Fenomén Avatar - téma
zdroj: Archiv

Fenomén Avatar - téma

21. 12. 2009 0:00 | Téma | autor: Redakce Games.cz |

Dojmy z hraní hry včetně 3D módu zobrazení, dojmy ze shlédnutí filmu ve 3D a celkový pocit z výletu na Pandoru - vše shrnuté v jediném článku.

Autor: Martin Zavřel
Publikováno: 21.prosince 2009


Obrázek zdroj: Archiv Dojmy z hraní hry včetně 3D módu, dojmy ze shlédnutí filmu ve 3D a celkový pocit z výletu na Pandoru - vše stručně v jediném článku.


Terminátor. Vetřelci. Propast. Titanic. Režisér James Cameron patří k nejvlivnějším osobnostem filmového světa, ale také k lidem s mimořádnou fantazií a schopností vytvořit fikce, které člověka vtáhnou a nedají mu nikdy zapomenout. Posledních deset let jsme ho ale bohužel postrádali. Údajně to bylo z velké míry právě proto, že připravoval svoje mistrovské dílo. Očekávání v tomto případě mohla vyšplhat jakkoliv vysoko a stejně nevystihovala potenciál, kteří jsme všichni tušili. Z takové výšky se ovšem o to hůře padá.

Ústředním tématem Avatara (filmu i hry) mělo být objevování dokonale mimozemsky cizího světa planety Pandora. Každá bytost, zvíře i rostlina měly skrývat nějaké překvapení – a vše mělo vypadat nadlidsky krásně, i když stále realisticky. Zdálo se tedy být poměrně příhodné, že pro výrobu hry byl zvolen Ubisoft, francouzská firma s tradicí inovativních her, mající na kontě kromě jiného jednu z nejpůsobivějších filmových her z počátků současné generace konzolí (King Kong). Postavena na engine Far Cry 2, měla hra Avatar nabídnout stejně okouzlující zážitek z objevování Pandory, jako samotný film. Navíc s podporou nové 3D zobrazovací technologie.

Zvětšit zdroj: Archiv

 Pandorou po vlastních
Avatar: The Game rozhodně není krátká ani plytká rychlokvaška typu Terminator Salvation. Naopak: je to hra s relativně otevřeným světem (můžete se dle vlastní vůle přesouvat mezi postupně odemykanými částmi planety, na kterých můžete plnit hlavní i vedlejší mise akčního i exploračního charakteru v různém pořadí). Pod základní akční adventurou z pohledu třetí osoby (včetně vozidel i vznášedel - screenshoty) se navíc skrývá vedlejší strategický režim hry (do něhož můžete také vstupovat dle svého uvážení), ve kterém budete na tahy vyrábět a přesouvat své jednotky po schématické mapě planety ve snaze obsadit co nejvíce území.

A to ještě pořád není všechno: zhruba hodinu po začátku hry si musíte vybrat mezi dvěma soupeřícími stranami (lidé nebo domorodci) a následně se tak před vámi otevírají dvě odlišné kampaně, během kterých se navíc bude vaše postava za získané zkušenosti zlepšovat ve svých schopnostech i výzbroji. Hře nechybí ani kompetitivní multiplayer, okořeněný právě odlišnostmi dvou válčících stran.

Zvětšit zdroj: Archiv

K této bohaté hratelnosti připočtěte fakt, že půvabný mimozemský svět můžete objevovat ve 3D – pokud máte monitor, TV nebo projektor, podporující daný režim hry, plus samozřejmě nezbytné 3D brýle. Jestliže patříte k těm, kdo s tímto nejnovějším výkřikem techniky nemají osobní zkušenost, vězte, že 2D plocha obrazovky se vám náhle bude zdát jako skleněné okno do mnohavrstvého 3D světa, do kterého budete mít chuť natáhnout ruku a dotknout se dokonale plasticky vypadajících objektů.

