Dnes se vám pokusím zprostředkovat pocity, jaké asi prožívá loutka ve vašich rukách. Bez příkras, bez aproximací, ale taky s vlastním rozumem a bez uvědomění si své avatarové povahy. DayZ je totiž skutečně podivné místo. Ona když se vezme Arma, kde je spousta věcí udělaná polovičatě, a ještě se na to flákne modifikace, která je teprve v alfa verzi, pak se to jinak, než s neustálým mhouřením očí hrát nedá.

Bezvýznamný život #2

Milý deníčku. Deník nemám, kurňa. Budu si to muset pamatovat. Zdál se mi strašně divný sen, nebo cosi. Nevím. Znáte to? Začátky bez začátků, znalosti bez kontextů, absolutní blbosti jdoucí proti logice a přírodním zákonům. Sen vždycky rozeznáte až při rekapitulaci, když si uvědomíte jeho nesmyslnost. Co jsem vyváděl a co se dělo okolo...

Trpěl jsem divnými obsesemi, měl znalosti o věcech a lokalitách dřív, než jsem na ně narazil, rozuměl jsem zbraním. Ztrácely se mi věci, cestoval časovými kapsami a byl svědkem mžikových změn světa. No, pokud jsem snil, pak rozhodně ne lucidně.

zdroj: tisková zpráva

Stejně jako teď, byl jsem ve starý dobrý Černarusi. Kupodivu byla věrná té, kterou znám, jen její obyvatelé byli z většiny zombíci. Běžel jsem lesem na hrad Rog - někde od moře, nevím už přesně kde. Pamatuju si předtím jakési několikaminutové čekání, než jsem od vody vyrazil.

Nevím, na co jsem čekal, ani co jsem mezitím dělal. Pamatuju si jen ten pocit. Vím ale, že jsem si připadal nějaký nekompletní, jako bych byl právě tvořen a musel počkat, až bude hotovo. Věděl jsem, že nemůžu do měst. Tedy můžu, dokonce musím. Potřebuji přece jíst a pít, ale jsou plná zombíků a zdravých lidí, kteří nejsou o nic méně nebezpeční.

Nevím, z jakého světa pocházeli zdejší turisti, ale podle toho, co dokázali nechat na tak pěkné zřícenině hradu, bych je potkat nechtěl. Pistole, světlice, šipky do kuše, asi půl sběrny plechovek. A taky polní lahev. Šla na mě žízeň, tak jsem si zaběhl k blízkému rybníčku u silnice pod kopcem. Běžně piju vodu z rybníků.

zdroj: tisková zpráva

Cestou zpět na hrad jsem mezi stromy jen tak mimochodem potkal autobusovou zastávku. Hrad mezitím navštívili znova turisti. Asi. Přemístili plechovky a dodali pár levitujících věcí, jako by se nechumelilo. Posbíral jsem je. Taky se nechumelilo.

Přes Mstu jsem se vydal do Doliny. Zatoužil jsem po návštěvě srubu hned za silnicí u kraje lesa. Všude okolo byli zombíci, bylo nutné se plazit. Jako obsedantně kompulzivní člověk jsem se tradičně při vstupu postavil, což vyústilo v naháněčku s tlupou asi pěti nemrtvých, kteří mě zahlídli. Všichni naštěstí nakoupili dostatek olova z mé pistole, ale přeci jen mě citelně podrásali a pokousali. A tak jsem si dal pět steaků, zapil colou, a bylo mi zas do skoku.

Steaky měl u sebe mrtvý chlap, jehož ostatky se válely hned za halou skladiště kousek za srubem. Na mýtině v lese severně od Doliny jsem uviděl posed. Snad nahoře nějakej hajnej něco nechal. Pozorně jsem se rozhlédl. Nikde nikdo, zombáka nevidno. Vyrazil jsem lehce přikrčen v trávě ve výši holinek, aby mě nikdo neviděl...

zdroj: tisková zpráva

Po zabití tří zombíků a dvouminutové snaze nahmatat za plného denního světla první šprušli žebříku jsem konečně nahoře. Koukám, že si tu pantáta hajnej odložil erární samopal MP5 s tlumičem a třemi zásobníky. Enfielda jsem tedy odložil. Kus dál na sever se nachází rozestavěná fabrika. Nic moc zvláštního se tam nedělo, snad jen že jsem tam našel sekeru a všude se válely pneumatiky, motory, palivové nádrže a pro změnu tuny plechovek. Pocítil jsem únavu a ustlal si na střeše.

