Jak se ždímá Amiga

zdroj: tisková zpráva Brendan Ratliff vydal konečně své nikdy nezveřejněné kusy amigáckého chiptune – na albu pro.tect. Pokud vás s Ratliffem doposud nikdo neseznámil, přenechte mi tu radost. Brendan Ratliff je talentovaným muzikantem z Newcastlu (Severovýchodní Anglie), kde se s hudbou začal poprvé kamarádit v šesti letech. Kamarádi se jmenovali klavír a housle, a ti malého Brendana naučili nestárnoucí klasice a poctivé irské tradici.

Jak šel čas, Brendan přibíral další kámoše: banjo, bodhrán, mandolínu, a začínal propadat kouzlu jazzu a bluesu. Poté otočil o 180 a vrhnul se do vírů divokých metalových rejů. Ale zároveň s tím, jelikož v devíti letech dostal svou vůbec první Amigu, vedl Brendan Ratliff úplně jiný hudební život: trackery, underground, demoscéna, vizuály jdoucí za ruku s upípanými syntetickými melodiemi.

Znalci ví, ale když píšu: ‚upípané syntetické melodie‘, mám pochopitelně na mysli regulérní počítačovou hudbu, o jaké se jiným konzolím své doby mohlo akorát jenom zdát; nezapomínat, že řeč je stále o Amize. Tou dobou si Ratliff začal přezdívat Syphus, a živé undergroundové koncerty se mohly naplno rozjet. A protože Syphus vyhrával, kde se dalo (v Evropě, Severní Americe, pochopitelně i ve Spojeném království), nějak si ne a ne najít čas, aby živé hity vpustil i do internetových vod. Až teď.

Album pro.tect je splněným přáním všech, kteří nemohli dospat dalšího Syphova představení – nahrávky, které by si pustili doma, prostě nebyly; leda ty, které si sami na živých vystoupeních pořídili, ale to, jak všichni víme, prostě není ono. Ačkoli je album uzpůsobeno současným ušním bubínkům (formáty MP3, FLAC), hudba jako taková se tvořila pěkně postaru: AHX (Amiga), HivelyTracker (Amiga), Protracker (Amiga) a FastTracker2/MilkyTracker (PC).

Fanoušci 8bitů, už teď si výskejte! Pokud vás navíc silně zasáhla vlna devadesátých let (videohry, demoscéna, cyberpunk), měli byste se v pro.tectu ztratit docela. Syphus jednotlivými skladbami dokazuje, že zvládá nejen slušně ždímat stařičkou Amigu a zkoušet hranice jejího výkonu, ale taky že má cit pro melodii – až vás rozhoupe jeho Minimammal, okamžitě uvěříte.

Brendan Ratliff je otevřený jakékoli hudební spolupráci na videohrách, filmu, audio-vizuáliím, rádiu, čemukoli. Kdo by měl zájem, ten ať si rozklikne jeho oficiální stránky, vyhledá kontakt a napíše mu; dnešní doba nemohla být jednodušší.

Poslechnout si / zakoupit desku

Srdcovky: Minimammal, Returns

Vítejte v roce ‘93

zdroj: tisková zpráva Stejně jako Brendan Ratliff se i Chris ‚MisfitChris‘ Chapman noří do nedávné historie a vítá nás logem: Welcome to 1993. Totiž, přesně před dvěma lety Chapman narazil na Famitracker (k němu ho dovedl jeho kamarád-muzikant Tristendo Corrales) se zjištěním, že 8bitový NES je to pravé chiptunové. Od roku 2009 tak s Famitrackerem porůznu experimentoval, skládal kousky hudby dohromady, aby vytvořil své první chiptunové album – Famicom Sessions.

