I když je hlavní a největší složkou hry klasický singl, multiplayerová část je do jisté míry unikátní nejen svým pojetím ve stylu Test Drive Unlimited, ale také důrazem na sociální vazby. Mezi oběma režimy se přechází bez jakéhokoli loadingu pomocí digitálního kříže, kde je namapováno MP menu se všemi jeho volbami. Při aktivaci MP režimu tak na mapě nově přibudou ikonky živých jezdců, kterých může být od dvou do osmi. Všeobjímajícím duchem hry více hráčů je tzv. Freeburn, pod čímž se skrývá zevlování po městě a soutěžení s ostatními o překonávání rekordů právě připojených rivalů, nebo 9 denních statistik. Vždy vidíte, kdo udělal nejdelší skok, kdo jel nejdéle na plný boost, kdo má na kontě nejdelší drift, atd. Při volném poježdění pak můžete podobné skopičiny vyvádět i vy a snažit se tak překonat dosažené výsledky ostatních.

Stejně tak se ovšem počítají takedowny (bouračky) do živých soupeřů a je vždy na hostujícím hráči, aby zajistil společnou zábavu pro připojené spolujezdce. K tomu slouží drobné úkoly (challenges), kterých je 50 pro každý jednotlivý počet hráčů, tedy celkem 350. Host mezi nimi může svobodně vybírat a např. pozvat všechny na synchronizované skákání po rampách, nebo vyhlásit třeba minisoutěž o co nejdelší jízdu s plným nitrem. Míra zábavy tak závisí zejména na fantazii hostujícího hráče, protože ten by měl vlastně ostatním vytvářet povyražení. Kooperativně splněné úkoly se navíc počítají do podrobných statistik a žebříčků, v Xbox verzi je za ně také několik achievementů. Při plnění challenges se ale nevyhnete stálému znovu opakování úkolů, protože většina těchto zadání je shodná pro všechny počty hráčů.

Druhou a zároveň poslední možností jsou klasické závody, které opět může vytvořit zakládající hráč, nebo si prostě vytvoříte své vlastní. Délka i trasa závodu s možností až 15 waypointů je na vaší volbě, příjemné je, že si navržené trasy můžete uložit a později z nich brát. Do závodů se lze také přihlásit přímo i přes volbu hráčských, nebo hodnocených závodů (player/ranked match), ovšem tyto kazí právě svobodná volba cesty. Po startu se pole většinou rozprchne do různých směrů vedoucích k cíli a zážitek z jízdy „plech na plech“ se pak vytrácí. Ovšem jednou se mi také stalo, že se celé startovní pole vyřítilo na plný boost za prvním závodníkem, načež to vedoucí jezdec napral v plné palbě do betonového svodidla uprostřed silnice. A všichni ostatní jeli jak housata za ním, takže se zbytek celého pole masivně rozmašíroval o stejnou překážku. Každého to pak hodilo na jinou vozovku, takže poté nikdo nevěděl, kde je a kudy má jet dál.

zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva zdroj: tisková zpráva
další obrázky v galerii

Navíc zakládající často vytváří záměrně trasy, které dobře znají a před ostatními mají pak jasnou výhodu ve znalosti nejkratší cesty, když zbytek pole bloudí jak v hustém lese. Bohužel byl ale zcela vypuštěn splitscreen, multiplayer je orientován striktně jen na internetová klání, což mě výsledný dojem dosti kazí. Martin vytýká hře stereotyp, což při tom možná uměle nafouklém počtu závodů a úkolů je oprávněná výtka. Přece jen 248 jízd a závodů, 350 úkolů a 570 skrytých míst je zbytečně moc a po projetí čtyřicáté branky se zkratkami a skoky už toho budete mít plné zuby. Spíše by mohlo být typů závodů a jízd povícero, než přítomných 7.

zdroj: tisková zpráva Živou hru Burnout Paradise tak spíše vnímám jako dobrý doplněk k mnohem širšímu singlu pro občasné povyražení, než plnohodnotnou konkurenci k offline podnikům, ale pokud se sejde dobrá parta, tak je o dobrou zábavu královsky postaráno. Celkově tak stále řadím na vrchol celé série třetí, či čtvrtý díl (Takedown a Revenge) pro PS2. Paradise již spíše rozvíjí a osvobozuje stále stejný koncept jízd a bourání, ovšem v parádním provedení, takže by mu v mém osobním žebříčku patřila třetí příčka a hodnocení 8/10.