Co nás nejčastěji odrazuje od dohrávání her
zdroj: vlastní foto
Téma

Co nás nejčastěji odrazuje od dohrávání her

23. 6. 2020 18:30 | autor: Redakce Games.cz |

Když herní novináři recenzují, většinou jsou povinováni danou hru dohrát do konce, i když se jim do toho vlastně ani moc nechce. My ovšem nehrajeme vždy pouze z profesionálních důvodů, nýbrž i z těch osobních, protože nás hraní zkrátka baví. A tehdy, když paříme pro radost, hry zas tak moc často nedohráváme.

No a tak jsme se v dnešním článku zamysleli nad tím, proč tomu tak je. Nebojte, není to jen několik variací na očividnou odpověď, že prostě nemáme dost času. Tušíme, že většina čtenářů se ztotožní aspoň s někým z nás – pak nám v komentářích nebo na Discordu rozhodně dejte vědět, jak to máte s dohráváním vy!

Adam Homola: Přílišné natahování

God of War zdroj: Archiv

Nesnáším natahované hry. Nesmyslná délka je ten hlavní důvod, proč drtivou většinu her nedohrávám. Vývojáři často nemají soudnost a napěchují hru zbytečným balastem. A ona ta stopadesátá mise třeba není vůbec špatná (i když často je), jenže já ji v uplynulých hodinách v bleděmodrém splnil už třicetkrát. A po jednatřicáté to prostě dělat nebudu.

Zkrácení by některým hrám zásadně prospělo. Skvělým příkladem je třeba Mafia III. Ta vám může zabrat něco kolem třiceti hodin, jenže je to zoufale nudných třicet hodin. Kdyby těch hodin bylo třeba deset, byla by to nejspíš fakt dobrá hra. Takhle je to jen rozblemcaný bordel, kterému dojde po pár hodinách dech a pak už jenom agresivně nudí.

Stejně tak předloňský God of War. Nádherná grafika a zábavný souboják neomlouvají fakt, že se to táááááhne jako med. Třicet hodin srazit maximálně na deset, a i to by bylo na hraně.

To samé se dá říct o králi zaměnitelných misí, sérii Assassin’s Creed. Její základní hratelnostní smyčka je sice zábavná a kulisy jsou super, ale natahovat to samé na desítky hodin je zločin proti zábavě.

Obecně vzato mi dlouhé hry nevadí a rád je dohrávám. Jen to musí být hry, které umí se svou délkou rozumně nakládat. S chutí se prostřílím na konec každého GTAčka, Phantom Pain jsem si opravdu užil a třeba v takovém The Elder Scrolls nechám vždycky nelidské množství hodin. Byť tedy zrovna v TES dohrávám zpravidla všechno ostatní, jen ne hlavní dějovou linku.

Patrik Hajda: Otazníčky!

Assassin's Creed: Origins zdroj: Archiv

Protože naprostou většinu her, ke kterým se dostanu, zároveň recenzuju, nemůžu si dovolit je nedohrávat. Ale od těch ostatních mě nejčastěji odradí moje vlastní neschopnost projít jen tak bez povšimnutí kolem otazníčku.

Například jsem jednoduše odmítal opustit Velen, dokud nebude celá jeho mapa vybílená. Ale zrovna Zaklínač 3 je snad jedinou výjimkou, kde mě otazníčky neunavily a já hru dohrál, protože úkoly za nimi skryté dost často stály za tu námahu.

Odměnou mi je akorát to, že se nikdy nedozvím, jak příběh dopadne.

U všech ostatních her je tomu naopak. A přesto mi to nedá, abych každý segment mapy Assassin’s Creed Origins neprošmejdil, nedoběhl ke každému jednotlivému otazníčku a neodškrtl si ho. Libuju si v tom, že jsem smazal z mapy dalšího malého provokatéra. Mám rád ten pocit, že mě za pouhé objevení daného místa hra odmění několika desítkami zkušeností, což je přitom naprosto zanedbatelný příjem. Anebo mě čeká truhla s předmětem pochybné kvality, který tak akorát rozeberu na díly.

