Optikou dnešních dnů i posledních let se to může zdát téměř neuvěřitelné. Sony že by někdy zabíjela PlayStation? S prvním PlayStationem se trefila do černého a PlayStation 2 byl téměř dokonalý systém s bezkonkurenčními hrami a přístupnou cenovkou. Nedávnému PS4 šlo taky máloco vytknout a minulou generaci konzolí vyhrál s obrovským náskokem. Teď je tu PlayStation 5, který si sice pořád jen tak nekoupíte, ovšem navzdory odkladům některých očekávaných exkluzivit má nakročeno velice dobře.

Pamatujete ale na PlayStation 3? To byla jiná doba. Doba, kdy zástupci Sony vypouštěli z úst jednu perlu za druhou a na trh pustili konzoli, která byla všechno, jen ne důstojný nástupce PS2.

Namísto sbírky memů z dobových výstav, nebo naopak encyklopedického sesumírování každičkého faktu, chci jen stručně zavzpomínat. Na ty nejdůležitější, ale ne nutně nejabsurdnější průšvihy Sony. Giant Enemy Crab, jakkoliv „vtipný“, půjde stranou. Chci zavzpomínat na dobu, kdy Sony málem zabila PlayStation.

Nesplněné sliby, polopravdy a lži

Pamatujete ještě na to, jak moc zpětně kompatibilní měl PlayStation 3 být? Nedivil bych se, kdybyste se teď škrábali na hlavě a nemohli se rozpomenout. Pokud jste měli doma PS3, hry z PS2 jste na něm velice pravděpodobně nehráli. Sony zpětnou kompatibilitu s PS2 nicméně slibovala a taky ji dodala. Háček? Inu, platilo to jen ze začátku a jen do určité míry.

Z hardwarového řešení, kdy zpětnou kompatibilitu PS3 řešil fyzicky přítomný čip Emotion Engine, pomalu sešlo. Za pár měsíců se přešlo na řešení softwarové, které toho ale ve skutečnosti moc neřešilo. Pokud jste si nekoupili PS3 hned na startu a mimo Evropu, byla pro vás zpětná kompatibilita spíš nesplněný slib než plnohodnotná funkcionalita.

Zpětná kompatibilita, jakkoliv hezká, byla dle mého názoru v minulosti často přeceňovaná. Novou konzoli si na jejím startu kupuje kvůli starým hrám málokdo. Jenže právě v oblasti her nových, naleštěných, lákavých a dechberoucích, byl jeden z největších problémů celého startu PlayStationu 3. Diplomaticky bych ho mohl shrnout jako sliby chyby, osobně bych se nebál mu říkat vědomé lhaní.

Jeden příklad za všechny? Pusťte si tento rozhovor Geoffa Keighleyho s Jackem Trettonem, tehdy výkonným viceprezidentem Sony Computer Entertainment America. Keighley právem pochybuje, zda ten neuvěřitelně vypadající trailer z Killzone 2 skutečně pochází z Killzone 2, respektive zda jde o záběry ze hry. Každému, kdo se tehdy o hry alespoň trošku zajímal, muselo tohle připadat jako jasná lež. Jenže Tretton se nedal. Sebevědomě tvrdil, že videa snažící se tvářit jako gameplay skutečně gameplay jsou. Samozřejmě, že nebyla.

Vývojáři Killzone se po letech veřejně přiznali a potvrdili, že šlo jen o interní video, takzvaný target render. Ten prý nebyl určený veřejnosti a o jeho použití na E3 vůbec nevěděli. Sony tehdy nepodrazila jen hráče, ale i své vlastní vývojáře.

A nešlo o jediné takové video. Pamatujete na ještě okázalejší trailer na Motorstorm? Další podraz na hráče a hlavně vývojáře, kteří v tom byli tentokrát ještě nevinněji než autoři Killzone. Slavný trailer na Motorstorm totiž tvůrci hry ani nedělali.

