Homefront - PC recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Homefront - PC recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

22. 3. 2011 1:59 | Recenze | autor: Dan Vávra |

Když se něčeho prodá patnáct milionů kusů, tak to by bylo, aby to všichni nechtěli zkusit taky. Homefront je další z řady titulů snažících se přiživit na úspěchu Call of Duty, tentokrát ze stáje THQ. Posledních pár pokusů o CoD killer nám ovšem ukázalo, že trumfnout Infinity Ward není žádná sranda a nedaří se to moc ani samotnému Activisionu. Jak si s tímhle úkolem poradili v relativně neznámém a mladém týmu Kaos Studios?

Musím říct, že začátek je velice slibný. Představa severokorejské invaze do Spojených Států Amerických je poměrně originální a forma, kterou v THQ a Kaos pojali propagaci hry, je vynikající. Být zodpovědný za fake sestřihy zpráv, ve kterých hlavní roli hraje Kim Jong-un, možná bych se trochu bál pomsty korejských agentů, ale pozornost to rozhodně upoutalo.

Od tvůrce Conana

Komu by se představa Severní Koreje porážející USA zdála sice provokativní, ale nereálná, stejně jako zpočátku mně, rád bych ho ujistil, že i tohle zvládli pánové z THQ na jedničku. Na pomoc si totiž vzali Johna Miliuse a modří už asi vědí, že to je chlápek, který má na svědomí scénář k Apocalypse Now, Clear and Present Danger a především k mému milovanému Conanovi. Mimo jiné se spolupodílel i na Medal of Honor: European Assault od EA. Pravděpodobně díky němu nepůsobí celé pozadí příběhu jako fraška, ale velice reálně a přiznám se, že si mě tím autoři docela získali.

Špatně na tom není ani samotný příběh, tedy alespoň zpočátku. Ocitáte se v roli amerického pilota, kterého právě sebrali zlotřilí korejští okupanti a vezou ho autobusem někam do koncentráku. Cestou můžete z okna sledovat čistky, které probíhají na ulicích a nutno říct, že i když je tahle úvodní jízda, vyskytující se prakticky v každém FPS, neskutečné klišé, THQ se podařila na jedničku. Nepůsobí jako křečovité „wow moment“ divadýlko, ale dokáže vzbudit i skutečné emoce. Když se díváte na to, jak vojáci zastřelí před očima malého děcka oba rodiče a chlapeček pak objímá jejich mrtvoly, je to opravdu docela síla a podobné momenty se několikrát objeví i v dalším průběhu hry.

Dál už to jde ráz na ráz – osvobodí vás místní partyzáni, kteří potřebují pilota a zatáhnou vás do boje proti okupantům. V první polovině hry vás tvůrci šikovně protáhnou okupovaným městem a je třeba uznat, že výběr lokací a situací se jim povedl. Bohužel, hra trpí dědičnou chorobou všech současných FPS – hyperaktivitou. Homefront vás stejně jako Black Ops, Medal of Honor a všechny další střílečky nenechá ani na chvíli vydechnout. Neustále se řítíte kupředu a pro samé střílení ani nestačíte sledovat dějovou linii, která je v tomto případě slušně napsaná i zahraná.

Škoda přeškoda, že tvůrci nedají hráči alespoň někdy oraz, třeba v podobě dobře načasované animace. Vyhnuli by se tak situacím, kdy v pozdním slunečném odpoledni vyrážíte z útočiště rebelů podzemním tunelem do akce, po minutě, kdy z tunelu vylezete, je půlnoc a po pětiminutové přestřelce svítá. Přitom by stačilo občas proložit to stmívačkou a nějakým krátkým vysvětlením, co se děje.

Na samotném konci se hra zvrhne ve stejnou skriptovanou sérii ohlušujících výbuchů a zběsilých přestřelek, bez špetky logiky jako u konkurence, ale pokud bych si měl ze současné nabídky Codů, Batlfíldů a Medálů vybrat, tak po dějové stránce je mi Homefront nejsympatičtější.

Ohraná písnička může také bavit

Samotná hra ničím nepřekvapí, ale ani výrazně nezklame. Dočkáte se standardní dávky striktně lineárních, skriptovaných misí včetně všech povinných vsuvek: odstřelování, stealth mise, honičky v autech, let vrtulníkem a navádění raket. Povedené je ovládání bezpilotního obrněného vozu Goliath, který vás bude u celé řady misí doprovázet a dokáže v nepřátelských řadách nadělat pěknou paseku.

