Piráti jako hrdinové 

Frank Cifaldi měl k hrám blízko již od útlého dětství, kdy dle svých slov hrál na Atari, zamiloval se však až do her pro Nintendo. Jenže původní radost postupně upadala s tím, jak mizely staré hry. O dekádu později si v roce 1998 poprvé pořídil stolní počítač. "Spolu s tím jsem rovněž získal svůj první přístup k internetu,“ popisoval na přednášce Cifaldi. Hned, jak se připojil na síť, ho však přepadla nostalgie. Začal proto vyhledávat své staré hry a objevil něco úžasného – že lze stáhnout a hrát staré Nintento hry na počítači.

Dodnes Cifaldimu jiskří oči, když popisuje tituly jako Contra, River City Ransom nebo Dino Wars. Duší historik má Cifaldi za to, že i staré hry ukrývají mnohá tajemství, a jde o svědectví své doby. Když hry v počínající dospělosti spustil, objevil celou řadu prvků, které v dětství z logických důvodů nemohl ocenit. Od katolických motivů dávných bojovek po pornografii. A záhy objevil i komunitu, která jeho nadšení sdílí.

"Zajímalo mě, co tyhle staré hry stále mohou nabídnout. A začalo mi docházet, že ve svém zájmu nejsem sám." Cifaldi proto navštívil ve stejný rok Classic Gaming Expo v Los Angeles. Ukázalo se, že jde o ráj nejrůznějších emulací, Cifaldi však svůj zájem brzy přesunul o level dále. Dozvěděl se, že kolem poloviny filmů, natočených před rokem 1950, již zmizelo. Nikdo totiž nebral na zřetel vytváření jejich kopií. "Začala mě přitahovat otázka, jestli někdo hry archivuje. Jestli někdo dává pozor, aby videohry neudělaly stejné stupidní chyby jako film, a nechaly zmizet své dědictví." Nakonec zjistil, že takové lidé u her skutečně existují. "Neříkali jsme jim archiváři. Neříkali jsme jim ani digitální archeologové. Říkali jsme jim softwaroví piráti. A stále jim tak říkáme."

zdroj: tisková zpráva

Netrvalo dlouho, a Cifaldi se rozhodl, že chce být jako oni. Nikoliv pro požitek z crakování, soutěžení nebo pro anarchistické důvody, ale v zájmu záchrany starých her. Jak sám říká, "nemůžete nechat záchranu her jenom na majitelích obsahu", protože právě ti jsou poslední, které kulturní přínos her obvykle zajímá. A dává to z jejich pohledu logiku – archivování jsou výdaje navíc. Cifaldi proto došel úvahou k tomu, které hry jsou nejohroženější – jednalo se to tituly, které nikdy nevyšly.

Dle Cifaldiho vlastního výběru patřily do zmíněné kategorie zapomenuté hry jako Metal Man, ale i seriózní jako The Battlefields of Napoleon. "Dnes nejsou hry obvykle dokončené, protože stojí za starou bačkoru, ale v době Nintenda byly zvyky divnější,“ pokračuje dále Cifaldi.

„Politika Nintenda od vydavatelů požadovala vydání jenom pěti her ročně. Vývoj her přitom stál tak málo, a vydělával tak mnoho, že studia neměla problém s velkou mírou odřezků. Spousta her, které se tak nedočkaly vydání, byly fakticky dobré nebo alespoň zajímavé." Tyto hry existovaly na takzvaných prototype cartridges, na nichž byly uchované jediné kopie daného titulu. 

Sprosté slovo emulace 

V roce 2003, ve snaze nabídnout na vlastní pěst zachráněné a emulované hry, Cifaldi založil dodnes existující stránku www.lostlevels.org, a jeho koníček tak začal prosakovat i mimo původní okruh přátel. "Uvědomil jsem si tehdy, že záchrana her znamená víc než mít jen hratelnou kopii hry. Ale také zachování všeho kolem ní - historie, lidí a tak dále." Cifaldi proto stopoval vývoj osmibitových her a zachraňoval vývojářské dokumenty i různé verze her. To časem vzbudilo ohlas i u tradičních herních médií. Cifaldi tak začal psát pro weby jako 1UP, pro Gamasutru sepsal text o tom, že již nelze dohledat původní datum vydání Super Mario Bros., a aby toho nebylo málo, nakonec se sám stal vývojářem - zaměřeným primárně na emulace.

Život si žádá nejrůznější kompromisy, není proto bez zajímavosti, že v rámci svého koníčku musel Cifaldi s kolegy nejdříve vydat oficiální hru k filmovému céčku Žralokonádo (Sharknado). Mnohem raději je však znám jako tvůrce Megaman Legacy Collection - oficiální kolekce šesti prvních dílů série. Tím se hlavně dostáváme k emulacím jako způsobu záchrany starých her. Situace okolo emulací se ovšem ukazuje být složitější, než by měla být.

Emulace má totiž stále pověst čehosi ilegálního, rizikového, neprofesionálního, ba přímo pirátského. Dle Cifaldiho je však opak pravdou. "Podle rozhodnutí soudů nebyl žádný emulátor nikdy shledán nelegálním," oznamuje překvapivou informaci, kterou později ještě připomene. Naopak se zdá, že nejedna společnosti na emulátorech profituje – ukazuje to případ klasické hry Super Mario Bros. ve verzi pro Wii Virtual Console. Když se totiž Cifaldi podíval do kódu této oficiální hry Nintenda, objevil v ní digitální stopu z neoficiálně šířené ROMky. Jak se tedy zdá, Nintendo si stáhlo ROMku Super Mario Bros. z internetu a prodává ji. Na Wii tedy hra běží v emulaci.

zdroj: tisková zpráva

Nehledě na pirátské konotace se emulace dle Cifaldiho stala sprostým slovem v lednu 1999, kdy byla představena Virtual Game Station - první komerční emulace z mnoha, která umožnila hraní PlayStation her na Mac. Podobných projektů bylo více, například Ultra HLE, komerční emulátor N64 pro Windows 95/98. "Dopad na amatérskou emulátorskou scénu byl obrovský. Před tímto okamžikem byly emulátory jakási šedá zóna, nástroje pro několik nadšenců, umožňující znovu prožít minulost," vysvětluje Cifaldi. Brzy se ovšem objevily soudní pře - Sony spolu s Nintendem a Segou žalovala tvůrce VGS, avšak k překvapení všech firmy při prohrály! Stejně dopadlo i několik dalších pozdějších sporů.

