zdroj:
tisková zpráva
Běžný čtenář Tiscali Games hry dobře zná a jsou významnou součástí jeho života. Neštve vás ale občas, že spousta jiných lidí má vůči hraní předsudky, nechápe je nebo kritizuje? Že si někteří vaši známí, přátelé či rodina nikdy nic nezahrají a nemáte si o čem povídat? To má změnit nová divize UbiSoftu, speciálně zaměřená na hry pro celou rodinu. Zamýšlíme se nad problematikou a přinášíme dojmy z prvních titulů.
Jedním z ústředních témat UbiDays show v Paříži bylo představení nové divize UbiSoftu, která se bude věnovat výhradně hrám pro příležitostné (casual) hráče neboli – jak uvádí tisková zpráva – „hrám pro všechny“. Měly by to být tituly, které může vzít do ruky úplně kdokoli a dobře se s nimi zabavit, byť třeba v životě žádnou jinou hru nehrál a nemá pochopení/cit pro ovládání klávesnicí nebo joypadem. V tomto ohledu se jasnou cílovou platformou pro podobné tituly stávají přístroje Nintenda – kapesní DS s dotykovou obrazovkou nebo Wii se speciálním ovladačem - které od uživatelů nevyžadují pražádnou znalost „tradičních“ ovládacích mechanismů videoher. Není tedy divu, že první várka her, představených novou divizí Ubisoftu, míří právě na platformy Nintenda.
Novou divizi vede producentka Pauline Jacquey, která je ve firmě od roku 1988 a má na svém kontě produkci takových hitů, jako jsou Rayman nebo Ghost Recon. Ubisoft se také hodlá mnohem více soustředit na vydavatelskou podporu „casual“ her nezávislých vývojářů, cílících na masový trh. Hry, na které se nová divize firmy specializuje, mají být jednoduché na pochopení (vizuálně, obsahově i rozhraním) a zároveň obohacující a dostatečně pestré/zábavné na to, aby se k nim uživatelé rádi vraceli. Začátkem má být rozšíření úspěšné řady Petz (hráči se nově budou moci starat o svého psa, kočku nebo koně na konzoli Wii) a založení nové řady „My Coach“.
• Hry pro všechny
zdroj:
tisková zpráva
„Ubisoft již má na svém kontě vývoj i vydání her pro neobvyklé herní uživatele, stačí se podívat na mutlimilionové prodeje značek Petz nebo Rayman,“ řekl Yves Guillemot, CEO firmy. Mimochodem, ačkoliv řada Petz zůstala trochu ve stínu konkurenční Nintendogs, podařilo se jí celosvětově prodat přes 3,5 milionu kusů za poslední dva roky. Cílem Ubisoftu není výroba nějakých „primitivních“ her od najatých dělníků, nýbrž naopak zapojení zkušených lidí (s mnoha lety praxe z velkých úspěšných „hardcore“ titulů) do procesu designování a výroby svěžích her, schopných zaujmout svým nápadem či provedením kohokoliv – především však nové, doposud nedotčené publikum. Ředitel Ubisoftu dále pokračoval: „Nastal správný čas, abychom využili svoji kreativitu a otevřeli trh s videohrami pro nové zákazníky, které zaujme obsah napomáhající vzdělávání, růstu a lepšímu pocitu ze sebe sama zábavnou cestou.“ Na první pohled by se mohlo zdát, že mluvil čistě o jakýchsi naučných hrách a kvízech typu Brain Age, nicméně to je pouze část mozaiky.
Zatímco pro dětské zákazníky skutečně mohou být nejvíce zajímavé a obohacující hry, seznamující je zábavným způsobem s věcmi, které je třeba zajímají (jak se starat o své zvířátko, o zahradu apod.), naopak pro seniory má vzdělávající a obohacující účinek prakticky jakákoliv hra, kterou dokáží pochopit a zahrát si. Díky tomu takový starší člověk najednou cítí, že už není vyděděncem v moderní společnosti, nýbrž její součástí. Najednou jde o „moderní babičku“, která patří do roku 2007 a hraje hry stejně jako děti nebo mladí lidé. Mimochodem, v loňském průzkumu Microsoftu vyšlo najevo, že nadpoloviční většina matek považuje hraní vhodných her se svými dětmi za dobrý nástroj pro lepší vzájemnou interakci, socializaci a celkové porozumění. Cílem Ubsoftu je vyslat do světa zprávu, že hry mohou OPRAVDU obohatit kohokoli, pokud je titul správně zvolen na míru danému uživateli.