Sice nemá letité zkušenosti jako Syphus, žánrová houževnatost a moderní zvuk mu to však skvěle vynahrazují. Většinu bonusových písniček hází kamsi do elektrických sfér taneční house music, že bych si leckteré pecky dokázal představit, kterak duní půlnočním klubem. Na 8bitový základ se Chris nebojí vrstvit moderní aranže a stylové retro-vokály v podobě otvíráků. Zbytek desky pak hraje čistě na notu NESovým retromilcům, které velice snadno svede.

Poslechnout si / zakoupit desku

Srdcovky: FakeBitMUCH, High Score Hero, Tokyo Midnight

Jak se drtí SEGA

zdroj: tisková zpráva Ročník ’86 je pro mě klíčový hned z několika důvodů. Když těch několik důvodů společně očešeme, zůstane nám skutečnost, že zatímco jsem se rodil, na dveře severoamerického trhu klepala Sega Master System – důležitá konzole třetí generace konkurující Nintendo Entertainment Systemu. A jelikož Sega Master System přišla na evropský trh o rok později a udržela se u nás neskutečných devět let, může vám být jasné, s čím si tak děcko (trpělivě čekající na své první IBM) hrálo nejčastěji.

SEGA byla skvělá a léta strávená s ní byla čirá radost; kdo zažil kámen-nůžky-papír v Alex Kidd in Miracle World, nejrychlejší boty videoherního světa v Sonic the Hedgehog nebo neuvěřitelné slézání kamenných hradeb a následné pády do zdivočelé řeky v The Ninja, ten jistě porozumí. Jediná věc mě ale na celém Sega Master Systemu zpětně mrzí – že japonský vzhled konzole nikdy neopustil souostroví Nipponu.

Povídám to všechno proto, abych mohl Alexe Mauera označit svým způsobem za boha. Mauer totiž od roku 1996 skládá hudbu / zvukové efekty za užití starých konzolí – nejčastěji tedy SEGY a NESu. Jelikož je ve videoherních zvukových formátech jako doma a umí pracovat s pestrou škálou (MIDI, MOD/S3M/XM/IT, MP3/WAV), může si dovolit dělat do her na mobilní zařízení jako třeba EA Mobile – Need for Speed: Undercover (2008) nebo EA Mobile – The Simpsons Arcade (2009), pro Vlambeera na XBLA vyvíjené RPG Serious Sam: The Random Encounter (2011) nebo pro Zeboyd Games (Cthulhu Saves the World, Breath of Death VII) na dosud neohlášené hře. Že je Alex Mauer nějaký pojem, o tom svědčí i dokument o chiptunové hudbě Re-format the Planet, který mají na svědomí chlapci z 2 Player Productions (přesně tak – ti samí, co dělají film o Mojang AB).

Alex je bohem ale především z toho důvodu, že dokáže mistrně pracovat s jednoduchým zvukovým čipem SEGY, který je navíc zbaven jakýchkoli basů. Jednotlivé skladby odrážejí Alexovy vzpomínky na léto se sestřenicí Jeannine a bratrancem Mattem, kdy se váleli společně u televize a hltali staré komixy. Z Mauerovy tvorby cítím devadesátky takřka okamžitě, ale tak už to asi devadesátkové děti mají; doporučuji si pustit skladbu Nova, schválně co s vámi udělá.

Album System of a Master je devadesátkové zrovna tak, ačkoli má jeden zásadní, již zmíněný, problém: je dělané na jednoduchém zvukovém čipu. Posluchačům se tudíž neotevře na první dobrou – žádá si čas a pozornější přístup. Kdo ví své nebo kdo to nevzdá a pozorný bude, ten pochopí, že Alex Mauer drtí čip naplno a využívá z něho maximum. Je těžké být hudebně nápaditý a vykřesávat skvělé melodie ze zařízení, které háže klacky pod nohy – Alex Mauer nicméně dokazuje, že to možné je.

