) či nějaký ten nový Warcraft, který zalepí díru na duši po Reforged. A skutečnost, že se připravují Knights of Honor 2, je už pak opravdu jen třešničkou na dortu.
Žijeme v krásných časech, navzdory všem zlým jazykům, které by strategie nejraději už dávno uvrhly do starobince. Vždyť už jen skutečnost, že můžu docela příčetně doufat v eventuální vydání všech her zmíněných v minulém odstavci, je pro každého správného stratéga něco úžasného.
