Zahrada zarostlá vysokou trávou, pichlavými keři a plevelem. Kovová paže se vztahuje ze zeleného zajetí k nebi, napjaté svaly, křeč, vystouplé žíly, obnažené maso a rychlý skok stínu velké kočky, která mizí mezi dalšími torzy těl, kličkuje znalecky mezi sochami, aby se nakonec spokojeně zastavila na větvi stromu a přehlédla divokou zahradu. Už dlouho se po kolejích neřítil domácí vlak. Ale ano, teď vržou panty kovové brány, slunce uhodilo na fontánu Zodiaku a švihlo paprskem po kočce. Je něco po poledni a pán domu nečekaně vyšel s jogurtem v ruce na zahradu.

Černá košile, černé kalhoty, černé boty. Nosí výhradně černé oblečení. Pro slavnostní příležitosti má luxusní černý frak a stylovou černou šálu. Na focení si zásadně nasazuje černé brýle. Černá je pro Gigera magickou barvou. Barvou životní energie i zániku. "Černá barva a temnota očišťují," říká. "V černé je největší síla." Možná proto, že je něčím víc než barvou. Je jeho životním stylem. Temným. Nočním. Málokdy vychází ven z domu za přímého denního slunečního světla. Vstává kolem poledního, žije v noci, tvoří ve své malé pracovně uzavřený před okolním světem i před neustálými návštěvami, které korzují jeho třemi domy v Curychu propojenými domácí železnicí s vlakem.

zdroj: tisková zpráva

Přijdou ve spánku

Katastrofické vize, pekelné můry, děsivé obrazy. Tak vypadají Gigerovy sny. Oficiálně se tvrdí, že trpí poruchou spánku. Jeho nejbližší však vědí, že možná sní až příliš živě a že se možná až příliš dlouho a intenzivně přátelí s bílým práškem. Sní tak živě, že sny ožívají a vtiskávají se do hmoty jeho obrazů, soch, přístrojů... To, co dříve okupovalo jen jeho mysl, nyní tvoří hmatatelný svět jeho domu. Všechny jeho nejhorší vize s ním v podstatě v podobě soch, torz a obrazů žijí. Tak na ně nikdy nezapomene, díky tomu ho už možná nebudou tak děsit.

Chodí spát až s úsvitem a dlouho nespí. Workoholik. Tak ho vidí mnozí. I jeho kočka Muggi, v pořadí již čtvrtá. Jako jediná má neomezený přístup do celého domu, sedí mu na klíně, když pracuje, bere mu ze sáčku jeho zamilované gumové medvídky, vylizuje zbytky dětských slazených mlíček, které Giger zbožňuje (Giger jí v podstatě jen jogurty, želatinové bonbóny, mléko, sýry, olivy s ančovičkami a mušle). Kvůli kočce se staví vysoký plot, betonují díry, instaluje se větrání. Aby se Muggi neudělalo špatně z jedovatých výparů, které při Gigerově práci nejen s polyesterem často vznikají a zamořují dům.

"Ano, to ji zničilo," přiznává smutně Giger při vzpomínce na svou kočku číslo III, která má hrobeček na zahradě. "Sem Muggi odteď nesmí. Tady se nesmí nikdy dostat. Jediné místo v domě, kam má vstup zakázán!" Zákaz se týká místnosti, kde se pracuje právě se syntetickými a jedovatými látkami. "Všichni, co s Gigerem pracujeme a žijeme, jsme to nějak odnesli na zdraví. Máme migrény, špatně se nám dýchá. Kdo ví, jak je to s rakovinou, moc bych se nedivil, kdyby se v nás pořádně rozbujela, když ji tady těmi chemickými sračkami tak hojně podporujeme," krčí rameny blízký Gigerův přítel. "Nás lidi má rád, ale jeho kočka je pro něj vším."

Pracuje neustále. Nedokáže jen tak sedět a poslouchat známé, jak si vyprávějí. Ztráta času, nevyužitá energie. Ze svého kumbálu nevychází. Aby mohl pracovat, ne že by neměl rád lidi. Jeho dům je různými návštěvami doslova okupován. Umělci, psychologové, vědci, ... prostě jeho známí či kolegové. Nevychází téměř z domu a když tak jen aby jel jednou měsíčně do svého muzea, které je v jiné, francouzské části Švýcarska. Cestuje jen při nejvýznamnějších příležitostech. Nesnáší cestování.