• Kdo vlastně ti příležitostní hráči jsou?
zdroj:
tisková zpráva
Nuže, to jsou všichni ti, kdo hry nemají jako jednoho z hlavních koníčků, nýbrž jako okrajovou a nahodilou zábavu? V praxi sem tedy spadá například otec, který po úmorném dni přijde večer domů a dá si deset minut nějaké závodní hry na konzoli jen tak na odreagování, ale také pětiletá holčička hrající o víkendu s rodinou hříčky na konzoli Wii a pěstující svoje virtuální zvířátko ve hře Nintendogs pro DS… Nebo třeba babička, bavící se vyplňováním IQ testu Brain Age. Spadá sem také sekretářka hrající v pracovní době Solitaire. Zkrátka a dobře, jsou to lidé, kteří nehledají hry cíleně a když už se k nim dostanou, soudí podle úplně jiných hledisek, než zda hra využívá Unreal Engine 3 a má dostatečně propracované shadery.
Během tématické konference na Ubidays 07 show se rozjela docela zajímavá debata na téma, zda je vůbec možné hry striktně dělit na hardcore a casual. Jako příklad byl uveden titul Halo, který na jedné straně může hrát příležitostný uživatel po večerech v desetiminutových úsecích (díky hojně rozmístěným ukládacím bodům) – a na straně druhé jej může hrát progamer na světovém turnaji, vyžadujícím několikahodinový trénink denně. Ta samá hra pak slouží jednomu uživateli jako hardcore titul, zatímco ten druhý si ji užívá jako casual.
Tato myšlenka byla ale rychle rozmetána argumentem přítomného profesora z americké univerzity sociálních věd, vysvětlujícím, že jeho matka by si Halo nemohla zahrát ani kdyby moc chtěla: jednoduše proto, že celý herní koncept „vidím virtuální 3D svět očima svojí postavy“ včetně souvisejícího ovládání by pro ni jakožto pro „herní pannu“ byl naprosto nepochopitelný. Pravděpodobně by jí trvalo tak hodinu, než by pochopila, co vidí a dokázala použít dveře ven z první místnosti.
zdroj:
tisková zpráva
Casual hry jsou tedy takové, které opravdu nekladou žádný nárok na zkušenosti uživatele a jsou intuitivně přístupné komukoliv, okamžitě. Jedním takovým titulem Ubisoftu na show byl třeba virtuální šatník pro PC, kde si člověk vytvořil svoji postavičku a pak na ní zkoušel různé kombinace oblečení, účesů, doplňků apod. Celé se to ovládalo jednoduchými ikonami, ale přilákalo to docela velkou skupinu dospělých uživatelů - včetně mužů. Podobně na tom se zájmem publika byla i jakási sbírka graficky velice jednoduchých miniher pro konzoli Wii.
My Life Coach (DS)
Zřejmě nejzajímavějším projektem nové divize Ubisoftu je nová řada „My Coach“ neboli „Můj trenér“. Během show jsem mohl na vlastní kůži vyzkoušet novinářské demo tohoto prvního titulu pro handheld Nintendo DS. Koncepčně jde o titul zaměřený na zlepšování životního stylu jedince. Z celého pojetí hry bylo zřejmé, že cílí především na děti. Nicméně její myšlenky a mechanismy platí pro člověka v každém věku, takže záleží jen na vás, zda stojíte o virtuálního kamaráda, který vám bude radit, jak žít lépe, zdravěji apod.