Umělá inteligence sice není nijak závratná, ale zároveň ani neurazí. V případě parťáků, kteří vás celou dobu doprovází, dokonce potěší, že se jim občas podaří i někoho sundat a nejsou tak ve hře jenom proto, aby se vám pletli do cesty. Stejně jako v CoD i tady se hra občas uchýlí ke generování nekonečných zástupů nepřátel až do okamžiku, než splníte nějaký úkol, nikdy se to ovšem nezvrtlo ve frustrující pakárnu jako třeba v Black Ops.

Stejně tak jsem během hry nezaznamenal žádný výrazný exces v předskriptovaném divadýlku, třeba v podobě panáků zjevujících se vám z nicoty před očima, protože jste někde, kde byste neměli být, kterými nás takové Black Ops dokázalo zásobit na několik let dopředu.

Potěší i kompletní překlad do češtiny a otitulkování, i když titulky jsou na obrazovce umístěné na dost debilním místě.

Chybička se vloudila

Bohužel, s konkurencí má Homefront společnou i velmi krátkou trvanlivost singleplayerové kampaně. Za nějakých pět šest hodin je po všem. Konec je možná až příliš otevřený a zcela jasně naznačuje, že v THQ by moc chtěli, aby se z Homefrontu stala série.

Až doposud to vypadá jako vcelku povedený pokus o sesazení dosavadního krále FPS. Problém je, že Homefront působí poněkud zastarale. Přestože je hra postavená na Unreal enginu, není to po grafické stránce žádný zázrak. Tím nechci tvrdit, že by to byla nějaká hrůza, jenom mi to celé stylem až příliš připomínalo Half-Life 2. O počet polygonů a rozlišení textur ale nejde. Jde o celkové sladění textur, nasvícení a vizuálních efektů. Homefront prostě vypadá jako old school hra, zatímco dva roky staré Modern Warfare 2 vypadá takřka fotorealisticky.

Autoři se navíc drží při zemi i jinde. Vaši postavu představuje pouze kamera a ruce s kulometem. Zapomeňte, že byste se mohli podívat na vlastní nohy nebo že by vás čekaly (dnes moderní) pokusy dostat vás více do kůže hlavní postavy hrátkami s pohybem hlavy a sledováním těla z prvního pohledu. Právě naopak, když lezete po žebříku, nejsou ani vidět ruce, protože pro animátory je to opruz. Oproti Modern Warfare 2 má taky hra podstatně slabší animace, což je u těžce skriptované hry dost velká nevýhoda. Dění okolo vás prostě nikdy nevypadá tak dobře, jako u konkurence.

Zamrzí i občasné chybky v kolizích a další drobné problémy. Zkrátka a dobře, není to žádná tragédie, ale zároveň ani první liga, i když pravda je taková, že první liga FPS možná existuje komerčně, ale po kvalitativní stránce mají dnešní představitelé žánru k dokonalosti daleko všichni.

Multiplayerové překvapení

Singleplayerová kampaň je u dnešních FPS většinou už jen na ozdobu. To, u čeho stráví hráči nejvíc času a rozhoduje o úspěchu hry, je multiplayer a musím říct, že tady Homefront velice mile překvapil.

Jestliže Medal of Honor má multiplayer velice omezený, ale pečlivě vycizelovaný a Call of Duty zase nabízí obrovské množství možností a je to zběsilý popík pro všechny, tak Homefront je někde mezi a do výsledku ještě míchá některé prvky z Battlefieldu. Potěší i to, že singl i multiplayer části má na starosti jeden tým a stejně se tedy ovládají! Zní to šíleně, ale u konkurence dostáváte v jedné krabici dvě hry, každou s jiným ovládáním i grafikou. Tady to vypadá stejně a stejně se to i hraje.

Ve hře je sice „jenom“ sedm map, ale ty mapy jsou tak obrovské, že některé bitky se odehrávají pouze na malých částech a i ty malé části jsou pořád větší než většina map z MoH. Mapy jsou taky krásně otevřené a mají daleko k jednoduchým koridorovým tunýlkům v ostatních hrách, které někdo ladil tak dlouho, až mu z nich skoro nic nezbylo, takže se všechno vždycky mydlí na křižovatce, kterou musí každý projít. Tentokrát se mi ani po dlouhých hodinách hraní nestalo, že bych měl mapu „přečtenou“ a měl vyhlédnutá místečka, odkud se snadno skóruje. Na druhou stranu se mi ani nestalo, že bych v obřích mapách bloudil nebo musel něco hledat. V tomhle směru u mě Homefront jednoznačně boduje.

Hra se nesnaží přicházet s nějakými revolučními módy, které nakonec stejně nikdo nehraje a nabízí nám jenom tři - klasický týmový deathmatch, hlídání oblasti, kde musíte dobýt a bránit tři místa na mapě, a bojového velitele, který se dá aplikovat na oba předchozí módy a obohatí je navíc o úkoly od velitele v průběhu hry.

