Symphony - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Řemeslně kvalitně zpracovaná hudební střílečka, ze které žádná klasika nevyroste, ale přesto dokáže parádně zabavit na mnoho hodin. Několik nedomyšleností a chyb samotnou hratelnost ke dnu naštěstí netáhnou. Pokud máte alespoň trochu rádi hudbu a shoot 'em upy, vedle se Symphony určitě nešlápenete.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 8/10

Jak hodnotíme

metacritic 75/100

11. 9. 2012 v 20:04 - Recenze Autor: Adam Homola Komentáře: 0

“Jaký si to uděláš, takový to máš,” zpívá se v jedné známé písni. Tuhle klasiku jsem v Symphony nezkoušel, ale máloco vystihuje novinku od Empty Clip Studios lépe. Nenechte se zmást popisem. Když se řekne hudební indie hra, tak si většina z nás asi představí Audiosurf. Symphony má ale mnohem blíž k shoot 'em upu, která na začátku téhle generace nakopnula Xbox Live Arcade - Geometry Wars. Víc, než s hudební hrou tu máme čest se střílečkou s hudebními prvky, která vám přivodí karpální tunel rychleji, než Diablo III. Kolik her to o sobě může říct?

Symphony - recenze

I když sedm euro může znít na takovou “blbinu” hodně, tak není. Po pár minutách zjistíte, že Symphony zase tak triviální není. Komplexní systémy hledejte jinde, ale pořád tu najdete trochu větší hloubku, než u jiných, krystalicky čistých stříleček. Do prověřené šablony jednoduchého shoot 'em upu přimíchali vývojáři trochu RPG prvků. Může to vypadat jako překážka, ale ve skutečnosti to hru posouvá o kousek dál.

Jedna úroveň rovná se jedna písnička, kterou musíte ochránit. Svoji hudební kolekci musíte statečně bránit před zlými démony, kteří ji napadli a vy musíte osvobodit jakousi Symfonii Duší, skladatele a zííííív. Příběh v shoot 'em upu je stejný, jako ve hře od id Software, takže je důležitý jako... Však vy víte. V tomhle konkrétním případě je však náznak příběhu použitelnou záminkou pro postup kupředu, jako ve spoustě jiných her.

Jakým tempem se dostanete k závěrečnému démonovi, to je čistě na vás. Hra vám typy písniček nediktuje. Můžete si to usnadnit pomalými skladbami, nebo si z toho udělat peklo na zemi svižnými vypalovačkami.

Neznaje hratelnosti jsem jako první zvolil něco ze soundtracku Tron: Legacy. Veni, vidi, vici. Přiostříme. Druhou krátkou slámku si vytáhlo klasické číslo Number of the Beast. Zaplakal jsem. Čím rychlejší tempo, tím vyšší obtížnost. Pro začátek rozhodně nedoporučuji nic, co by se mohlo podobat soundtracku Brütal Legend. Raději začněte něčím, co vám neodrovná myš a nepřivodí epileptický záchvat.

Jakmile se trochu rozjedete, zjistíte, že vám tvůrci moc rádi mávají mrkvičkou před nosem. Za každou odehranou písničku dostanete za odměnu zbraň. Tu můžete nasadit do jednoho ze čtyř slotů rakety. Vtip je v tom, že různé zbraně se i různě ovládají. Nestačí jen držet obě tlačítka myši a druhou rukou se dloubat v nose. Musíte dávat pozor co se děje a vystihnout nejlepší moment pro tu kterou zbraň. A tady přichází na řadu trocha taktiky, plánování a karpálního tunelu.

Jako příklad nechť poslouží kombinace zbraní, která se mi osvědčila. Po stranách jsem měl dva Double Cannony, které střílí držením levého tlačítka myši a zasahují i cíle za vámi. Což je mimochodem nezbytnost. Na třetím slotu trůnilo majestátně Crescendo. Moudří už odtušili, že tohle nebude úplně obyčejná zbraň.

Crescendo se nabíjí držením levého tlačítka myši a po jeho uvolnění vystřelí silný projektil, který penetruje všechny geometrické potvory, co ohrožují vaši hudbu. Crescendo je škoda plýtvat na obyčejné zástupy křivek. Je ideální na silnější nepřátele, které zničí na jednu ránu.

Poslední slot jsem měl obsazený raketami, které vystřelí najednou držením pravého tlačítka, a pak střílí pomalu po jedné. Když je chvíli necháte, připraví se jich zase několik. Permanentně držené levé tlačítko myši (Double Cannony) jsem tak občas kvůli minibossům pouštěl (Crescendo), a když šlo do tuhého, držel a mačkal jsem i pravé myšítko (rakety). V těch nejhektičtějších momentech mlátíte do obou tlačítek myši rychleji a intenzivněji, než když na vás stojí v Sanctuary frontu.

Zbraní Symphony nabízí hodně a jejich kombinace je jen na vás. U některých lze nastavit automatické střílení a jiné střílí samy od sebe do rytmu hudby. Čím dunivější beaty, tím silnější střely. Což může být někdy k nezaplacení, jindy zase k vzteku.