Poslechnout si desku

Srdcovky: Mid Air Collision, Don't Get Mad at Matador, The Monk, Cat of the Dragons

Kladivo na SNES

zdroj: tisková zpráva Kluk z Nashvillu, co přes den programuje a tvoří aplikace pro web nebo rovnou webové stránky, se nocí proklapává k nové hudbě do videoher, filmů i reklam. Jmenuje se Joshua Morse, a ačkoli nevím, jak moc je plodný na internetové aplikace, hudebně toho má nemálo za sebou. A jelikož má rád videohry, tak se jich drží: znovu namíchaná hudební alba Ragnarök Hybridism (2008), Castlevania Sonata of the Damned (2009) nebo MEGA MAN The Robot Museum (2011).

Retromilci stejně jako pamětníci zmíněných her a jejich originálních zvukových stop ať se ale žánrově připraví na jazz fusion slitý s pop-rockem ne nepodobným tomu od Jana Hammera. Joshua Morse k tomu však navíc ulítává do housu, latiny a elektroniky, která je pochopitelně jasná. Coby významný videoherní remix, na kterém se Morse také podílel, je Sonic the Hedgehog: The Sound of Speed, rovněž z letošního roku; je báječný a je zdarma.

Album Waveform 2 navazuje na předchozí Waveform (2007), a je tak opět skladbou původních Morsových věcí, tentokrát s velkým záběrem na SNES tituly a devadesátkový zvuk. Nechybí dynamické, rytmické ani pomalé kousky. A pak: v Morsových Waveformech je cosi pohodového, co se bere s nadhledem a hřeje za ušima – ideální do prosluněných dní!

Poslechnout si / zakoupit desku

Srdcovky: Turtle Dance, Asteroid Belt

Kvílení za svitu luny

zdroj: tisková zpráva Lune Rose je album pro šílence. Ano, jsou to 8bity, je to chiptune, ale v podání Zan-zan-zawa-veii to v hlavě dělá takový guláš, jaký není pro každého. Pokud si myslíte, že přeháním, a čekáte, že se vám hudba otevře po prvním zapískání, jste skutečně na omylu. Zan-zan-zawa-veia skládá arytmicky, neposlouchatelně – ani samotný 8bitový zvuk to neulehčuje, poněvadž je studený jako kov, hutný, neopracovaný a velmi špatně dávkovaný. Že by ale autorce chyběl hudební sluch?

Nemyslím si, jak dokazuje hned druhá stopa zajíce běláka (Snow Hare), která je nejsnesitelnější z celého alba a zároveň tedy nejposlouchatelnější. Zan-zan-zawa-veia dokáže mít smysl pro rytmus a melodii, jenom prostě nechce: „Tady to máte a zkuste si na mě přijít,“ skoro jako bych ve tváři viděl její šibalský výraz. Lune Rose je její hrou. Záleží však jenom na vás, jestli se vám bude chtít na její hru přistoupit – až tehdy by vás luna mohla osvítit; ale možná také vůbec ne.

Poslechnout si / zakoupit desku

Srdcovka: Snow Hare

Ježíš by měl chiptune rád

zdroj: tisková zpráva Švihlá je i deska Vainglory od Jaye a Christiny Tholenových, Mrenca a – teď se připravte – Zan-Zan-Zawa-Veii, která rovněž přispěla svou trochou, aby album znělo tak, jak ‚by mělo‘ znít. Oproti Lune Rose jde ale o neškodnou švihlost formátu Lucase Newtona. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, Jay Tholen je skutečně takovou americkou verzí Lucase Newtona; jenom víc ulítává na sedmdesátkové vlně prog-rocku a nebojí se chiptunu ani všeobjímajícího Ježíše.

Opět je to ten druh hudby, při které se musí zatnout zuby a poslouchat a vnímat a uvědomovat si. Rytmus ani melodie nechybí, jenom je těch motivů do sebe slepených tolik, že se dá leckdy taková hudba zaměnit za ‚bordel‘. A tak jako předposlední deska výčtu je i poslední kus pro trpělivější posluchače.

Poslechnout si / zakoupit desku

Srdcovky: Smoke, Nothing but Smoke, The Call of Abaddon