To všechno postupně nevyhnutelně vede k únavě. Otazníčky se začnou opakovat, z radosti se stává rutina a najednou se přistihuju, jak o hře vůbec nepřemýšlím, nevnímám ji, vlastně se na ni ani nekoukám. Jen si za hodinku, dvě řeknu, že by to stačilo, že ten další růžek s pěti otazníčky nechám na zítra. A ze „zítra“ už je to několik měsíců, a to mi k dohrání Origins zbývá jen pár hlavních úkolů.

Je to moje chyba, nebo geniální podprahový donucovací prostředek? Ať tak, či tak, už jsem zkrátka takový. Neodolám tajemství, pokušení, odměně. A odměnou mi pak je akorát to, že se nikdy nedozvím, jak Bayekův příběh dopadne. Stojí mi to za to? Ne. Přestanu to dělat? Ne. A proto asi nikdy nebudu něco takového recenzovat…

Vašek Pecháček: Nová hra, mladší a krásnější

Total War: Three Kingdoms - A World Betrayed zdroj: Steam

Za ty nespočetné roky, co vysedávám před monitorem a pomocí zvláštních hýblátek nutím pixely, aby plnily mou vůli, jsem si už stačil všimnout určitého vzorce: Nová hra mě většinou ze začátku hrozně baví a myslím na ni dnem i nocí… než si vyzkouším nějakou jinou.

To si takhle deset hodin pařím nového Assassina, užívám si objevování neznámého prostředí, labužnicky propichuju krčky skrytou čepelí, když tu náhle si všimnu, že dorazil nový díl Total Waru nebo update do Football Manageru nebo třeba nějaká malá indie hra. 

Zkrátka si pustím něco jiného. Jen tak, na chviličku, nezávazně, chápete, pak se k tomu Assassinovi jednoznačně hned vrátím. Vždyť mě to přece baví!

Ale ouha. Baví mě i novinka a já od kratičkého vyzkoušení přejdu k tomu, že najednou pařím jenom ji. Užívám si to a je to super, jen mě vzadu maličko hlodá onen slib, který jsem složil svému vrahovi v kápi, slib, že se brzo vrátím…

A pak vyjde zase další, třetí hra a já opustím tu druhou a mám špatný pocit, že bych se měl vrátit k ní, a na Assassina jsem při vší té zábavě a nových prožitcích docela zapomněl. Pořád ho chci dohrát, to je jasné. Ale taky je bohužel naprosto jasné, že se mi to nikdy nepovede.

Šárka Tmějová: Špatný příběh, opakující se hratelnost

Ghost Recon Breakpoint zdroj: Archiv

Pro trochu dobrého příběhu šla bych světa kraj! Skvělé vyprávění mě už párkrát donutilo zatnout zuby a pokračovat, i když jsem se ocitla uprostřed stopadesátého otevřeného světa s generickými úkoly typu „dones mi pět kůží z nosorožce a pak si promluv s mou sestrou, čeká na tebe za kopcem“. Co když mi ta sestra řekne něco zajímavého, co tomuhle světu konečně vdechne trochu života?

Horší ovšem je, když mi kromě pár hloupých vět prodchnutých vděčností a stručného zadání dalšího fetch questu nikdo neřekne vůbec nic a vyprávění mi nevynahradí třeba ani okolní prostředí.

Naplnit velké hry dostatečně rozmanitým obsahem je těžké, já vím, ale proč jsou potom ty světy tak obří, když jediné, co v nich můžu dělat, je poslíčkování, lezení na vyvýšené body a kochání se krajinou? Kdybych chtěla výhledy, podívám se na slow TV z dronů. Dejte mi příběh, který tomu prolézání pamětihodností dodá nějakou nadstavbu, prosím.

Vždycky tak raději dám přednost kompaktnímu několikahodinovému zážitku, který mě nezahltí vyzobáváním otazníčků, než další obří mapě, po které mě sice vede nějaká hlavní dějová linka, ale její kvality jsou přinejmenším diskutabilní.

