Nehledě na nízký věk si malá Clem brzy získává respekt v nové společnosti. Hrstka přeživších, na níž protagonistka druhé sezóny narazila v úvodní epizodě (viz recenze), se nyní konečně vybarví a před novým přírůstkem s kšiltovkou kolikrát smekne. Clementine šplhá po žebříku na lanovku, vypíná větrnou turbínu nebo dalekohledem prozkoumává okolí, aby pak jménem celé grupy rozhodla o dalším postupu.
Nevídaně výsostní role Clementine může někdy působit křečovitě, zejména s ohledem na převážně mužskou společnost, kterou jakoby občas někdo vykastroval. Ale takové je už úskalí herního příběhu, ve kterém hraje hlavní roli malá holka – občas musíte dělat věci, které působí skoro až nepatřičně. Jednou je malá Clem takřka vůdkyní tlupy, kterou ostatní žádají o rady, jindy vystupuje zoufale bezmocně, tj. přirozeně a poplatně svému věku.
Jenže kdyby se Clementine skutečně měla chovat jako jedenáctiletý otloukánek, zahrajeme si ještě méně, protože by jí stále někdo svíral za rolák a něco zakazoval. Stačí se podívat na Sáru, vrstevnici Clem, kterou otec drží v izolaci. Sára se na to konto ošklivě zasekla ve vývoji a vykazuje známky retardace.
Malá velká holka
House Divided logicky nevybočuje z trendu nastoleného minulými epizodami. Pokud telltalovskou hratelnost a adventurní zombie námět považujete za vyčpělé, nemá cenu s druhou epizodou, respektive s celou druhou sezónou, vůbec ztrácet čas. Při hraní klasicky strávíte většinu času sledováním efektně sestříhaných scének a částečně ovlivnitelných rozhovorů.
Telltale si jedou to svoje a pokračují ve specifickém stylu interaktivních komiksových seriálů, což je dobře. Nadšení z novátorské první sezóny už sice z podstaty věci nezopakují, ale stále to funguje velmi dobře a příběh je dostatečně zajímavý i tvárný, aby si udržel pozornost příznivců jedničky.
Oproti příběhově uvolněnější první epizodě tvůrci v epizodě druhé citelně utahují smyčky kolem krků hlavních postav. Přibylo třeba akce. Kudrnatá protagonistka se hned několikrát musí vymanit ze spárů živých i neživých, což samozřejmě probíhá formou klasických QTE sekvencí. Nyní už ale akční tlačítka nedrtíte rychlostí korejského kybersportovce a subjektivně mi přišlo, že i zaměřování během výjimečné střelby je více intuitivní.
Soubojové scény jsou stále akční, avšak ještě lehčí (ano, jde to) a více poplatné celkovému tempu, které je dost pozvolné. Koneckonců, ani s tím časovým limitem pro odpovídání během dialogů to není tak žhavé, když hru lze kdykoli mezerníkem pozastavit a své rozhodnutí pečlivě zvážit.
Vaše jednání ovlivní životy hned několika lidí a po prvním díle druhé sezóny, během něhož jsem si připadal jako od hraní odstrčený divák, zažilo mé hráčské ego příjemnou změnu (tahle jedenáctiletá holčina je prostě fakt dobrá). Co více, autoři splnili slib a v House Divided rezonují vaše rozhodnutí z první sezóny i samostatné epizody 400 Days. Tedy za předpokladu, že jste importovali uložené pozice, což ne vždy funguje.
Ruku v ruce s tím zamrzí, že oproti The Wolf Among Us nevyužívá The Walking Dead cloudového úložiště Steamu, takže zatímco u Wolfa navážete s hraním na libovolném PC s internetovým připojením, v TWD můžete pokračovat pouze tam, kam si manuálně přetáhnete uložené pozice (standardně se nachází v dokumentech). U hry, která si tolik zakládá na přenášení dopadu vašich rozhodnutí z epizody na epizodu, jde o nepříjemný problém, který mi kvůli cestování mezi počítači a čachrování s flashkou zabral víc času, než nutnost opakovat posledních dvacet minut kvůli padání programu.
Přituhuje, přituhuje
Minule na nás scénáristé vychrlili řadu nových postav, které člověk neměl šanci pořádně poznat, a teď, kvůli zhruba stodennímu rozestupu mezi epizodami, začínáte skoro nanovo. Telltale naštěstí umí postavy skvěle vykreslit a při hraní druhé epizody se tedy novým jménům konečně dostanete pod kůži. Zatímco k některým jsem i přes původní odpor získal sympatie, jiná mi naopak začala lézt krkem. Jakoby ten pablb Ben z první sezóny měl bratra…
Jak už bývá u The Walking Dead zvykem, někteří „herci“ v průběhu děje zmizí a nahradí je noví. Tentokrát přibyl obávaný Carver s hlasem Michaela Madsena (Reservoir Dogs, Dishonored), o němž jste slyšeli už v All That Remains. Někdo během apokalypsy své kempy agresivně brání, jiný je naopak až fanaticky rozšiřuje. A přesně to je případ svérázného vůdce Carvera. Nejvyšší čas si uvědomit, že bezcílně pajdající zombíci jsou jen druhořadou kulisou, a že největším nebezpečím pro lidi představují právě lidé.
Bohužel za to kolikrát nemůže jen smrtonosný pud sebezáchovy, který dává vzniknout nervy drásajícím událostem, ale i do nebe volající lidská blbost. Někteří se zde chovají jako čistokrevní imbecilové, kterým evidentně není pomoci a coby příběhový kormidelník jsem ztrácel zájem se o ně starat. Postavy se s oblibou nechávají obklíčit nemrtvými, při úprku před pronásledovateli si nedělají hlavu z toho, že se za nimi mihotají svítilny, a poněkud mě zarazilo vykreslení homosexuálního páru coby dvojice bezchybných Mirků Dušínů, která na pozdrav rozdává cenné zásoby jídla. Takové politické korektnosti snad nebylo třeba.
Nemluvě o tom, že politická korektnost se ne vždy vyplácí. Ale to je snad jediná zásadnější výtka směrem k epizodě House Divided, která přitopila pod kotlem druhé sezóny a dokázala uhranout skoro stejně, jako druhá epizoda sezóny první. Proč jen skoro? Protože na tamní večeři se nezapomíná. Ochutnávky z třetí epizody však naznačují, že to pravé drama se na nás teprve chystá. Teď jen, abychom na něj zase nemuseli čekat skoro čtyři měsíce...