Zlatá střední cesta

Důležité je, co se děje při hře, a děje se toho hodně. Homefront si z Battlefieldu vypůjčil vozidla, takže na bojišti se můžete prohánět v prakticky čemkoli od Hummerů, přes tanky až po vrtulníky. Používat můžete taky různé dálkově ovládané drony, ať už se jedná o vrtulníček s raketometem nebo robota jako vystřiženého z Číslo 5 žije, ovšem vybaveného kulometem.

Stejně jako ve všech ostatních hrách získáváte za své bojové úspěchy body, za které pak vaše postava leveluje. Používají se ovšem taky k nákupu „služeb“ přímo v boji. Chcete použít RPG? Zaplaťte! Chcete leteckou podporu? Zaplaťte! Chcete do hry v tanku? Šetřete bodíky a při dalším respawnu ho máte k dispozici!

Samotné levelování vám zpřístupňuje nové „perky“, kterými můžete vylepšit svoji postavu a pak samozřejmě i speciální zbraně. Zbraní, sekundárních zbraní, speciálních zbraní, vozidel, podpůrných prostředků a dalších vychytávek jsou mraky. Například pro každou zbraň máte k dispozici několik desítek druhů maskování, optiky a různých podvěsů od granátometu až po brokovnici. Nutno poznamenat, že menu všech těchto výběrů jsou podstatně přehlednější a srozumitelnější, než chaos, který nabízí třeba Black Ops.

Samotná hra je naprosto bezproblémová. Neprudí vás neustále třeskutými fanfárami a zobrazováním medailí a neonových nápisů „Master commander chief genaral award!“ Neotravuje vás dlouhými respawny, a když vás při pokusu někudy projít desetkrát zabije snajpr, můžete ho obejít jinudy, protože tohle není žádná koridorovka. Přiznávám se, že se mi to líbí. Jediné, co mi trochu chybí, je nějaký úkolový mód, který by hráče donutil více se semknout ke kooperaci, jako je tomu někdy v MoH nebo Insurgency.

Kromě tohoto zamrzí i ne zrovna dokonalé ovládání vozidel a stejně jako v singlu i tady občas nějaký ten problém s kolizemi, kdy je někdy poněkud problém prostřelit z tanku křoví a jindy naopak lezou protivníkům nohy skrz zeď. Pokud bych ale měl srovnávat, tak mi multiplayer Homefrontu vyhovuje mnohem víc než zběsilé řežby v Black Ops a minimapy v Medal of Honor.

Poučení z krizového vývoje

Upřímně řečeno nechápu, proč v herním průmyslu musí vždycky platit parafráze známého pořekadla: „Když dva dělají totéž, vždycky to musí být totéž“. Jestliže se chci dostat na kobylku úspěšné konkurenci, nestačí přece udělat repliku jejich produktu, jako nějaký pokoutní čínský výrobce, ale musím taky trochu inovovat a přijít s něčím, co konkurence nemá!

Homefront sice dokáže zaujmout originální zápletkou a často na nás vytáhne i velice silný moment nebo zajímavou situaci, zpracováním ale za konkurencí v lecčems pokulhává, a co se samotných herních mechanismů týče, je to jen další klon osvědčeného receptu na úspěch. Je sympatické, že hru má na svědomí relativně malý tým a stejně tak potěší, že se mu podařilo neopakovat největší chyby svých vzorů. O žádnou revoluci se ovšem rozhodně nejedná. Kromě příběhu vytahuje Homefront z šedého průměru i velice dobře vybalancovaný multiplayer, ve kterém se autorům podařilo namíchat skvělý koktejl z toho nejlepšího, co nabízí konkurence.

O Call of Duty jsem prohlásil, že je to porno se zbraněmi. Velkolepá, zběsilá jízda, která se jako děvka snaží vyhovět každému. Medal of Honor se snaží být serióznější a autentičtější, ale poněkud to přehnal s minimalismem. Homefront je taková zlatá střední cesta. Není sice tak velkolepý jako Call of Duty, zároveň ale není ani tak blbý, a i když kulhá na jednu nohu, drží balanc pořád líp než úspěchem opitá coura Black Ops a postřelený válečný veterán Medal of Honor.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Sympatický pokus o přiživení se na úspěchu série Call of Duty. V technickém zpracování sice poněkud zaostává, ale potěší velice originálním námětem, celou řadou silných momentů a skvěle vybalancovaným multiplayerem, který nabízí mix toho nejlepšího od konkurence.

Nejnovější články