zdroj:
tisková zpráva
Vše je řešeno velmi jednoduchou formou: na horní obrazovce se pohybuje samotný trenér, mající podobu klasického černobílého náčrtu lidské postavy (několik přímek a kolečko místo hlavy), zatímco spodní obrazovka obsahuje texty s volitelnými políčky „ano – ne“, z nichž vybíráte za pomoci dotykového displeje. Jednodušší grafické/ovládací rozhraní si snad ani nelze představit (byť děti předškolního věku ze hry díky vysoké přítomnosti textů moc mít nebudou; pokud mi něco neuniklo, hra nemluví – trenérovy dialogy se pouze píšou do bublin v jeho obrazovce). Trenér mi na začátku vysvětlil, že „on je vlastně já“, že je součástí mojí osobnosti, která mi bude napovídat jak se o sebe lépe starat – a že to celé nebude na nic, pokud budu podvádět, dávat mu nepravdivé informace či odpovědi apod. Celá hra má od začátku docela intimní náboj, což souvisí také s logickou absencí multiplayeru.
zdroj:
tisková zpráva
Trenér nejprve klade řadu otázek na pohlaví, věk, výšku, váhu… ale také například, jak často týdně chodí člověk jíst do nějakého fastfoodu, jak často jí zeleninu apod. Následně mi dal na výběr, v jaké oblasti se chci začít zlepšovat. Nabídka obsahovala témata „zvládání stresu – fyzické zdraví – rozum a přehled“. Zvolil jsem tedy zdraví a trenér mi dal pokyn, abych do zítřka snědl alespoň jedno jablko. S tím, že pokud se zítra vrátím a potvrdím že jsem jablko snědl, čeká mě odměna. Pak se rozloučil a hra se vypnula. Zůstal jsem na vypnutý přístroj civět s pocitem člověka, kterému někdo na druhé straně linky položil telefon – uznejte, která hra se sama rozhodne, že pro dnešek to stačilo a vypne se?
zdroj:
tisková zpráva
Trenér vyprovokoval moji zvědavost, chtěl jsem vědět jaká by byla ta odměna nebo jak mne třeba bude trénovat proti stresu. Nicméně na show byl k dispozici jen tento úvodní úkol. Každopádně mechanismus stanovení si nějakého cíle denně mi přišel jako dobrý nápad a rozhodně se těším na vyzkoušení plné verze hry, až před Vánoci vyjde. Podle informací Ubisoftu bude podobně vypadat také druhá hra ze série, tentokrát o zlepšování jazykových schopností. Tu bude možné ji hrát ve více lidech formou soutěží apod. nejen ne DS, ale také na konzoli Wii.
Animalz Marine Zoo (DS)
V zásadě jde o textovou adventuru typu Phoenix Wright, kořeněnou minihrami využívajícími unikátní ovládací možnosti DS. V ní se ocitnete v roli dětských návštěvníků zábavního mořského parku. Jeho zaměstnanci vás budou provázet od atrakce k atrakci a seznamovat vás s jejími protagonisty – různými mořskými zvířaty. Provedení hry hýřilo barvami a kombinovalo kreslené postavičky (s lehkým manga nádechem) během rozhovorů s 3D polygonovým prostředím či zvířaty během miniher.
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Prvním zvířetem, se kterým jsem se ve hře setkal, byl delfín. U jeho nádrže stál ošetřovatel, který mi o delfínech pověděl spoustu zajímavých věcí. Třeba že delfín není ryba ale savec nebo že během tréninku zvířete vybaveného takovým citem a inteligencí se nesmí používat násilí, když se třeba delfínovi něco nepovede. Naopak dobře poslouží odměna jako motivace - ryba za povedený trik apod. Hned na to mi bylo řečeno, ať si zkusím delfína přivolat pískáním. To se provádí skutečným pískáním do mikrofonu zabudovaného v DS. Když delfín připlaval, měl jsem mu rychle na dotekové obrazovce vybrat z kyblíku dobrou rybu a hodit mu ji. Trik spočíval v tom nevybrat ze zvířat hemžících se v kbelíku humra místo ryby, protože humry delfíni nesnáší.
Celkově jsem měl ze hry dojem, že funguje jako klasická dětská adventura, ale zároveň obohacuje uživatele o různé informace o zvířatech, okořeněné nějakými těmi morálními ponaučeními. Rozhodně šlo ale o citlivé skloubení, které ve výsledku neurazí ani dítě toužící po hrátkách s pěkně barevně vyvedenými zvířátky… ani jeho rodiče, kteří by chtěli, aby to hraní her bylo pro jejich dítě tak nějak „užitečnější“.
|
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