Klamavé prezentování některých her byla jedna věc, hardware byl věc druhá. Sony slibovala věci jako dva HDMI porty, víc USB portů, než PS3 reálně měla, hry ve 120fps a další více či méně podstatné funkce, které nakonec nedodala.

Korunu všemu nasadil opět Tretton a jeho vyloženě drzé a sebevědomé žvásty typu: „Příští generace začne, až my řekneme, že začala!“ (Xbox 360 byl na trhu první). Nebo: „Naše motto je naslibovat méně a pak dodat více.“ Což je přesný opak toho, co Sony tehdy udělala.

Žádné hry

Nad klamavými videi by se daly možná ještě trochu přimhouřit oči, kdyby nás tehdy PlayStation 3 ohromil celou plejádou špičkových titulů. Jenže po velkých slibech jsme dostali typické launchové hry. Díkybohu se tohle už v dnešní době moc neděje. Ale tehdy? Tehdy vyšla s velkou fanfárou střílečka Resistance, nad kterou jsme všichni přivírali oči jen proto, že nic jiného nebylo. Stejně tak Motorstorm několik měsíců poté. Vyloženě špatné hry to nebyly, ale rozhodně nešlo o žádné pecky a do system sellerů měly daleko. Koupili jste si je proto, že jste neměli co jiného hrát. Za pár let by v konkurenci pořádných her dokonale zapadly.

A na pořádné hry se muselo čekat. Například další Gran Turismo vyjelo z garáže až po několika letech a některé z her představených na E3 2005 a 2006 nakonec vůbec nevyšly. A když už jsme se něčeho dočkali, za moc to nestálo, viz třeba Lair. V prvních dvou, vlastně skoro třech letech toho na PS3 moc exkluzivního a opravdu skvělého nebylo.

Problémový hardware, nedostatečný firmware

Kéž by zůstalo jen u her. PlayStation 3 měl do jisté míry problémový i hardware. Sice se mohl chlubit pokrokovou blu-ray mechanikou a „revolučním“ procesorem, ale to v praxi nikoho moc nezajímalo. Masové stahování a streamování filmů už bylo na obzoru, a blu-ray tak nebyl ani zdaleka takovým lákadlem jako svého času DVD mechanika v PS2. Procesor Cell byl možná dobrý, možná ne, tomu já nerozumím. Jen si pamatuju na permanentní stížnosti vývojářů, jak šíleně složité bylo na něj něco programovat a optimalizovat.

Některé 3rd party hry byly na PS3 skutečně optimalizované velmi špatně. Dnes je asi úplně jedno, jestli hrajete Assassin’s Creed na PlayStationu 4 Pro, nebo Xboxu One X. Nebo jestli na PlayStationu 5, či Xboxu Series X. Kromě relativně výjimečných případů se můžete spolehnout, že to bude na každé platformě v pořádku a že hra bude fungovat a vypadat když ne identicky, tak srovnatelně, natolik, že běžný hráč si případných drobných rozdílů nemá šanci všimnout. 

Těžko hledat něco, co v prvních letech na PSN pochválit.

Po startu PS3 to tak nebylo. Zatímco herní média plnily zprávy o tom, jak šílené bylo s Cellem pracovat, pulty obchodů plnily hůře optimalizované hry. Hry, které v porovnání s papírově méně výkonným X360 i malinko hůře vypadaly. Nešlo přitom jen o malé tituly. Problémům s optimalizací se nevyhnuly ani takové pecky jako Red Dead Redemption, Skyrim nebo některé díly Call of Duty.

Samostatnou kapitolou je PlayStation Network. Tady ani není co porovnávat, Xbox Live byl o celé míle napřed, zatímco PSN byl ze začátku ostuda. Ne všechny hry ho plnohodnotně podporovaly, na update žebříčků se v některých případech čekalo dlouhé minuty a například PlayStation Home se svým účinkem naprosto míjel. Těžko hledat něco, co v prvních letech na PSN pochválit.

