Galerie

První The Outer Worlds od věhlasného Obsidianu mám docela rád. Hlavně je pro mě symbolem splněného snu o vydání vlastního „neFalloutu“, který byl mnohem lepší RPG než poslední postapokalypsa od Bethesdy. Druhý díl jsem proto vyhlížel s příjemným natěšením a přesvědčením, že sice asi nepůjde o technologickou špičku, ale přinejhorším dostanu kostrbaté akční RPG, které je však dobře napsané – a to je pro mě u tohoto typu her hlavní. 

Dostal jsem polovinu očekávání. Tedy to kostrbaté akční RPG, které však není ani dobře napsané a ze všeho nejvíc je ubíjející nuda ho hrát. 

Máme srandy na rozdávání 

Svět podle The Outer Worlds 2 je předvídatelný, plochý, konstantně satirický a nabitý neustálými povrchními vtípky. Od prvního okamžiku hra zařazuje nejvyšší stupeň rychlosti v chrlení hlášek, které jsou však málokdy rafinovanější než: Ha ha, fašismus špatný. Ještě častěji teda uslyšíte: Ha ha, kapitalismus špatný. Což od studia pod jednou z nejbohatších firem na světě zní, mírně řečeno, pokrytecky. 

Skutečnou satirou je pak fakt, že The Outer Worlds 2 měly být první hrou Microsoftu za 80 dolarů – ha ha, kapitalismus!

zdroj: Obsidian Entertainment

Dalo by s namítat, že až příliš komediální byla už jednička. Jenže ta kromě humoru dokázala nabídnout i nějakou nuanci, nejen konstantní baráž gagů. A to je přece pro správnou komedii zásadní – pracovat s tempem, dynamikou, vážností. Umění vtipu tkví hlavně v kontextu a načasování. Je to asi podobný rozdíl v tónu jako mezi Borderlands 2 a Borderlands 3. The Outer Worlds 2 vám do cesty staví samé ulítlé postavy a doufají v křečovité stažení bránice. Nejčastěji jsem však procvičoval oči, když jsem je trapností protáčel v sloup. 

Jakmile jsem se vrhnul do soukolí tahanic mezi zdejší trojicí hlavních frakcí, drtivou většinu času jsem zůstával neutrální (když mi to hra dovolila), protože všichni jsou neskutečně otravní. Dokonce jsem samovolně hrál za vyloženého hajzlíka, který se nebojí jít pro násilí daleko, což ve hrách skoro vůbec nedělám. A nebylo to kvůli promakanému roleplayi. Prostě většina postav neustále mele pantem, ale nevychází z nich nic koherentního. Jako když student natahuje věty, aby se ve slohovce dostal na minimální počet slov. A je jedno, jestli hovoříte se zástupci korporátního státu Auntie’s Choice, s někým z totalitního Protektorátu nebo z ezovědeckého Řádu.

Úplně každý je tu výstřední, střelený, nevážný a humorný. Hlavně tak dvourozměrný, že málokdy slouží jako něco víc než terč posměchu. Strašně mě překvapilo, jak moc se The Outer Worlds 2 vykrádají. V nesourodém vodopádu rádoby vtípků a ulítlé satiry se utopí jakékoliv skutečně povedené pokusy o výstavbu světa nebo zajímavé postavy, a že i takové ve hře jsou! 

Zlato v nánosech bahna 

Zasazení The Outer Worlds 2 by možná fungovalo lépe, kdyby technicky nešlo o totožnou hru jako předchůdce. Čeká vás opět mrtvý zastaralý svět s gumovými paňáky, kteří jsou ve skutečnosti jen stafáž pro vaše divadlo. Questy jsou předvídatelné poslíčkování, které až na pár výjimek nenabízí nic zajímavého. 

Když vás korporátní rektální alpinista s ambicemi pošle pro tajemný plánek, na kterém jistě bude něco technologicky převratného, co mu umožní obrovský zisk a stoupání po firemním žebříčku, moc dobře víte, že celý „zvrat“ je postavený kolem toho, že daný předmět bude naprosto banální. A hle, jde o futuristickou škrabku na brambory. Ha ha, vynikající vtip, nikdy jsem ho neslyšel! 