Měl jsem pocit, jako bych spal tři dny. Vzbudil jsem se hladový a žíznivý, jak zaběhnutý čokl, což opět spravila cola a plechovka sardinek. Fabrika byla najednou prázdná. Kola nikde, motory nikde, zato na dvoře stálo asi dvacet stanů plných jídla, pití, nožů, kompasů, obvazů, sirek a nábojů do makarova. Pár věcí jsem pobral a radši utek bránou přes silnici a křoviska, kde jsem minul zničenou čtyřkolku s prázdnou nádrží. To se pozná už od řídítek.

Zatímco jsem běžel dlouhým lesem k Berezinu, začal jsem si nějak mimosmyslově povídat s jedním přeživším, co si stěžoval, že jsou všichni zlí. A tak jsme se potkali na poli pod lesem. Chlapík do nepohody, dokonce mi na pozdrav zasalutoval. Nějak jsme se proplazili mezi zástupy zombíků v Berezině až k sámošce, kde jsme našli větší batohy, nejslavnější kapesní zbraň páně Browninga a dalekohled.

zdroj: tisková zpráva

Cestou pryč z Berezina, kde se mi ještě povedlo si zlomit nohu během plazení se ven ze dveří a zahojit se jakýmsi všelékem, jsme se ještě zastavili u posedu na pokraji města. Zdejší hajnej to měl rád kalachem. Nechal si ho kolega. Na mýtině, kousek od místa, kde jsme se sešli, jsme se i rozloučili. Nevím proč, šli jsme jen spát. Každopádně po probuzení už byl kolega navěky pryč.

Zas jsem se nacpal konzervovanou dobrotou a zapil ji colou. Vydal jsem se napříč lesy ke Krasnostavu a k letišti hned za ním. V krasnostavské sámošce jsem opět doplnil zásoby a v kravíně za městem cestou k letišti našel pušku CZ550 s optikou - čezetu. Skončila v batohu i s dvěma zásobníky. Na letišti jsem se přehrabal štosy plechovek, ale kromě zásobníků do pistole tam nic extra nebylo. Další zastávkou byla zřícenina na Černý hoře, která se pne nad Krasnostavem.

Jak jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že zrovna sem noha turistova nepáchla. Nikde nic, ani plechovky. Na poli pod kopcem jsem si nakonec kuchnul krávu a opekl si z ní pár steaků, které jsem si nacpal do kapes pro strýčka příhodu. Nevím, jestli jsem toužil chodit po pamětihodnostech, či co, ale dál jsem silně zatoužil navštívit Ďáblův hrad.

zdroj: tisková zpráva

Prokličkoval jsem mezi zombíky v Gvozdnu, opět doplnil zásoby jídla a pití a šel si doplnit čutoru do rybníčku za vsí. Pak už jsem běžel rovnou na hrad. Tam jsem na schodišti na hradby našel jakýsi vojenský ohoz. Samou radostí jsem při převlíkání někam zahodil čepici a ostříhal si hlavu dohola. A hned jsem se taky začal na celý svět strašně křenit.

Když nastane apokalypsa, nejúčinnější věci k přežití najde člověk samozřejmě na vojenských základnách. Sotva dva kilometry jedna taková byla, na letišti ani ne dva kilometry od hradu, takže další cíl byl jasný. Bylo mi jasné, že se tam nejspíš s někým střetnu, proto jsem si vzal do rukou čezetu. Měla vetší přiblížení než dalekohled.

Letiště jsem obešel ze severu a dírou v plotě (všude jsou díry v plotě) jsem vběhl do areálu. Tedy, čekal jsem cokoliv, ale že budou všemu kralovat plechovky, to teda ne. Na základně nebyl ani kousek jídla nebo pití, a tak jsem akorát dostal neskonalou chuť na colu a fazole. Nakonec jsem v lese na jih od letiště....

A tak jsem se octl někde uprostřed moře jen s batohem na zádech. Samopal fuč, kapsy vysypané. Jedním směrem - zpětně jsem zjistil, že je to sever - byla sotva rozpoznatelná pevnina. Plaval jsem k ní nějakých deset minut, abych seznal, že jde o holou pláň. Směr, kam běžet, jsem prubnul podle divoké svině, která nehybně stála opodál.

zdroj: tisková zpráva

Žízeň a hlad jsem měl takové, až jsem z toho krvácel. Kudlu jsem ale neměl, tak jsem čuníka ponechal jeho osudu solného sloupu a běžel dál. Les. Silnice. Už jsem skoro umíral, když jsem (už sotva vida) přiběhl do zcela prázdné Kamenky. Ale vyspal jsem se z toho. Byl jsem po probuzení zas jak řípa a dokonce i zombíci už vylezli z děr. Konečně zorientován, vyrazil jsem na sever a na posedu za Kamenkou, po tradiční etudě s nahmatáváním žebříku, našel AK74.