Vám začne téct do bot a ta mrcha nestřílí, protože nejsou beaty. Všechno je to jen o hudbě, kterou si vyberete. Vývojáři vás tak nenásilně motivují k experimentům, i když mně nikdy nepřišla kombinace raket, dvojitých kanónů a crescenda nedostačující.

Příjemné je, že vás tvůrci nemajznou přes prsty, když něco zpackáte. Na životy se tady nehraje. Smrt vás jen na pár vteřin vyřadí ze hry a resetuje násobiče skóre. Což je sice dostatečný trest, ale písnička se nepřeruší a jede se dál. Obyčejnou kolizí s nepřítelem nezemřete. Vaše raketa se oslabí a přijde o nějakou zbraň. Dalšími kolizemi si ji můžete očesat na nepoužitelné torzo, jehož palebná síla se rovná téměř nule.

Cesta ze šlamastiky vede přes riskování. Každý zabitý nepřítel za sebou na bojišti nechá notu. Ta vám dává body, ale hlavně vás opravuje. Nemůžete se celou hru schovávat dole, už jen z toho důvodu, že se nepřátelé objevují i za vámi. V pošramoceném stavu budete muset vyrážet nahoru právě kvůli spoustě volně ležících not. Čím víc not, tím rychlejší oprava. Mechanismus “přijeď si pro opravu na přední linie” je obzvláště adrenalinový v případě, kdy hrající umělec za vteřinu rozjede rychlé kytarové sólo, a vy víte, že byste ho v tomhle stavu nepřežili.

Často budete s raketou na odpis mířit slepě do geometrické džungle doufajíc, že se k notám přes zástup nepřátel probijete dřív, než oni vašimi štíty. Chvíle, kdy se z vašeho impotentního chcípáka stane lusknutím prstu mocná raketa a začne vizuální koncert všech vašich zbraní najednou, jsou nadmíru uspokojující.

Co už moc uspokojující není, je menu hry. Nad menu by se v jiných případech mohlo mávnout rukou. Dobře udělat ho neumí ani leckteří velcí vývojáři. Jenže v Symphony budete nakupovat a vylepšovat zbraně a vybírat písničky. U písniček si můžete nastavit filtrování podle alba, umělce, nebo zobrazit všechno (což mi nefungovalo). Velká škoda, že Symphony nemá vyhledávání. Kdo to má furt ručně hledat? S přimhouřením obou očí by se dalo neergonomické vybírání písniček ještě odpustit.

Ale za to, co tvůrci předvádějí při výběru, nákupu a popisu zbraní, by zasloužili za trest alespoň týdenní hraní Rambo: The Video Game. Zbraně si nakupujete za Inspiraci, které máte habaděj. Vylepšujete za Kudos, kterých je už méně, než byste potřebovali.

Už při nákupu zbraní ale moc nevíte, co ta nová hračka vlastně umí. Chybí jakýkoliv popisek a jediné, podle čeho se můžete rozhodnout, je video v malém úzkém rámečku, které vám toho moc neřekne. Zabilo by vývojáře napsat o každé zbrani pár řádků textu, nebo to ukázkové video trochu zvětšit?

Největší problém jsou ale samotné upgrady. Tam hlavně absolutně netušíte, kolik vás bude daný upgrade stát. Vzhledem k tomu, že Kudos je málo a kvůli pozdějším upgradům musíte odehrát hodně písniček, je vylepšování naslepo vysoce otravné. Stejně nelogické je i přesouvání zbraní mezi sloty a podobné úkony v menu.

Ano, jsou to všechno drobnosti, ale velmi rychle se jich nakupí dost, budete se s nimi často potýkat a spolehlivě vám práci v menu otráví. O to víc frustrující to je, když sami vidíte, jak jednoduchá by mohla být jejich náprava. Navíc tvůrci nejsou úplní ňoumové a princip hry vám na začátku vysvětlí docela šikovně. Proč pak nedokážou smysluplně podat upgrady, nákupy a menu obecně, je záhadou.

Školácky nezvládnutá menu by vás ale od Symphony rozhodně odradit neměla. Osvobozováním hudby jsem strávil víc hodin, než s leckterou tříáčkovou pompézností a rozhodně jsem se nenudil. Chvílemi se dokonce dostavil známý syndrom Civilizace - ještě jednu písničku, ještě jednu písničku... A když jsem posledního démona do tónu Sandmana pokořil v poslední možné vteřině, chtěl jsem na celý barák zařvat “Jóóó!!!” Naštěstí jsem se podíval na hodinky a zastavil sám sebe - byla už noc.

Se Symphony to uteklo rychleji, než jsem myslel. A stálo to za to. Nevím, jestli se k tomu chci moc vracet, ale odehraného času vůbec nelituju. Trvalka typu Audiosurf nebo Geometry Wars z toho určitě nebude, ale byla by velká škoda, kdybyste tenhle kousek ignorovali. Není to žádná revoluční extáze, ale hodně povedená indie hra, která zaručeně zabaví. Berte.

Tagy: Indie akční arkáda hudební hry

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.