Nikdy nechtěl žít jinde než ve Švýcarsku. Nikdy nechtěl žít jinde než ve svém domě. Jeho svět a inspirace jsou uvnitř, nehledá venku. Je Švýcarem se vším všudy. Racionální, kritický. Sám k sobě i ke své vlasti. Nesnáší pokrytce a nedůvěřuje esoterickým věcem. Je těžké věřit tomu, že otec Vetřelce a biomechanoidů a celých nových světů je tvrdý materialista a empirik. Perfekcionista.

Neustále čte a sleduje filmy. Čte a dívá se na všechno: na staré i nejnovější věci. Hodnotí odborně filmy a doporučuje snímky, jež si podle něj zaslouží Oskara. Sám touží natočit monumentální film a neustále jeho scénář vylepšuje a cizeluje. Je posedlý touhou obsáhnout co nejvíce důležitých informací. Bez přestání kreslí skici, připravuje projekty do svého muzea, píše...

zdroj: tisková zpráva

Perverzní, úchylný, nechutný, zvrácený

Tak ho vidí mnozí. Často ho odsuzují a přesto je už nejen ve Švýcarsku považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců posledních dvou století. Znal se osobně jak s Dalím tak s Picassem. Jeho životní styl je však naprosto odlišný od toho jejich. Na rozdíl od nich nerad chodí na veřejnost, nerad se dává fotografovat, není excentrický ani výstřední. Nesnaží se šokovat svým osobním životem a hlavně - necestuje. Tvoří sám doma, uzavřený ve svém světě, kam právě na rozdíl od Dalího a Picassa nikoho nezve.

Oba malíře, mezi něž je v současnosti některými znalci umění svým významem pro malířství řazen, velmi uznává, k oběma také dokáže být kritický. Stejně jako je kritický sám k sobě. Málokdy je spokojený s dílem hned, jakmile jej dokončí. V podstatě na něm neustále něco dokresluje, předělává, mění. "Umělec musí chtít víc než jen maximum. Vím, že to odkážu líp." Sleduje pozorně dění v oblasti umění. "Kašlu na trendy nebo na umělecké kritiky, pro které jsem perverzní maniak. Jsem umělec." A smutně dodává tvrdý fakt: "Nic mi v životě neublížilo tak, jako Oskar. Ta blbá soška ze mně udělala člověka ze zábavního průmyslu a pohřbila umělce! Ale jestli něco jsem tak umělec!" Na druhou stranu právě toto světoznámé filmové ocenění, které získal za svého filmového Vetřelce v osmdesátých letech, zvýšilo cenu Gigerovy práce a zvýšilo i jeho věhlas. Přesto je Giger přesvědčen o tom, že kdyby měl druhou šanci, Oskarovi by se vyhnul.

zdroj: tisková zpráva

Po celém domě se povalují skici a obrazy, torza soch a kusy odlitků i odlévacích forem. Knihy, plakáty, filmy. A sem tam bytost konstrukcí a držením těla podobná Alienovi, jiné sochu jsou krásné ženy s podivnými defekty...nebo tak mají vypadat v ideálním stavu? Domy okupuje kovový nábytek ze skroucených a rozřezaných končetin, lebek a kostí. Páteř Gigera fascinuje. Různé a dosud neznámé formy života ho neustále inspirují. Je přitahován vším, co je spojeno se smrtí a zrozením a tedy i kopulací. Proto je mnohdy odsuzován jako úchyl a tvůrce pornografie.

Hlásí se k němu několik desítek sekt z celého světa, hlavně sekty satanistické. Jsou přesvědčeni, že Giger je jejich duchovní otec, jejich vůdce. Píší mu stohy dopisů a rozhořčují se, že jim neodpovídá a že se k jejich sektám nehlásí. "Ano odmítám. Naprosto, úplně, cele. Já a satanisti? Pcha! Já a sekty? Nepotřebuji." Své obrazy maluje proto, aby se očistil od děsivých snů, ne proto aby zlo a negativní stavy přivolával. Protože jak se shodují jeho přátelé: Giger miluje legraci a vtipy, je neskutečně pozitivní a přátelský a přes všechnu temnotu, kterou jeho dílo evokuje, je pozitivní.

zdroj: tisková zpráva

Viděno zvenčí

H. R. Giger se narodil 5. února roku 1940 v Churu ve Švýcarsku do rodiny vyšší střední třídy. Jak sám vzpomíná, nikdy netrpěl nedostatkem čehokoliv: peněz, hraček, lásky svých rodičů a sestry. Tvrdí, že v podstatě doposud ve své tvorbě čerpá ze svého pohádkového dětství. Rodiče ho totiž ve všem maximálně podporovali a vše mu umožnili. Po otcově smrti zdědil velmi významnou finanční sumu, která mu umožnila věnovat se výhradně umění.

