Tvůrci potřebovali nepřítele, který by hráče vyděsil. Původně vsadili na Čínu, ale pak jim došlo, že: „Čína je něco jako americká továrna. Všechno, co si kupujeme, je vyrobené v Číně - od her, přes hračky až po..prostě všechno. Takže nejsou (Čína) zas tak děsiví,“ vysvětluje Bilson, jeden z důvodů, proč volba nakonec padla na Severní Koreu.
Další důvod, a snad i mnohem zajímavějším, je však politická realita, které se tvůrci zalekli. „Lidé z naší čínské pobočky řekli: ‘Je vám jasné, že všichni z vedení firmy budou mít na zbytek života zakázán vstup do Číny?’ Prostě se báli, že nás ministr kultury pošle k šípku,“ vysvětluje Bilson.
Upřímně se vývojářům ani lidem z vedení nelze divit, že nakonec zvolili Severní Koreu. Většina veřejnosti o zemi, razící ještě pořád pseudostalinisitický režim, skoro nic neví a žije pouze ze, vždy poplašných, zpráv v médiích. Zmínka o Severní Koreji automaticky vyvolává pocity nejistoty a neznámé hrozby, které už se v děs a hrůzu dají přetvořit velmi snadno.
Představa, že země, kde se podle divokých představ spousty lidí učí jíst odporné kapitalisty vidličkou na kapesním nožíku, napadne "všemocné" (uvozovky tu nejsou náhodou) Spojené Státy, je sama o sobě velmi absurdní. Když ji však člověk vidí ztvárněnou v dosti realistické grafice, kterou dnešní hry už zvládají, tak to minimálně vyvolá pocit ohrožení a nejistoty, přestože si uvědomuje, že to je fikce. I takovou moc dnes mají hry.