Stejně tak je nad slunce jasné, že muž, který vás chce zavést za svojí zraněnou rodinou, abyste jim pomohli, vás ve skutečnosti vede do léčky. Kolikrát jsme to v různých obměnách viděli? 

zdroj: Obsidian Entertainment

zdroj: Obsidian Entertainment

To samé platí i pro hlavní příběhovou linku, která je fádní. Garantuji, že do konce roku si z ní nebudu nic pamatovat. Místy vyloženě šustí papírem, je plná divných nesrovnalostí a motivací. Jeden z hlavních tahounů zápletky se omezuje na klišovité: „Nejsem terorista, páchám zločiny, abych vás zachránil. Nikdo z vás by moje plány nepochopil.“ 

Na genialitu Fallout: New Vegas dá vzpomenout pár světlých míst. Například jedna ze závěrečných pasáží, kdy se snažíte zprovoznit supervýkonný počítač a činíte u toho celou řadu zásadních voleb, mi připomněl peripetie s panem Housem o osudu Mojave. 

Jinak ale spíš neustále skáčete jak nadmutá koza mezi těmi pár lokacemi, které hra nabízí. Vaši společníci si nejčastěji vzpomenou, že je nutné navštívit nějakou planetu, přesně v momentu, kdy jste ji zrovna opustili. 

zdroj: Obsidian Entertainment

„Vtipná“ byla třeba pasáž, kdy jsem se musel do nepřátelské základny proplížit jinudy než hlavním vchodem. „Měli jsme problém s havětí. Třeba bude v perimetru nějaká díra, nedokázali jsme ji ale odhalit,“ radí mi společník. A skutečně, do tábora vede druhý vchod. Jenom je to jeskyně, kterou by klidně projely dva tanky vedle sebe. Takových momentů, kdy imerze v The Outer Worlds 2 dostává ludonarativně-disonantní pecku na čelist, je strašná spousta. 

Existuje několik fakt dobrých pasáží. Určitě mezi ně patří třeba návštěva lobotomizačního zařízení Protektorátu, ze kterého musíte uprchnout. Což teda není vůbec těžké, když vám nechají všechny zbraně... Taky protektorátní arbitr Tristan je asi nejlépe napsanou postavou ve hře, s fakt dobrou dějovou linkou. Konečně nečernobílý uvěřitelný člověk, jehož motivace jsou dobře vysvětlené a nesklouzávají pouze k laciné satiře.

Ostatně celý ansámbl společníků rozhodně představuje zlepšení oproti jedničce a nabízí zajímavé postavy s unikátními mechanismy, které je radost v partě střídat. Zvlášť když občas utrousí unikátní hlášku k dané situaci nebo doplňující pozadí ke questu. Jenže pro občasný zlatý scenáristický nuget se musíte prohrabat zasmrádlým bahnem stojatých vod. 

Perkový kapitál 

Ano, možností, jak vyřešit questy je několik, stejně tak i konců. Jenže svět je tak mrtvý, že se to na něm pramálo projeví. Jestli vás budou The Outer Worlds 2 bavit, je přímo úměrné tomu, jak moc vám ujeté univerzum přiroste k srdci. K tomu slouží jako skvělý lakmusový papírek první díl. Pokud vás nenadchl, najdete velmi málo potěchy i tady. 

Například s vysokým páčením zámků budete nacházet větrací šachty, inženýrství vám zase umožní opravovat rozvaděče a odemykat nepřístupné dveře. Dokonce i některé konkrétní perky, kterých je ve hře skoro stovka, vám zpřístupní unikátní dialogové možnosti. Roleplay a vývoj postavy je zábavný, byť jste figurkou ve velmi toporném světě.

zdroj: Obsidian Entertainment

zdroj: Obsidian Entertainment

Obzvláště kreativní jsou vady, které s výrazným bonusem mají i nějaký ten postih – třeba křupání v kolenou, které na vás při změně postoje upozorní všechny kolem. Na druhé straně se v podřepu pohybujete rychleji. Takových památných perků, které opravdu zásadním způsobem mění hratelnost, ale není příliš. Většina se omezuje na arbitrární čachry s procenty. Třeba, že dáváte robotům o 20 % větší poškození, ale stejně o tolik ho od nich dostanete i vy. 

Opět se dá namítat, že přece taková byla i jednička. A ano, měli byste velkou měrou pravdu. The Outer Worlds 2, které vyšly po šesti letech od prvního dílu, jsou v podstatě totožná hra – se zastaralými mechanismy, které se příliš neliší od 3D RPG z kraje milénia. 

