„Jak dokázat, aby si hráč roli padoucha užil?“ To byla první a zásadní designová otázka, která vyvstala před vývojářským týmem. Odpovědí je převrátit zavedené zvyklosti her žánru RPG, ve kterých vám zlé činy sice často přinesou krátkodobý užitek, jako když zabijete a okradete postavu, ale dobré chování je většinou odměněno více – když onu postavu například ušetříte, tak vám někdy v budoucnu zadá úkol nebo věnuje předmět. Jenže zlo by podle autorů mělo být pragmatické a výhodné jak z krátkodobého, tak dlouhodobého hlediska, zatímco dobro se mnohdy nevyplatí – a přesně tak to funguje i v Tyranny.
Často se ocitáte v situaci, v níž udělat něco „dobrého“ – tak, jak máte dobro nastavené na svém vlastním, vnitřním morálním kompasu – je silně nevýhodné. Pokud nepopravíte rebela, nedostanete odměnu, a ještě tím pravděpodobně naštvete většinu lidí kolem sebe, protože postavy ve světě Tyranny bývají sobecké, sebestředné a nemilosrdné. Důležitý je ovšem i fakt, že když už někoho naštvete, nemusí to vadit – aspoň se vás bude bát, nebo k vám třeba pocítí respekt.
Nenarazíte tu jednoznačný ukazatel morality jako třeba v případě Knights of the Old Republic, který by vám říkal, že jste andílek nebo satan. V Tyranny o každém rozhodnutí můžete uvažovat samostatně místo toho, abyste se snažili získat co nejvíc červených či bílých bodíků. A všechny volby jsou o to zajímavější, že v Obsidianu se vynasnažili pečlivě vybalancovat moc a důležitost hráčovy postavy vzhledem ke zbytku světa.
Co je tím myšleno? Hlavně to, že nezačínáte jako nula zachraňující ze stromů kočičky, ale zároveň nejste ani sám nejvyšší pán temnot. Vaše postava je Fatebinder – tedy něco jako soudce mající za úkol prosazovat zájmy a zákony říše. Tím pádem můžete leckdy kecat do něčeho, co se vás přímo netýká, ale zároveň se nesmíte divit, když vás seřve nebo neposlechne některý generál nebo jiná velká ryba.
Ale snad ze všeho nejdůležitější je ona příchuť zla, o které jsem se zmiňoval už v prvním odstavci. Temný pán Kyros, nejmocnější mág všech dob, který si během půl tisíciletí podrobil celý svět, totiž v žádném případě není komiksový šílený záporák. Viděl rozhádaný svět, v němž proti sobě sousedé bez přestání z dětinských důvodů vedli destruktivní války, a řekl si dost. Pomocí své magie začal dobývat říši za říší a ve všech nastoloval tvrdé, ale spravedlivé zákony.
zdroj: Archiv
Jste tedy vlastně zlí, když takovému mírotvůrci sloužíte? No, ve skutečnosti asi ano, protože Kyros za účelem dosažení svých cílů neváhá sáhnout ke genocidě, hromadnému upalování obyvatel, zotročování neposlušných a nepřizpůsobivých, a všeobecnému rozšiřování hrůzy a teroru. Nicméně podstatné je, že jeho motivace jsou bezpochyby přinejmenším pochopitelné.
Nejlíp to dokazuje můj rozhovor s Alešem. Vykládal jsem mu, že moje postava se v Tyranny snaží tak nějak přežít a zároveň si pro sebe nahrabat co nejvíc vlivu a bohatství – prostě takový oportunistický hajzlík, kterému jde válečný binec pořádně k duhu. Aleš to celé naopak uchopil z úplně jiného konce a opravdu chtěl celý svět dostat do područí Kyrovy spravedlnosti, jakkoli je krutá a neústupná, protože to je přece lepší, než všeobecný chaos. A to jsou jen dva z myriády způsobů, jakými se můžete s nečernobílým problémem „zla“ v Tyranny poprat. Je to vůbec doopravdy zlo, nebo spíš jen poněkud amorální, ale obhajitelný filozofický postoj? Kde si načrtnete hranici? V potlačení svobody projevu? Vypálení vesnice? Chladnokrevné vraždě nemluvněte?
Tyhle otázky nejsou jen nucené slovní výplody, abych měl co dát do článku, ani přehnané vypichování detailů, kterých si normální hráč v životě nevšimne. Naopak, tvoří esenci toho, jak Tyranny prezentuje svůj svět, svoje postavy… svoje zlo. Je to zlo, které stojí za to vyzkoušet.