Vystudoval architekturu a užitý design na Zurich School of Applied Arts a už jeho první perokresby a olejomalby ze šedesátých let mu zajistily v roce 1966 samostatnou výstavu. Výstava měla takový úspěch, že se po celém světě začaly skupovat plakáty s Gigerovými díly. Ve stejném roce potkává Giger herečku Li Tober. Stěhují se spolu do malého bytu v Curychu a právě tady Giger tvoří svá slavná díla Birth Machine, Under the Earth nebo Astro-Eunuchs. Začíná častěji tvořit sochy a užité objekty.

V roce 1970 odchází Li od Gigera a stěhuje se k přítelkyni Evelyn. S Gigerem se však nadále vídají. Tehdy, v bytě Evelyn, zažívá Giger jedenu ze svých prvních šílených nočních můr, kterou zužitkuje ve svém díle Necronomicon. V tomto období se Gigerovi nabízí možnost pronajmout si malý domek se zahrádkou v Curychu, kam spolu s Li odchází.

zdroj: tisková zpráva

V sedmdesátých letech Giger přechází na techniku airbrush a jeho unikátní a specifický rukopis a tématika si vysloužili celosvětově přijímaný název tzv. biomechanický surrealismus, jehož je tedy Giger zakladatelem. Jeho jméno se stává známějším a vystavuje nejen ve švýcarských galeriích.

Li v roce 1975 končí svůj život pistolí a Giger se propadá do šílenějších představ, vizí, nočních můr a děsů. Tvoří jako šílený, aby všechnu hrůzu "vymaloval" ze sebe ven.

Sedmdesátá léta jsou však pro Gigera i obdobím úspěchu: setkává se osobně s Dalím, kterého obdivuje a získává nabídku na spolupráci na filmu Duna, pro který nakonec navrhuje tzv. nábytek a design Harkonnen. Cestuje do USA, stává se z něj uznávaný umělec, potkává svou ženu Miu Binzanigo, vydává Necronomicon v několika jazycích a natolik uchvátí Riddleyho Scotta, že se podle Gigerovy předlohy rozhodne natočit film Vetřelec. Giger se objevuje v časopisech, televizích, je hvězdou festivalů. Vetřelec má fenomenální úspěch a spolu s ním stoupá Gigerova cena do závratných výšin.

V roce 1980 získává Giger Oskara za nejlepší vizuální efekty ve filmu Vetřelec. Na začátku osmdesátých let se rozvádí s Miou, ale zůstávají přáteli a Mia mu nadále pomáhá s promo akcemi po celém světě. Ve Švýcarsku se začíná vyrábět Gigerův Harkonnen nábytek a kupují ho nejluxusnější restaurace. Stále více tvoří, postupně upouští od airbrushe. Spolupracuje s americkými filmovými studii, vystavuje...

zdroj: tisková zpráva Giger bar

V devadesátých letech otevírá několik svých výstav v nejvýznamnějších galeriích a muzeích světa. V roce 1998 otevírá své vlastní muzeum v Gruyeres a později tam otevírá i Giger bar. Podle jeho díla vzniká i počítačová hra Dark Seed od společnosti Cyberdreams. Vznikají dokumenty o jeho životě a tvorbě. Mnohé s podtextem šílený Giger, sex a drogy... Pouští se do speciálních projektů jako je například Ghost Train v Los Angeles. Je fascinován internetem a spouští své oficiální stránky www.hrgiger.com.

Do roku 2000 už jeho webové stránky navštívil přes milion lidí. Setkává se s Carmen Scheifele, jež se stává ředitelkou jeho muzea a zároveň jeho přítelkyní. Společně žijí v Curychu ve Švýcarsku, kde Giger zavřen ve svém světě tří domů a magické zahrady neustále v závratném tempu tvoří. O jeho díle bylo dosud vydáno více než 20 knih. Kromě obrazů tvoří také sochy, šperky, nábytek, tetování, performance, obaly k hudebním nosičům (Debbie Harry, Mylene Framer, Korn, Dead Kennedys...), divadelní scénografii, filmy, scénáře, výstavy, skate/snowboardy, projektuje obytné prostory...

