Tyto a podobné otázky vzbuzuje skvělá třídílná série článků na Gamasutře nazvaná „Kam hry chodí spát: krize uchovávání her,“ která nedávno skončila třetím dílem, jež prezentuje výsledky průzkumu o kultuře uchovávání her a s nimi spojených materiálů v rámci videoherních firem – výrobců, distributorů, vydavatelů a podobně. Každému fandovi, který hry bere jako médium a ne pouze chvilkový relax, doporučujeme všechny tři díly pročíst a zamyslet se nad nutností archivování her pro příští generace.
Alarmující je už samotný fakt, že z 61 oslovených subjektů vyplnilo jednoduchý dotazník pouze 14 z nich. Alespoň, že mezi nimi byly všechny tři firmy produkující konzole, což dává naději, že herní historie nezůstane zapomenuta nebo zdokumentována pouze v internetově dohledatelných článcích, ale bude ji možné kdykoli obnovit a oživit v původní podobě.
Příkladný se jeví zejména přístup Microsoftu. Redmondská firma uchovává v bezpečném a kontrolovaném prostředí nejenom zdrojové kódy, ale i s hrami spojené produkční a marketingové materiály a podle slov Kena Lobba z Microsoft Game Studios je získávání zdrojáků a jejich úprava pro universální užití součástí interního programu, který by měl všechny materiály chránit i v případě možných katastrof.
Přechovávání her samozřejmě není tak jednoduché jako kupříkladu u knih nebo filmů, jakkoli je papír i filmařský materiál náchylný na vlivy prostředí. V případě her nejde jenom o zdrojové kódy, ale v mnoha případech i o specifický hardware, na kterém hra běží. Zkrátka a dobře, není vždy možné nebo jednoduché přimět x-let starou hru, speciálně stavěnou pro určitý druh hardwaru, aby běžela v emulátoru. A uchovávat hry jako nefungující kopie by nemělo cenu.
S tímto problémem se potýkají zejména výrobci automatových her, kteří musí uchovávat nejenom původní ROMky, ale i základní desky nebo alespoň plánky základních desek. A tyto obtíže jsou možná jedním z hlavních faktorů, proč se hry neuchovávají stejným způsobem jako knihy – je to mnohem složitější a dražší a automaticky to na jazyk přináší otázku, jestli by to měly dělat firmy nebo by tato činnost měla být nějakým způsobem organizovaná, ať už na státní nebo průmyslové úrovni.
Když se však vrátíme k producentům konzolí, tak Nintendo nemá žádný specifický firemní program na uchovávání her a produkčních materiálů, ale stejně je uchovává. Ne však kvůli zachování historie, ale zcela logicky proto, aby mohla zdrojové kódy v budoucnu použít pro revitalizaci her na nových platformách. A stejně je tomu asi nejenom v Sony, kde se pravidla uchovávání her, specifického hardwaru a produkčním materiálů liší region od regionu.
A jakkoli je potěšující, že se v nějaké formě staré hry uchovávají, pořád je tomu všude jinak, což do budoucna vytváří problém. Když se bude každá firma věnovat budování archivu jinak, v budoucnu už se v tom nikdo nevyzná a k otevření archivu bude nutné znát specifický postup. V takovém případě by bylo nutné archivovat i postup, jak otevřít archiv, což je totálně absurdní. Právě proto existují archivářské normy, na které každá lokální instituce zhusta nadává, ale bez nichž by její činnost byla zbytečná. I archivace her potřebuje své normy, a když řada firem hry uchovává podle obecně platných archivářských norem, tak je to k ničemu. Tyto normy možná berou v potaz multimédia, ale hry jsou i v rámci multimediální škatulky výjimečné, zejména svou diversitou v oblasti hardwaru nutného k jejich rozběhnutí.
Vraťme se však zpět k archivování her jako koníčku. Když pomineme těch pár videoherních muzeí či archivů, které po světě existují, jsou to právě hráči – nadšenci a jejich sbírky - kteří v současné době plní roli archivářů (často i nelegálně skrze tolik potřebné abandonware sajty). Z jejich činnosti bude jakákoli oficiální aktivita v tomto směru do budoucna těžit. Jejich zájem je totiž opravdový a záleží jim na tom, aby hry, které mají doma, byly funkční, takže obvykle mají i potřebný hardware. Naproti tomu, primární motivy pro uchovávání zdrojových kódů u videoherních firem jsou celkem jiné a ty hlavní jsou dva: aby měly důkaz pro budoucí soudní řízení o ochranu autorských práv a druhým důvodem je právě možnost oživit daný titul na nově platformě a znovu tak na něm vydělat.
V článku na Gamasutře se krom jiného dočtete o příkladu, které dokazuje, že průmysl herní by se mohl o nutnosti archivovat své produkty učit od filmového, což už řadě starých her pomohlo zpět k životu. A pokud budete mít chuť, můžete si z odkazu v článku stáhnout kompletní výsledky průzkumu (doc soubor z GameSetWatch) a mrknout se na čtyři základní otázky, kolem nichž byl průzkum postaven. A klidně nám dejte vědět v diskusi, co si vlastně o archivování her a herního hardwaru myslíte. Je to zbytečné, náročné a nákladné, nebo to má cenu?