Přesto ale obestírá emulaci jistý negativní odér dodnes – Cifaldi to názorně ukázal na seznamu víc jak 150 third-party her pro Nintendo Virtual Console, tedy titulů, které nevydává Nintendo. Pouze sedm titulů ze seznamu lze hrát i na platformách mimo NVC. Jsou mezi nimi třeba všechny hry z Megaman Legacy Collection. "Pro něco takového není absolutně žádný důvod! Jde o ušlý zisk!. Je tu 150 her a víme, že na ně mají firmy práva, jinak by nebyly v tomto seznamu. Klidně by mohly být hratelné kdykoliv, kdekoliv," čertí se Cifaldi. 

zdroj: tisková zpráva

Kulturní dědictví videoher 

Ve srovnání s portováním her je podle Cifaldiho jejich emulace levnější, přestože neumožňuje opravy původních bugů nebo přidávání nového obsahu. Portování ale v prvé řadě mění původní podobu her. "I když jsou extra prvky pěkné, port je remake," shrnuje. "Odmítám tezi, že klasické hry potřebují novou verzi, aby byly validní. Myslím, že hry jsou nedílnou součástí našeho kulturního prostředí, a měly by proto být zachovány tak, jak byly původně vydány."

Jako další příklad jmenuje hru Duck Tales, která sice se sice dočkala remaku zvaného “Remaster” v "moderní" grafice, ale původní osmitibitová hopsačka z roku 1989 jeho součástí není. Podobné je to bohužel se stále větším množstvím titulů. Hrajeme sice jejich remaky, ale stále častěji ztrácíme možnost si legálně koupit a hrát původní verze. V případě filmového průmysl je při tom situace zásadně odlišná - lepší.

Cifaldi připomíná, že prvního filmového Batmana z roku 1989, ale i třeba málo známý film Strýček Buck je možné dodnes pořídit na VHS, DVD, Blu-ray nebo klidně i na YouTube - a to jsou jen legální možnosti. Podíváme-li se mezi hry, z nejvýznamnějších titulů roku 1989, kam patří SimCity, Populous nebo Mega Man 2, je dnes možné legálně koupit jen pět. Pouze Mega Man 2 je přitom k dispozici pro více než jednu platformu – stejný Mega Man 2, na kterém pracoval Cifaldi. Na deset nejvýdělečnějších filmů z roku 1989 se i dnes můžete podívat - na všech deset, na všemožných platformách (DVD, Blu-ray, digitální distribuce).

Emulované hry jsou čas od času samozřejmě k dispozici na PSN či Nintendo Virtual Console. "Nemyslím si, že tenhle způsob stačí k tomu, aby hry přežily," říká Cifaldi. Výběr her je zde bizarně náhodný, je k dispozici na jediné platformě, nepřidává obsah navíc, a stojí absurdně moc peněz vzhledem k tomu, že řada zájemců o emulace má k dispozici identický obsah zdarma. "Démonizací emulace namísto jejího přijetí jsme podhodnotili naše dědictví. A to je smutné."

Namísto toho upřednostňuje Cifaldi přístup studia Digital Eclipse. V případě vývoje Megaman kolekce spočíval v rozšíření obsahu o takové perličky, aby se o titul zajímali i hráči, kteří dané tituly už vlastní. Konkrétně šlo o virtuální muzeum materiálů z vývoje her a challenge nebo jiné režimy, nepřítomné v původní hře. Toho všeho dosáhli v týmu o čtyřech vývojářích. Jistě, sám Cifaldi přiznává, že stejný postup nelze aplikovat u všech her. Publikum pro ně však prý rozhodně existuje – livestream zmíněné hry Duck Tales sledovalo na 40 tisíc lidí. Legální verzi však lze pořídit jen na eBay...

Že není zas tak složité staré hry archivovat, ukazuje právě příklad digitalizace filmu. "Víte co je fakticky smutné - něco podobného u her bohužel nemůžeme udělat. Něco jako skenování her je nemožné, že ano? NE, SAMOZEJMĚ, ŽE MŮŽEME! Videohry jsou binární soubory, u kterých lze udělat perfektní kopii hry ještě snadněji než u filmu! Dokonce nemusíte ani nic investovat, protože piráti už tutéž práci udělali za vás," boří mýtus Cifaldi. Spíše než pirátství vnímá emulaci jako kodeky pro hry. Leccos na situaci prý zlepší otevření emulačních softwarů pro komerční užití – v minulosti se to osvědčilo v případě DosBoxu, ale i letos v březnu došlo na podobné otevření stavidel emulačního programu MAME, který podporuje na 2000 systémů.

zdroj: tisková zpráva

Bylo by asi naivní si myslet, že se situace změní ze dne na den. Cifaldi sám ale končí optimisticky. "Vytvořením diskuze a sdělením, že 'emulace je dobrý nápad', je rozhodně skvělý první krok k tomu, aby se něco změnilo."