A není divu, že se herní novináři nezdráhali pozitivně přijmout titul, který si uprostřed vývoje postavil hlavu, vylil na ní kýbl s komiksovými barvičkami a nechal se ze tří kroků střelit do nosu. Mišmaš diablovky a parodické střílečky s podstatnou dávkou sci-fi a ještě podstatnější dávkou country nás odzbrojil (paradoxně skrze rekordní počty zbraní) svou odvázaností, ale jistě, jistě – měl spoustu rezerv. Už od prvních záběrů z dvojky je jasné, že právě s rezervami se hodlali v Gearboxu vypořádat především.
To zároveň znamená, že na vizuální pokrok už nevyzbylo. Pokračování na letmý pohled nerozeznáte od prvního dílu a byly slyšet zklamané hlasy, že je to škoda. To jsme ale zpátky na začátku (s tím opravováním) a to bychom se daleko nedostali, stále se tam vracet. Ono je totiž na každý pád mnohem důležitější, že si tvůrci vytkli za cíl přeorat obsah. Zgruntu.
Dvojnásob utrpení
Nová scenáristická krev (která nám zakrvácela i kameru) nedostala za úkol prokrvit jen hlavní příběhovou osu, ale především se postarat o zajímavější provázání jednotlivých úkolů, jejichž plnění se mnoha hráčům zdálo až přespříliš mechanické. Úkoly nově fungují na pokračování a dokonce se umí zlehka větvit, pokud jejich určitou část nezvládnete, respektive zvládnete s vyznamenáním. Tvůrci si pochvalují takzvané pohyblivé cíle a ukazují nám jeden takový na příkladu Rolanda, zajatého v čemsi na způsob vznášedla. K Rolandově záchraně je samozřejmě potřeba vznášedlo prachsprostě ustřílet, ale to se drze nedá, poletuje si, kam se mu zachce, a když je ouvej, pošle signál na „měsíční základnu“, vznášející se ominózně na obloze. Základna ochotně odpovídá salvou raket a to je zase ouvej hráči.
zdroj: Archiv
Naštěstí nejde o žádné máslo. Za ovladačem sice sedí dívka, u které by nepřekvapilo, kdyby stála modelem Lilith, ale místo sirény má pod palcem nové povolání, takzvaného gunzerkera. Tomu nedělá problém skrze jednu ze svých schopností popadnout do jedné ruky třeba brokovnici a do druhé cokoliv dalšího se mu zamane. Pokud nakombinujete dva vzájemně se podporující účinky (dejme tomu zápalné a korozivní střely), tím líp. Působí a hlavně funguje to opravdu mocně, mimo jiné i proto, že nepřátelé dostali do repertoáru svých reakcí celou řadu nových animací. Ty ale nejsou jen pro parádu – mají hráčovým směrem lépe vyjádřit, co přesně se těm trýzněným bytostem zrovna děje. Zároveň už si dotyční nenechají ani zdaleka líbit tolik, co dřív, a dokážou pracovat s prostředím kolem sebe, ať už motivování snahou pakovat se z dostřelu, nebo hráče napadnout ze zálohy. A skutečně, bojiště je jako na povel živější a dokáže člověka překvapit tam, kde v jedničce provozoval chladnou rutinu.
Polem nepolem
Jakkoliv je ale střelba střelbobodem Borderlands, dvojka rozvíjí i lehce podvratnou linku, která tolik nadchla poutnicky založené hráče (autora těchto řádek nevyjímaje). Lilith / gunzerker si na moment dává oraz a zadumaně hledí do dáli. Horizont už ale neslouží jen jako kulisa a všeho, co na něm identifikujete očima, lze dosáhnout pěšmo. Mezi nové oblasti přitom patří i atypicky zelená krajina a město, kvetoucí v obklíčení – považte – jezer!
Představa, že půjde brázdit stylovou krajinu hry vstříc stínovaným obzorům, nově v pestřejším vozovém parku (s několika jízdními vychytávkami) a s mapou v rohu obrazovky, je dobrou zprávou pro všechny, kdo si v Borderlands zamilovali nazdařbůh cestovat a nechat dobrodružství, aby jim náhodně křížilo cestu. Tomu ve dvojce vychází naproti i snaha autorů naplnit svět místy, která mají hlavu a patu a plní roli nejen jako patníky na cestě za cinknutím splněného úkolu.
Starý robot nerezaví
Opravárenské zásahy se samozřejmě nevyhnou ani – pro někoho zásadní – kooperaci. Kromě nových povolání, respektive postav, by měla nabídnout hlavně mazanější systém, jak zajistit společnou zábavu hráčům různých úrovní. Náskok v úkolech by už neměl brzdit ty, kdo z party budou napřed, a také individuální schopnosti byly předrátovány tak, aby se na akci nepodílely jen pasivním posilováním statistik.
Co je ale vůbec nejdůležitější: hra si drží svůj charakteristický smysl pro humor. Nepatří sice mezi ty nejchytřejší, ale svou bezprostředností je místy prostě k zulíbání. Entrée jednoho konkrétního nepřítele nás přítomné novináře spontánně rozesmálo a už teď se nemůžeme dočkat, s čím se vytasí prý poslední přežívající claptrap na Pandoře. Od událostí prvního dílu tam stihlo utéct celých pět let, a i když se to možná tak úplně nezdá, spousta věcí tu došla změny. K lepšímu.
