Už proto člověk logicky přistupuje k výletu Telltale Games mimo herní licence se zdravou nedůvěrou. Jasně, dokázali vcelku uctivě vrátit na scénu Sama s Maxem i Guybrushe Threepwooda, ale Zemeckisova trilogie je docela jiná liga. Marty a jeho potrhlý kumpán Dr. Brown jsou nepravděpodobná dvojka, která zafungovala skrze hereckou komediální bravuru a především skvělý scénář, co nespoléhal jen na poťouchlost námětu a jednotlivých gagů. Jak tohle vměstnat do epizodicky naporcované adventurní škatulky?
Z plátna na monitor
A přece se to autorům z Telltale povedlo: jestli v něčem jejich nová série trefuje cíl, je to ústřední dvojice. Virtuální podoba obou hrdinů sice v ukázkách spíš vyděsí, ale ve hře samotné kupodivu funguje na výbornou. Jednoduchá stylizace dává prostor vyniknout parádnímu dabingu: zatímco doktora mluví sám Christopher Lloyd, role Martyho se zhostil přesvědčivý imitátor. To je samozřejmě jenom polovina úspěchu – tu druhou doplňují svižné dialogy zcela v duchu filmové předlohy. První epizodě chvilku trvá, než po melancholickém úvodu nabere tempo, ale jak se Marty vrátí do roku 1931, aby vysvobodil doktora z nové a sakra vážné lapálie, rozjíždí se kolotoč průšvihů, na jaký ti dva mají snad patent.
Hlavní zápletka sice velkolepostí nedokáže soupeřit s kinem, ale nepostrádá napětí a zdatně pracuje se všemi očekávanými ingrediencemi. Hill Valley třicátých let možná není tak vděčné prostředí jako rokenrolová padesátá léta (respektive “budoucnost”, kterou máme mimochodem za rohem), ale kulisy prohibice nabízejí dostatečný zdroj narážek a fórů.
Z Martyho věčné nemesis, burana Tannena, je rázem učebnicový gangster a do hry vstupuje také Martyho dědeček Artur, v jedenatřicátém pochopitelně ještě ustrašený mladík. Hlavní hvězdou je ale jinošská verze doktora Browna, kterého despotický otec nutí do právničiny, a tak bude mimo jiné potřeba pošťouchnout budoucího vynálezce k tomu, aby se otci vzepřel.
Ach, ty paradoxy
Když je v adventuře něco potřeba, většinou se to zařídí předmětem z inventáře, případně nějakou hláškou. Herní Návrat do budoucnosti se pevně drží šablony, kterou autoři vysoustružili na svých předchozích sériích. Obvyklé řešení problémů se sice snaží zpestřit dynamičtějším podáním klíčových situací, ale základy zůstavají neměnné. To by vůbec nevadilo! Hru naneštěstí svazuje jednak neohrabaný a zmatečný pohyb po jednotlivých scénách, ale hlavně rozkolísaná nápaditost (vesměs jednoduchých) úkolů, které vám scénář předhazuje.
Na každé mazané řešení nějakého problému totiž připadá hned několik dalších, kde to vzali scénáristé naprosto lajdácky. V kontextu solidně navozené filmové poetiky a hlavně na stísněném prostoru, který obě zhruba dvouhodinové epizody nabízejí, pak každé slabší místo a porušení vnitřní logiky ruší dvojnásob.
Někoho může také zklamat, že hra v podstatě rezignuje na využití skoků v čase jako aktivní herní složky (třeba po vzoru žánrové klasiky Day of Tentacle), ale tenhle detail spíš jen překvapí, než že by měl člověka nějak zvlášť trápit. Ono je vůbec těžké se na hru, generující skrze své protagonisty velkou míru sympatií, nějak dlouze mračit. V tomhle je rukopis Telltale Games pevný a neměnný.
Z pohledu fanouška, který s původní trilogií vyrůstal, se lze velmi snadno spokojit s faktem, že nedošlo k narušení časové linky, ve které je Návrat do budoucnosti zárukou chytré zábavy. Jen škoda, že ani epizodický formát nepomohl tvůrcům udržet žánrovou laťku v konstantní výšce. Hned zkraje pětidílného dobrodružství taková skutečnost zamrzí.