- Adam Erstemann

Z deníku Mistrova učně

Zaznamenal David Jahn. Přítel a pomocník H. R. Gigera. Výtvarník, hudebník a umělecký performer. V roce 2006 zorganizoval výstavu H. R. Gigera v Praze nazvanou MIMO DOBRO a je rovněž jedním z autorů DVD HR GIGER REVEALED.

V roce 2001 se mi dostalo té cti začít pracovat u švýcarského výtvarníka H. R. Gigera. Během těchto let jsem mohl podílet na tvorbě některých jeho děl a dnes se mohu považovat nejen za "spolutvůrce" ale i za jeho přítele. Spolupráce v současnosti vrcholí přípravou filmu a výstavy Gigerových artefaktů v Praze.

Poprvé jsem na jméno H. R. Giger narazil v galerii Bavaria v Curychu. Bylo to v roce 1990, mě bylo patnáct let a jeho výstava mě zasáhla jako blesk. Tehdy se to zdálo jako klasická náhoda, kdy jako student školy grafického designu jdete na jakousi výstavu a zblázníte se do díla umělce, o jehož existenci jste neměli ani tušení. Dnes už tuto náhodu beru jako osud.

Gigerovým dílem jsem se poté zabýval z čistého zájmu. Už jen proto, že otcova bývalá přítelkyně Mona mi darovala o něm několik knih. Ale právě ona se s Mistrem znala mnoho let osobně a díky ní jsem se tedy s H. R. Gigerem potkal. Jedenáct let od oné osudové výstavy v roce 2001 jsem Monu požádal o „audienci“ u Gigera. Žil jsem opět v Curychu a vlastně hledal práci. Tajně jsem doufal, že právě třeba u Gigera bych mohl začít pracovat a stát se i jeho učněm. A skutečně, to léto v roce 2001 se mi neskromné přání splnilo. Před setkáním jsem v nervozitě spřádal důvody, proč právě mě by měl člověk jeho formátu věnovat kus svého času a geniality. Nakonec se ukázalo, že se setkávám s neuvěřitelně otevřeným a skromným umělcem.

Giger mě nepřijal jako většinu návštěv v obývacím pokoji, ale zavolal si mě přímo do své úžasně neuspořádané pracovny, kam mohou opravdu jen někteří. Je to místnost přeplněná knihami, nákresy, skicami…, sotva se tam vejde postel a malý televizor. Mistr, klasicky oblečený v černém, mě uvítal švýcarským dialektem: „Gruezi, Giger mín name…“ (Dobrý den, Giger jméno mé…). „Vy asi neznáte mé umění, že?“ Tato otázka byla dost zarážející, protože Giger je skutečně ve Švýcarsku jednou z nejvýznamnějších osobností vůbec. Ale právě ona je typická - je opravdu skromný.

„Umíte zacházet s papírem? Myslím tak, aby se nekrčil a neměl faldy?“

„Ano, jsem vystudovaný grafik…“

„Dobře, tak jako první úkol bych tu pro vás měl něco ve vedlejším domě.“

Prošli jsme zahradou do vedlejšího domku, jednoho z k sobě přilehlých, které Giger odkoupil, poté co zemřela jeho majitelka. Nyní tedy vlastní tři domky spojené zahradou. Vešli jsme do pokoje jeho přítelkyně Carmen a Giger ukázal na kus zdi.

„Tady bych potřeboval vykopat průchod do vedlejšího domu. Průchod ve tvaru sarkofágu.“

Aha, práce s papírem? No nic, okamžitě jsem se pustil do práce. Popadnul jsem krumpáč a sbíječku a začal vrtat do zdi. Upřímně, nikdy jsem nic takového nedělal. Veškerá manuální práce s kterou jsem měl co do činění byla doposud spojená s hudbou nebo výtvarným uměním. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych se měl třeba převléct a zakrýt nábytek a věci Carmen. I přes velký nepořádek, který jsem okamžitě způsobil, Gigera ani Carmen nenapadlo pokárat mě, čímž se projevila jejich tolerance a respekt dokonce i k někomu vlastně neznámému a cizímu.

