FF VII: Dirge of Cerberus - recenze
7/10
zdroj: Archiv
Recenze

FF VII: Dirge of Cerberus - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

13. 1. 2007 0:00 | autor: Redakce Games.cz |

Sedmý díl Final Fantasy ságy bývá fanoušky považován za nejlepší. Přímé pokračování nabízí návrat do známých lokací ve 3D a další dobrodružství po boku oblíbených postav, ovšem není to RPG, nýbrž divoká střílečka.

Autor: Martin Zavřel
Publikováno: 13.ledna 2007
Verze: prodávaná/PS2/evropská
Doba recenzování: 2 týdny

Obrázek zdroj: Archiv Každá Final Fantasy má vlastní, zcela odlišný svět, postavy a příběh. V každém cyklu se tvůrci této série urputně snaží o větší dobrodružství, nespoutanější fantazii a silnější příběh. Díky rychle se zlepšujícímu konzolovému hardware k tomu mají stále lepší nástroje. Přesto vám snad úplně každý fanoušek této výjimečné série bez zaváhání řekne, že nejlepším dílem je sedmička. Možná to způsobil fakt, že šlo o první díl série na CD, s odpovídající filmovou výpravou apod. Ještě pravděpodobněji to ale zapříčinil rozmach herního světa (od polárních pólů po pouště a velkoměsta) a hlavně srdceryvný příběh plný nezapomenutelných zvratů. Každopádně Square-Enix si snadno spočítali, že navázat na sedmý díl může být komerčně stejně úspěšné nebo ještě úspěšnější, než zcela nová hra.

Dalo by se říct, že způsob, jakým teď – po deseti letech – Square-Enix „znovuobjevil“ FF VII lze popsat jako bezuzdné rýžování peněz. Uvažte sami: prakticky zároveň vychází hra FF VII: Before Crysis pro mobilní telefony, hra FF VII: Crysis Core pro PSP, film (mimo kina, rovnou DVD a UMD) FF VII: Advent Children (s bonusovým anime FF VII: Last Order)… a také FF VII: Dirge of Cerberus (dále jen DoC). Všechny tituly se přitom navzájem doplňují - takže skalní fanoušek aby si pořídil všechny, pokud chce znát „celou pravdu“.

Ze všech těchto projektů je DoC nejvíce plnohodnotným pokračováním původní hry. Nicméně přeměna komplexního RPG originálu do vysoce akční střílečky z pohledu za zády hrdiny s sebou přinesla několik nedořešených konfliktů – a to můžeme být rádi, že anglická verze hry byla oproti té původní japonské výrazně vylepšena po stránce ovládání, AI i hratelnosti. Trochu nepochopitelně byl ale japonský (online) multiplayer nahrazen pro anglickou verzi sérií odemykatelných bonusových misí pro jednoho hráče.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

 Když Midgar zemřel, něco přežilo
Marketingový slogan hry trefně navozuje strašidelnou atmosféru. Hlavním hrdinou DoC a vámi ovládnou postavou je totiž upír. Jmenuje se Vincent Valentine. V původní hře jste jej mohli získat do své družiny jako tajnou vedlejší postavu, nicméně díky jeho zachmuřenosti a tajemné minulosti snadno zabodoval u mnoha hráčů jako jedna z nejoblíbenějších postav. Právě minulost věčně zamračeného Vincenta tvoří jeden ze dvou nosných pilířů příběhu DoC, odehrávajícího se o tři roky později. Pomocí postupně odhalovaných vzpomínek zjistíte, jak to bylo s jeho nešťastnou láskou ke krásné vědkyni Lucrecii či co přesně mu ďábelský profesor Hojo provedl. Cílem této osy příběhu je přitom odhalení původu a plné síly vašich nadlidských schopností.

Druhým kamenem příběhu je pak skutečnost, že v ruinách města Midgar (futuristická metropole, zničená na konci původní hry pádem meteoru) opravdu něco přežilo. A to něco začne unášet a vraždit lidi v širokém okolí. Ukáže se, že jedním z mnoha špinavých tajemství společnosti Shinra byl vývoj speciální jednotky Deepground, sestávající z lidí natolik přetvořených mako-energií a magickými materiemi, že už je snad ani není dost možné lidmi nazývat. Deepground má přitom zřejmý cíl, spojený s vyvoláním gigantického monstra známého jako Omega Weapon, což nemůže přinést nic jiného než další smrti a utrpení. Nepřátelské vojsko vede skupina mimořádných antihrdinů, jejichž vstup do světa FF VII je proveden na jedničku. Stejně tak návrat rozpustilé Yuffie, dobráckého Cida nebo starostlivého Reeveho s jeho robotem Caith Sithem. Bohužel ostatní členové původní hrdinské družiny se příběhem mihnou jen okrajově.