Správné tempo a dávkování kvalitně napsaného příběhu je těžká disciplína, kterou v branži zvládají jen ti nejlepší, takže takových her vyjde do roka jen hrstka. Naštěstí se od šablony „přetrp náš nudný obsah a za odměnu dostaneš cutscénu“ už pomalu začíná upouštět, takže se i moje dohrávací statistiky snad časem zlepší.

Alžběta Trojanová: Neschopnost mě rychle nadchnout

Middle-earth: Shadow of Mordor zdroj: Archiv

Určitě to znáte, pustíte si hru a třeba to není ani tak špatné, ale že by to byla výhra, to se taky říct nedá. Zahrajete si proto pár hodin na úvod, odložíte ji a už se k ní nikdy nevrátíte. Tohle je poslední dobou můj největší problém.

Může za to třeba obrovská mapa, kde se mi dělá špatně jen z představy, kolik hodin budu muset utopit jejím objevováním. Nebo nemastný neslaný příběh. Atmosféra, která je podobná tuně dalších her. Mizerné ovládání. Těch důvodů může být tuna.

V zásadě myslím, že je to škoda, protože spousty her, které mě nebavily na začátku, jsem si nakonec užila. Patří mezi ně Shadow of Mordor nebo třeba Sunset Overdrive. A dokonce i klasiky jako první Mass Effect, Fallout 3 či třeba i ten Zaklínač 3, který je prvních 6 až 8 hodin strašná nuda. Jenže už nějak v dnešní době nemám sílu zatnout zuby a přes tu úvodní apatii se přehoupnout.

Aleš Smutný: Stupidita

Agony zdroj: Archiv

Ve hrách existuje stupidita... a stupidita. Některé hry umí být nablblé záměrně a já to uvítám. Osazenstvo série Killzone patří mezi ty nejzelenější mozky, které ve hrách najdete, na kafe bych s nimi asi nezašel, ale v příběhu fungují skvěle. Jiné tituly sází na určitou formu naivity, kdy přiznaně přidávají pod kotel patosu a klišé a funguje jim to. Spousta japonských her se nebojí vydávat tímhle směrem, zamířit až do území lehké trapnosti a pak se zase velmi rychle vrátit do vážných vod. Původní God of War byl ve své brutalitě a přímočarosti hloupý i zábavný.

Ale co mě odradí spolehlivě, je stupidita a hloupost, která prostupuje designem nebo příběhem hry. Uznávám, že mě v tomhle nejčastěji rozčílí nějaká hra s tématem z historie. Třeba Assassin’s Creed III a jeho orloj morálně a povahově dvourozměrných panáků z amerických učebnic o válce za nezávislost mě dokonale otrávil.

Nejde jen o nějakou historickou akurátnost. První tři díly Gears of War leckdo označí za hloupé, ale v rámci onoho přepáleného stylu fungují. Jenže pátý díl už je prostě hloupý. Zčásti proto, že ustoupil právě od té přepálenosti a snažil se víc hrát na city a „dospělost“ – a tím podtrhnul, že něco takového tohle univerzum nezvládá.

Nekonečné procházení se vesničkou, abych pak mohl nechat skanout slzu z oka, když ji zničí nepřátelé? Proboha, už jsem měl dávno někoho rozřezávat Lancerem, ne poslouchat dialogy postav, které jsem viděl poprvé a naposledy. Tohle je béčková akce v tříáčkovém kabátu, ne pokus o otevírací film v Cannes!

No a pak jsou tu samozřejmě specifické druhy stupidity, jako je Postal, Hatred, Agony a další hry, které se snaží o něco šokujícího a přináší jen trapnou křečovitost a otřesnou, mizernou hratelnost. Hry, které se chtějí prodat jen skrze svůj rádoby šokující obsah, ale ve skutečnosti nejsou ani průměrné. U takových kousků mě fakt ani nemrzí, že jejich závěrečné titulky nikdy neuvidím.

Nejnovější články