Pamatujete také na to, jak PlayStationu 3 chyběl klasický DualShock? Jak se nám Sony snažila křečovitě prodat nový ovladač Sixaxis bez vibrací, ale zato s pohybovým ovládáním? Byl to krok stranou, nikdo z něj nadšený nebyl, hráči chtěli vibrace. Jakmile se Sony mimosoudně vyrovnala s firmou Immersion, která japonský korporát zažalovala za porušování jejího patentu na vibrace v ovladačích, mohl se DualShock v roce 2008 zase vrátit.

Pozdě a draho

zdroj: Sony

Jeden z klíčových momentů, kdy řadě lidí spadly hračky...

Aby toho nebylo málo, PS3 se v Evropě ani několik měsíců po startu vůbec neprodával. Jednoduše bylo příliš málo kusů, a tak se Sony na většinu evropských zemí na poslední chvíli vybodla a namísto listopadu 2006 jsme se dočkali až v březnu 2007. Jen pro pořádek připomínám, že Xbox 360 se v Evropě prodával už od prosince 2005 (u nás o rok později).

Několikaměsíční evropské zdržení ale nebyl ten největší problém. Tím byla cenovka 600 dolarů (versus 400 dolarů u X360). To, v kombinaci s nepříliš zajímavými startovními hrami, horší optimalizací a vším výše uvedeným, mohlo za to, že PlayStation 3 nezačal svůj život vůbec dobře.

Pozdní zapadání

Roky 2005–2008 byly pro PlayStation ty nejhorší. Z pozice absolutního, dvojnásobného premianta se stal otloukánek, na kterého si stěžovali skoro všichni, a kdo si nestěžoval, ten se smál. Nebo ještě hůř – konzoli regulérně ignoroval.

Mezitím se Microsoftu dařilo. Xbox 360 byl levnější, dostupnější a minimálně v online hraní výrazně pokrokovější. A i když se mu sázka na externí HD DVD mechaniku nevyplatila, bylo to vcelku jedno. Na extrémní průšvih jménem RROD nesmíme zapomínat, ale k tomu se Microsoft postavil čelem a dlouhodobě se mu dařilo udržovat obraz X360 jako té zajímavější konzole. Možná ne výkonnější, možná ne lepší či inovativnější, ale lákavější.

Nemluvě o další inovaci jménem Kinect. Dnes mrtvý a hardcore hráči právem opovrhovaný doplněk Xboxu byl svého času prodejní trhák s docela slušnými casual/párty/fitness hříčkami. Microsoftu se kolem něj navíc dařilo vystavět mediální auru nesmírně úspěšného přídavku, který bude minimálně zčásti diktovat budoucnost hraní. Sony nic takového neměla. A když přišla s PS Move, působilo to jako typické „příliš málo, příliš pozdě“. Zvlášť první prezentace PS Move byla vyloženě lahůdková. Místo lákavých her ukazovala jen triviální prototypy a celé to byl jeden velký cringe.

zdroj: Sony

Říjen 2009. Tady se to konečně začalo lámat. Lépe než Harry v traileru bych to říct nemohl: „It's time to tip the odds back in our favor.“

PS3 se ale nakonec dostal z nejhoršího a v konečném důsledku je to příběh se šťastným koncem. Co do prodaných kusů byl Xbox 360 nakonec poražen, byť během téhle generace si všechny na chleba namazalo Nintendo a jeho Wii. Pro Sony byl svěží marketingovou vzpruhou Kevin Butler a po pár letech života konzole to už do sebe všechno pozdě, ale přece začalo zapadat: Dostali jsme tituly jako The Last of Us, Uncharted 2 a 3, Journey, Heavy Rain, Killzone 3, God of War III, Gran Turismo 5 a 6 a podobně.

Jednu chvíli to ale skutečně vypadalo, že Sony dělá všechno proto, aby PlayStation zabila. Vyšší cena, zmatené PR, nestydaté lži, nezajímavé startovní hry, horší optimalizace některých 3rd party titulů, směšné PSN a celá řada dalších problémů. K vraždě nakonec naštěstí nedošlo a comeback, jaký Sony předvedla se startem PlayStationu 4, byl vyloženě epický. Ale o tom třeba zase někdy příště.