Prim u nich naštěstí hrají s vydavateli předem dohodnuté (díky Báro, Chalide, Kryštofe, JD a dalším!) a nestresující prezentace za zavřenými dveřmi. Zajímalo vás někdy, jak to na takových setkáních, kam se normální hráč nemá šanci dostat, obvykle probíhá? Přestože v tomto směru nepatřím k nejostřílenějším ani nemám potřebu roztrubovat, jak jsem snídal s tou či onou osobností (paradoxně, tací reportéři ve skutečnosti bývají zamklí a jen natáčí nebo čučí jak tupci, viz trefný komentář), pokusím se vám to nastínit - jakožto takový nadčasový a osvětový doplněk včerejší reportáže.

zdroj: tisková zpráva „Zdravím, jmenuju se Miloš Bohoněk, zastupuji na GC přední českou gaming sajtu Tiscali Games a mám tady mít od desíti schůzku s Robem Donaldem“, byla moje první věta u recepce poté, co jsem našel areál pronajatý v byznys-centru společností Take 2. Sympatická sekretářka zavolala Robovi, ten si mě venku vyzvedl a odvedl do většího sálu s barem, pohodlnými křesílky a stolečky. Po nabídce občerstvení jsme si na chvíli sedli, popovídali o různých tématech včetně charakterizování média, pro nějž píšu, a hlavně o cíli mé mise – prezentaci hry BioShock. Po pár minutách mě vstřícný (jak ostatně jinak, pokud chce, aby se o jeho produktu hezky psalo, i když tohle RPG vážně nepotřebuje žádné berličky :) průvodce dovedl do potemnělé předváděcí kóje, kde byl již připraven jeden z designérů hry, jenž mi pro změnu nabídl RedBull. Protože se čekalo ještě na jednoho opozdilého novináře a hlavně mluvčího, probrali jsme letošní GC, o které jsem z jeho úst, v porovnání s E3, slyšel pouze slova chvály.

Vlastní prezentace pak probíhala několik desítek minut tak, že jeden vývojář hrál a druhý kolegův postup komentoval, což zamrzelo, protože jsem předem doufal v možnost výpravy do podmořského města na vlastní kůži. Vše se konalo v druhý den výstavy a jelikož šlo o prakticky totožnou náplň jako na E3, byli už skvěle sehraní a pořád se něco dělo. Kdykoliv jsem jim mohl skočit do řeči, optat se na nějakou věc, co mě zrovna napadla při pozorování dění na obrazovce nebo při studování materiálů doma. Tvůrcům vůbec nevadilo svůj výklad přerušit a věnovat se dotazům, samozřejmě i proto, že některé dobré nápady mohou pak využít ve svůj prospěch. Další jejich společnou vlastností byla naprosto čistá učebnicová angličtina, takže člověk nemusí být rodilý mluvčí, aby všemu perfektně rozuměl pro dělání zápisků nebo při pozdějším poslechu z diktafonu.

Po ukončení oficiální prezentace bývá vždy prostor pro dodatečné otázky, jenom je vždy třeba počítat s tím, že se vám poměrně často dostane odpovědi typu „O tomhle ještě nemůžu hovořit“, zvlášť když se snažíte být šťouraví. Když už je vše zodpovězeno, všichni se zdvořile rozloučí, prohodí vizitky a rozejdou se. Jinými slovy, člověk uvidí (v těch lepších případech zahraje) připravovanou pecku a ještě k tomu si pokecá s většinou milými lidmi, co za ní stojí, což se hodí pro budoucí recenzi, aby naplno pochopil jejich rozhodnutí v konceptu i designu hry.