První týdny jsem prožíval jako ve snu. Celý dům a s ním i Gigerův svět se mi náhle otevřel a zpřístupnil. Volně jsem se pohyboval po domě, ve kterém Giger žije a tvoří více než 40 let. Docela fascinující pocit. Nenajdete tu jediný kousek, který by neprošel jeho rukama. Všude leží hromady knih, plakátů, nákresů, skic, obrazů… Většina pokojů je vybavena nábytkem navrženým Gigerem, tak zvané Harkonnenovy židle a stoly, které vytvořil pro film Davida Lynche Duna. Zdi jsou dekorovány surrealistickými obrazy a grafikami jeho přátel umělců a navíc jeho obrazy, které přímo na zdi a dveře nastříkal technikou tzv. airbrush.

zdroj: tisková zpráva Momentka z Gigerovy zahrady

S Gigerem jsem se zpočátku dorozumíval hlavně přes telefon z vedlejšího domu. Giger vůbec nejraději komunikuje přes telefon. Celé dny je zavřený ve své pracovně a telefonicky řídí veškeré aktivity v domě i mimo něj. Občas se objevil osobně, aby mi práci zhodnotil a někdy i sám přiložil ruku k dílu.

To léto se ale má práce týkala především obrovské fontány uprostřed malé zahrady v zadní části domu. Tento skvost byl dostavěn teprve nedávno. Byl pojmenován Zodiak (astrologický zvěrokruh) a je to jeho velký miláček. Všechny hosty posílá vždy nejprve do zahrady, spustí pumpy, který rozhýbou 12 soch a spustí přes vše nakonec vodopád. Působí to trochu komicky – jakoby se najednou ve ztichlé čtvrti města rozbouřila divoká řeka. Celý systém kašny vymyslel a zkonstruoval Giger sám. Ale neustále bylo co měnit a vylepšovat. Celé hodiny jsme se přes telefon radili, jak kterou věc zlepšit a jak odstranit nečekané zádrhele. Pomocí kreseb mi dával podklady pro konstrukce, jež mi zpočátku připadaly nemožné a neproveditelné. Občas jsem nad jeho nápady, vizemi a přáními nevěřícně kroutil hlavou, ale musím uznat, že i ty nejkrkolomnější konstrukce nakonec vždy fungovaly. Alespoň dočasně…

Giger má ovšem úžasnou vlastnost, že ho mé občasné troufalé a odmítavé názory neurazily. Naopak si myslím, že možná právě díky kritickému přístupu k jeho dílu jsem si u něho získal postavení přítele. H. R. Giger si totiž umí obdivuhodně dělat legraci sám ze sebe. Má skvělý smysl pro humor a je jedním z nejskromnějších a nejpřátelštějších lidí co znám. Občas se zastaví před některým ze svých obrazů a se smíchem prohlásí: „To že jsem vytvořil já? Kdybych tak věděl, co jsem tím chtěl… Vůbec nechápu, jak jsem to všechno mohl stihnout.“

Jednou týdně jsme společně jezdili do jeho muzea ve středověkém zámku St. Germain v Gruyeres. Zámek leží ve francouzské části Švýcarska a od Curychu je vzdálený přibližně 200 kilometrů. Na tyto cesty jsem se vždycky docela těšil. V autě jsme si povídali nebo poslouchali detektivky. Na zámku měl mistr většinou domluvené rozhovory pro média nebo řešil provoz a akce muzea. Jeho muzeum je stejně nečekané jako jeho domky v Curychu – na takových místech by Gigerův svět nikdo nehledal.

Uprostřed idylického zámku a turistického ráje stojí muzeum plné umění H. R. Gigera a jeho přátel. Místní obyvatelé byli sice nejprve jeho přítomností vystrašeni, neboť jeho pověst poněkud šíleného umělce dorazila i tam. Časem si ale na muzeum zvykli a jsou na něj nakonec i hrdí, protože jim tam přilákalo spoustu zahraničních, zvědavých turistů.

Celý zámek je přístupný návštěvníkům. V nejvyšším patře pak má Giger svou soukromou sbírku a klavírní křídlo, na které rád hraje. Je velkým fanouškem Milese Davise a říká, že kdyby v dětství rodiče darovali piano jemu a ne jeho sestře, asi by se stal hudebníkem.