Obraz je přitom zcela ostrý a zcela 3D z jednoho rohu ke druhému, nikoliv jako IMAX, kde vystupují do 3D pouze některé specifické předměty či vrstvy. Hlava ani oči z toho nebolí, ale pokud trpíte závratěmi, můžete mít drobný problém. Bohužel, krása virtuální Pandory vyplývá spíše ze špičkového a pestrobarevného designu zdrojového materiálu (design Pandory má na svědomí filmové studio Weta – tvůrci filmového Pána prstenů), než z kvalit herní grafiky. Ta je sice funkční, ale při přímém srovnání se současnými top tituly (Modern Warfare 2, Assassins Creed 2) je prostě průměrná.

Zvětšit zdroj: Archiv

Vzhledem k výše napsanému mě samotného překvapilo, jak brzy jsem se začal u hraní nudit – trvalo to sotva pět hodin. Navzdory tomu, že jsem hru rozehrál dva týdny před shlédnutím filmu (a byl jsem tedy motivován objevováním v té době dokonale neznámého světa). S odstupem musím prohlásit, že důvody souvisí do určité míry právě s tím, co jsem řekl o grafice: hra je zkrátka funkční..., ale nic víc. Příběh zde je, ale díky podání formou chabě sestříhaných ingame animací, člověka nijak zvlášť nevtáhne.

Herní prvky od střelby, přes řízení vozidel, až po navigaci jako takovou, sice fungují, ale nepřináší žádné větší uspokojení a díky průměrné animaci postav ani nevypadají nějak obzvlášť působivě (to je škoda hlavně u půvabných, takřka „elfských“ domorodců). Strategická část hry je v pořádku, ale není o nic hezčí ani hlubší než podobné flashové hry na internetu. Zkrátka a dobře, hra je relativně pěkná díky vzhledu samotného zdrojového materiálu a dá se (dlouho) hrát, ale nic víc. Těžko si z ní odnesete nějaký mimořádný zážitek a po několika hodinách hraní se obtížně hledá motivace k pokračování. Na vyzkoušených 3D brýlích lze snadno doporučit jiné tituly, např. Batman: Arkham Asylum nebo Resident Evil 5.

Zvětšit zdroj: Archiv

 Pandorou s Cameronem
Cameron má ve zvyku svými díly posouvat technické možnosti filmového průmyslu a v případě Avatara od začátku propagoval hned dva průlomy: v oblasti skloubení počítačové grafiky a živých herců, plus využití nové 3D zobrazovcí technologie (nejde o IMAX, ale o novou digitální metodu „polarizačních brýlí a stříbrného plátna“). V obou případech se mu to dokonale povedlo, jestliže půjdete na film v jeho 2D verzi (nebo si ho dokonce pustíte doma), přijdete bez nadsázky o třetinu zážitku: navíc dost možná tu nejlepší třetinu.

Během 3D projekce vám čelist poklesne již od první minuty, kdy hibernační lůžko s hlavním hrdinou vyjede ze stěny raketoplánu a vám se nabídne pohled do útrob lodi. Následuje bleskový výsadek na Pandoru a od té doby jste prakticky nonstop bombardováni závrať vzbuzujícími průlety kamery do hlubin pestrobarevné džungle. A pokud právě běží některá ze sekvencí z lidské základny, obdivujete masivní lidské stroje (chodící roboty, útočná vznášedla nebo monstrózní buldozery).

Zvětšit zdroj: Archiv

I v těch nejkomornějších záběrech z lidských interiérů je alespoň nějaké to 3D ovládací/zobrazovcí zařízení futuristického počítače, které vystupuje z obrazu a budí ve vás chuť natáhnout ruku a sáhnout si na něj. Jelikož Cameron ale o filmu hovoří jako o „matce všech válečných filmů“, je vám asi jasné, že fascinující 3D technologii využil především pro mnohem poutavější záběry a sekvence.