Slaboučký scénář proto doplňuje ještě neustálé sbírání harampádí do nudného craftingu, který ale nemůžete ignorovat, protože nepřátelé spolykají spoustu nábojů. 

Vlivy stylů 

Líbivost grafického stylu mezi westernem a art deco je samozřejmě subjektivní. To ale nezastře fakt, že hra vypadá jak ze začátku minulé generace konzolí. Světy, které navštívíte, nejsou v rámci sci-fi nijak nápadité – máme tady pestrobarevnou planetu zemského typu, zasněženou planetu, vyprahlou planetu s obřími krystaly prorůstajícími kůrou a pak potemnělou planetu plnou zářivých jezírek a fosforeskujících rostlin. 

Recenze

The Outer Worlds – recenze

Když pominu těch pár opakujících se zvířat, která budete potkávat všude pořád dokola, tak se na prostředí hezky dívá. Obzvlášť v nasvícení jde vidět pokrok kupředu a spolu s výborným soundtrackem plným blues, retro rocku, vlasteneckých chorálů a reklamních popěvků tvoří líbivou atmosféru. I když si nenaladíte některou z frakčních rádiových stanic, ambientní podkres vás dokáže na malou chvíli přesvědčit, že podnikáte osudovou space operu. 

Jestli je něco výrazným zlepšením oproti předchůdci, tak rozhodně akce, což je jedině dobře, protože souboje ve hře razantně dominují. Ze střelby máte skvělý pocit a aspoň zbraně jsou nápadité. Obzvláště přebíjení má povedené animace s velmi uspokojivým cvakáním zásobníků a ládováním patron. Dobře se podařilo zpracovat i pohyb v přestřelkách, který je na FPS RPG až nezvykle plynulý a rychlý – díky dvojskoku dokážete efektně svištět po bojišti, přeskakovat překážky a udržovat se v neustálém pohybu.

Protivníci jsou na můj vkus sice přehnaně odolní, vývojem postavy a správnou kombinací kvérů si ale dokážete připravit explozivní recept na jakoukoliv situaci, ať už stojíte proti obrovským mechům, nebo lidským banditům. 

Galerie

Kreativní jsou taky různé kusy legendárního vybavení. Třeba helma, která sice se zlověstným smíchem spálí každý sebraný kredit, ale přidá vám místo něj zkušenosti. Questy sice scénářem málokdy nadchnou, avšak motivovaly mě k plnění alespoň tím, že za ně velmi často dostáváte smysluplné odměny. V některých případech dokonce třeba výše zmíněný dvojskok a další schopnosti s velkými dopady na hratelnost. 

Bohužel v akci The Outer Worlds 2 podráží naprosto tupá umělá inteligence. Je až ostudné, kolik protivníků jsem ustřílel tak, že se zasekli za překážku a já je upižlal přes vyčuhující rameno. Platí to i pro společníky, kteří vám rádi nabíhají před mířidla. Díky mentálně handikepovaným protivníkům se sice dá hrát velmi pohodlně i tiše, ale není to moc výzva a hlavně zábava. 

Trochu se nám to sype 

Zbývá ještě zmínit chyby technického rázu. Na základní PS5 mi hra několikrát spadla. Navíc v režimu výkonu sice máte stabilních 60 FPS, ale třeba animace trávy je nastavená asi jen metr od vás. To znamená, že když probíháte krajinou, statická vegetace se pod vašima nohama až komicky s viditelným zaškubnutím začne náhle hýbat ve velmi lokálním pohybu větru. 

Hapruje i 3D zvuk, kdy postavy často zní z úplně jiného směru, než kde se ve skutečnosti nachází. Obzvláště otravné je to u nepřátel, kteří mi takhle několikrát vpadli do zad. O chybějících končetinách v náhledu postavy v menu a NPC sedících ve vzduchu ani nemluvím. 

Je asi jasné, že The Outer Worlds 2 jsou pro mě zklamáním. Hra působí uspěchaně, šustí papírem, strašně tlačí na pilu s humorem a je plná dřevních mechanismů, což vedlo k tomu, že mi nakonec byla naprosto ukradená i rozhodnutí v příběhu. 

Nechci příliš sklouzávat ke klišé, ale je velká škoda, že Obsidian udělal další hru, u které se dá akorát pokrčit rameny a prohlásit: „Pro Game Pass asi dobré.“ Ha ha, kapitalismus!