„Já si sice piano přál, ale rodiče mi k narozeninám koupili tahací harmoniku. A opět jim musím být vděčný – ten okamžik rozhodl, že budu malířem a ne hudebníkem,“ vzpomíná se smíchem. Nicméně na klavír se naučil sám improvizovat a docela slušně. Když má dobrou náladu, zahrajeme si i společně.

S airbrushem přestal Giger pracovat v polovině osmdesátých let a vzhledem ke zdravotní závadnosti výparů stříkací pistole je to pochopitelné. Od té doby se věnuje kromě skicování i modelování skulptur z keramické hlíny, které posléze odlévá do polyesteru nebo aluminia. Například pro zpěváka americké nu-metalové kapely Korn Jonathana Davise, vytvořil na zakázku stojan pro mikrofon, který se stal senzací jejich videoklipů, i živých vystoupení.

zdroj: tisková zpráva Zpěvák Korn Jonathan Davis se stojanem na mikrofon od Gigera

Když jsem zjistil, že Korn budou hrát v Curychu, požádal jsem Gigera aby nám domluvil přes svého agenta v New Yorku lístky. Myslel jsem že na to zapomněl, když mi pak náhle během instalování nové aluminiové sochy Biomechanoida 2003na zahradě před domem Giger povídá, že přijedou Korn a že by jim tuhle sochu rád prodal.

"Tihle rockeři mají fůru peněz. Oni jsou jedni z mála, kteří si mě můžou dovolit koupit," řekl šibalsky Giger.

Pravdou je, že pro normálního smrtelníka jsou Gigerova díla nedostupná, neboť vysoká výrobní cena společně s Gigerovým jménem tvoří v součtech milionové sumy. A myslím, že Jonathan Davies pochopil, že mu Giger chce Biomechanoida vnutit, protože jakmile přijeli, nechávali se fotit a filmovat právě před touto sochou. A na koncertě jsem samozřejmě byl...

Abych byl spravedlivý – Giger nemá zapotřebí někomu něco vnucovat, jeho díla jsou totiž až na několik výjimek neprodejná. Od svého otce lékárníka zdědil značnou sumu, ze které financoval rekonstrukci zámku v Gruyeres a vybudoval tam své muzeum a Giger Bar. Z výnosů z muzea v podstatě dotuje svou uměleckou činnost. Velkou část svých obrazů, které za život prodal, před pár lety skoupil za mnohonásobně vyšší sumy zpět do své soukromé sbírky. Získané jmění tak v podstatě investoval do vlastního umění a možná i proto nežije v žádném blahobytu.

zdroj: tisková zpráva

Jeho nejnákladnějším projektem je podle mého názoru Giger Bar vedle muzea v Gruyeres. Více než rok trvalo pouze vymodelování složité klenby interiéru z žeber a bočních koster. Sám jsem pracoval na prvním z osmi křídel, která jsme instalovali do gotických prostorů naproti vchodu do muzea. I tato instalace nám zabrala více než měsíc, protože celá konstrukce byla náročná a složitá. Výsledek je ale ohromující. Od podlahy po strop všude Gigerovy vize, jeho design a vše propracované do nejmenšího detailu. Podlaha i nábytek jsou odlity z betonu a celý prostor se zdá jako kamenný. V dubnu 2002 byl bar slavnostně otevřen. Jediné, co Giger nedomyslel, je fakt, že bar musí v sedm hodin večer zavírat. Hned vedle totiž stojí penzion pro staré lidi. Nápad přilákat do baru mladé lidi z okolí a nabídnout jim pohled na umění novým způsobem se tedy příliš nezdařil. Při otevírání baru jsme si všichni večírek ale dostatečně užili – pouze Giger se v noci vrátil do Curychu. Nesnáší totiž večírky a mnoho lidí pohromadě.

O přátelství a spolupráci s Gigerem bych mohl vyprávět ještě dlouho… I když jsem si momentálně zvolil za svůj dočasný domov Prahu, s Gigerem se vídám poměrně často. Například teď v srpnu pojedu k němu domů do Curychu zase. Každého 1. srpna se ve Švýcarsku konají velké oslavy státního svátku. Giger nakoupí krabice rachejtlí, všude zapálí louče, pozve přátele... Sám se ovšem vynoří jen na chvilku z pracovního kumbálu, pozdraví své známé a zase zmizí. Neustále s ním je pouze jeho kočka Mügg“.

Článek původně vyšel v Levelu 116 (08/2004)