Ve vyprávění (jinak absolutně průhledného a otřepaného) příběhu o střetu „vyspělé“ a chamtivé lidské civilizace s ekologicky a duchovně založenou rasou domorodých elfo-indiánů, Cameron staví hlavně na druhém technologickém zázraku: fůzi živých herců s počítačovými modely modravých domorodců a Avatarů. V mimice převtěleného hlavního hrdiny dokonale rozeznáte mimiku jeho lidského originálu a obecně všechny emoce i pohyby těl modravých bytostí jsou dokonale živé, navíc - díky jejich kráse - neodolatelně, ehm, emotivní. Onen pečlivý důraz na estetickou nádheru Pandory nejlépe vynikne během klíčové scény filmu, kdy Cameron nechá hlavního hrdinu poprvé se zastavit a uvolněně rozhlédnout okolo sebe v nočním pralese: vtíravá krása Pandory se v tu chvíli vylila z plátna na diváky v kině jako přílivová vlna.

Zvětšit zdroj: Archiv

Bohužel Cameron tentokrát nepojal příběh tak dospěle, jak jsme u tvůrce Terminátora nebo Vetřelců zvyklí. Ačkoliv se nám během úvodního vojenského proslovu (a také během první filmové výpravy protagonistů do útrob džungle) snaží vtlouct do hlavy, že Pandora je vražedné peklo a bude se zde umírat, pocit syrovosti, vážnosti nebo dokonce strachu se nikdy nedostaví. Pandora je na to příliš barevná a příběh příliš povrchní: v tomto ohledu se doslova vnucuje srovnání s Jurským Parkem, ve kterém Spielberg v sázce na jistotu (a zábavu pro celou rodinu) udělal z původně téměř hororové knihy naučně-zábavnou strhující jízdu po parku s atrakcemi.

Problém je, že ona naučná a moralistická složka filmového Avatara je tak brutálně přímočará (kromě jiného díky absolutně čistým a průhledným archetypům kladných a záporných postav), až si občas připadnete, jako byste seděli na večerníčkovém zpracování historie původních amerických obyvatel. Zapomeňte na vážnost a mnohoznačnost postav a scén z jiných Cameronových filmů (včetně Titanicu). Tohle ovšem do velké míry zachraňuje Cameronův vypravěčský um: dávkování akce, zvratů a jednotlivých scén je takové, že nenajdete po celé tři hodiny prostor se nudit nebo hlouběji zamyslet. Pokud něco, možná se místy zarazíte nad poněkud křečovitým českým dabingem (alespoň původní nářečí domorodců zůstalo s titulky).

Zvětšit zdroj: Archiv

 Vzkříšení zapomenutých pocitů
Avatar je nejdražším filmem, jaký byl doposud natočen. Své mnohaleté sny si v něm údajně snad za téměř půl miliardy dolarů splnil jeden z nejtalentovanějších filmařů posledních desetiletí. Technicky film posunul celý průmysl zase o generaci dál. Už jen tato fakta jsou sama o sobě dokonalým doporučením k návštěvě kina. Možná si vzpomenete, jak jste kdysi dávno šli jako děti do kina úplně, úplně poprvé. V mém případě to byl tenkrát Poklad na Stříbrném jezeře a nikdy nezapomenu na ten pocit úžasu, když se na obřím plátně přede mnou rozprostřely cizojaké scenérie, plné exotických postav.

Tenhle pocit překvapení, úžasu a ohromení zcela zaručeně u Avatara 3D v kině zažijete. V tom spočívá jeho největší cena, i když Cameronovým fanouškům (a také hráčům) bohužel ve finále zůstane na patře mírná pachuť zklamání z jedinečné příležitosti, která nebyla využita tak, jak by si zasloužila. Když jsem se ptal jedné z největších fanynek na konci filmu, zda pláče dojetím, odvětila že nikoliv: plakala kvůli smutku nad tím, o kolik lepší to mohlo být, nebýt té přímočarosti a naivnosti.

Zvětšit zdroj: Archiv

Stáhněte si ke hře: Demo, Videa, Trailery...

Související články: Dojmy, Novinky, Vše o filmu na Dokina.Tiscali.cz

Martin Zavřel
autorovi je 29 let, pracuje v 2K Czech, v minulosti sedm let vedl konzolovou sekci Doupěte; nejraději má akční, RPG a hororové hry (plus cokoliv s dobrým příběhem); neobejde se bez kvalitní filmové a herní hudby, relaxuje při tenisu, cestování, plavání a na srazech brněnských Otaku

 
 
Martin Zavřel

Nejnovější články