Nakonec jsem doběhl až do Zelenogorsku, kde jsem navštívil místní obchůdek. Jídlo a pití na další cesty bodlo. Zelenogorsk je velký a nechtělo se mi ho celý prolézat, proto jsem se vrátil zpět do polí a začal ho obíhat. Kdy už jsem byl u severního okraje města, kde jsem prolézal stodolu, uslyšel jsem zdáli střelbu.

Opatrně jsem koukal ven a pátral v krajině po pohybu jiném, než zombáckém, ale bez výsledku. Vyběhl jsem tedy k vysílači na Zelené hoře, kam jsem měl stejně namířeno. V poli u silnice pod horou jsem zahlédl plápolající oheň táboráku. Zapadl jsem do trávy a opět zkoumal pohledem širé okolí. Nikde nikdo, jen kráva stála opodál.

Střelba. U vysílače. Nevím co, ale něco mě pudilo do následování střelců. Zabíjet jsem nechtěl a co chtěli oni, to věděl čert. Ještě pěkný kus od vysílače, uprostřed lesa, vidím, rudou záři světlice, která vše na vršku osvětluje. Každou chvíli se přeřvávají minimálně dvě pistole. Souboj? Spolupracující skupina? Jdu před bránu do areálu a schovávám se za kámen mezi mladými smrky.

zdroj: tisková zpráva

Dva chlápci v civilu chodí po areálu, snaží se najít něco užitečného a přitom bez okolků sázejí olovo do každého zombíka, který se přijde podívat za zdrojem světla. Jednoho z dvojice mám neustále na mušce. Postávají před bránou. Odcházejí. Nevím, v co jsem doufal, ale stejně jsem na vysílač vylezl. Krom pár světlic a plechovek, se tu nic neválelo.

Slyším, jak někdo leze nahoru po žebříku za mnou. Mířím na místo, kde se šplhající objeví. Jak se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je to zombík, který mě zřejmě zaslechl dole běžet po štěrku, zatímco si šel prohlídnout světlici. Nemaje krátkou, musel jsem vystřelit z kalašnikova.

"Kdo to střílí?"
"Já. Viděl jsem vás odcházet od vysílače."

Kdo se ptá, kdo střílí, pokud se cítí neviděn a je zákeřný? Asi málokdo. Tihle nebudou zlí. Ani nevím proč, ale rozhodl jsem se ty dva kluky po slezení z vysílače opět vystopovat. Třeba se na něčem domluvíme.

Vyrážím směrem, kterým jsem je viděl naposledy pádit. Les, pole, farma. Po střeše seníku se prochází zombík a padá dolů. Plechovky, trocha jídla. Prašná příjezdová cesta. Beru kompas a orientuji se na sever k Pustošce, kam asi měli namířeno.

zdroj: tisková zpráva

Střelba na západě. Stáčím se za ní a později radši mířím do lesa, ze kterého je vidět na benzínku na křižovatce, kde se prachová cesta napojuje na asfaltovku spojující Zelenogorsk a Pustošku. Beru čezetu a zkoumám přes optiku okolí benzínky.

U pumpy leží nehybný zombík, na silnici druhý, ale několik jich chodí v poli kousek dál. Jeden se plouží ze dveří pokladny. Vyrážím a jdu dovnitř. Na podlaze nacházím ještě krvácejícího člověka. Pozorně ho prohlížím. Je to jeden z nich. Podle všeho to tady kluci přepískli a nemrtví jednoho z nich dostali. A byli tu oba, jeho kamarád si totiž sebral veškerou jeho užitečnou výbavu.

Beru si ponechanou pistoli, k níž jsem během cest naštěstí našel dva zásobníky. Střelba od Pustošky. Prokličkuji na poli mezi nemrtvými a spěchám obhlédnout město, ale je tak neprostupná tma, že pochybuji, že něco uvidím. Zkusím víc mžourat. A tu se to stalo. Někdo střelil a já ani neslyšel výstřel? Možná. Syndrom náhlého úmrtí kojence? Těžko. Jen mám ještě v paměti obraz, jak se blížím tunelem ke světlu a hlas kdesi vně nebo na konci hořekuje: "Bože, né, do prdele né! Já zmáčknul Respawn!" Nevím, kam jsem mířil, ale netěšil jsem se tam.

A pak jsem se tak nějak probral. Ještě teď mi z toho přechází všechny smysly i rozum sám. No ale, ještě že už je to za mnou. Sakra, jak jsem se vůbec dostal na tuhle pláž?

zdroj: tisková zpráva

P.S.: A už jste slyšeli, že z DayZ bude pod taktovkou Deana Halla a Bohemky samostatná hra?