 Střílečka ze staré školy
DoC je tradiční konzolovou střílečkou, nabízející poměrně divokou akci z pohledu třetí osoby. Hra dokonce obsahuje i možnost přepnout se do vlastních očí (ačkoliv nevidíte své ruce), což je pro obecně filmově pojímanou Final Fantasy skutečně nezvyklá perspektiva. Základní herní mechanismy jsou přitom zastarale jednoduché – můžete běhat, mířit (s nastavitelnou podporou velkého zaměřovacího kruhu poskytujícího automatické míření), skákat, lézt po žebřících. Žádné krytí se za překážky, žádné komplexní speciální údery, žádné unikátní ovládací prvky se nekonají.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Zároveň je zcela očividné, že tvůrci se značně inspirovali západními akčními hrami a snažili se řadu věcí z nich napodobit – předskriptovaná destrukce a chování spojenců/nepřátel, scény jako z hollywoodských akčních filmů přímo okolo vás apod. Bohužel ve výsledku hra postrádá divokou arkádovost tradičních japonských akcí (např. Devil May Cry), ale ani nedosahuje rádoby realistického náboje západních akčních her (např. Call of Duty), takže vyznívá poněkud dutě, neosobně a šablonovitě. Dokonce i osvěžení v podobě stealth mise s Caith Sithem, „střelnice na kolejích“ ze statické zbraně nebo čistě příběhová, neakční mise na palubě letadla vychází ve výsledku ploše a nijak zásadně hraní neosvěží. Jediným zásadním momentem tak zůstává fantasmagorické apokalyptické finále, důstojně naplňující jméno Final Fantasy (byť není tak dojemné, jak jsme zvyklí, za což zřejmě může lehce dětinské vyznění dialogů v celé hře).

Naštěstí autoři dokázali zachovat řadu RPG prvků, díky kterým bude váš herní zážitek přeci jen relativně pestrý a zajímavý. Ačkoliv cílem každé z dvanácti úrovní je prostě dojít na konec a porazit bosse, po cestě vás čeká řada vedlejších misí či „subquestů“, které nejsou vždy nezbytné pro postup dál, stejně jako skryté lokace a předměty. Tyto vedlejší úkoly a předměty se ale započítávají do detailních statistik a hodnocení na konci každé úrovně, na základě kterých získáte body, jež můžete proměnit buďto ve zkušenost (posunete svoji postavu na vyšší level, takže více vydržíte, budete rychlejší apod.) nebo peníze (pro nákup neustále potřebných zbraní, jejich vylepšení, nábojů, uzdravujících předmětů apod.). Další motivací pro pečlivý průzkum úrovní a lepší herní výkony je také odemykání bonusových zbraní, bonusových misí či možnosti přehrát si filmové sekvence z dané úrovně přímo z hlavního menu hry.

 Sestavte a vylepšujte svoje zbraně
Hlavní roli v dobré střílečce mají samozřejmě vždy zbraně. V tomto ohledu se DoC vyšvihla, jelikož management zbraní a jejich design jsou bez diskuze vynikající. Návrhářem zbraní totiž budete vy sami, takže je omezuje prakticky jen vaše fantazie a počet/druh/vzhled jednotlivých součástek, z nichž je možné zbraň sestavit. V automatech roztroušených po úrovních a na konci každé úrovně můžete nakupovat různé zásobníky, hlavně, mířidla, zesilovače a další součástky či vylepšení, z nichž si postupně postavíte základní druhy zbraní: pistoli, samopal a odstřelovačku. Každou z nich pak můžete dále upravovat a vylepšovat (útočná síla, dostřel, rychlost nabíjení atd.), včetně obohacení o jednu ze tří magických materií, takže zbraň pak dokáže také zapalovat cíle, mrazit je nebo do nich pustit elektřinu.

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Sestavování a vylepšování zbraní se provádí v přehledném menu, nicméně během boje můžete bleskově přepínat mezi třemi předpřipravenými konfiguracemi zbraně za pomoci tlačítka L2. Během postupu hrou odkryjete i poměrně sofistikované doplňky zbraní, které třeba zruší nutnost dobíjet další zásobník, skopnou jakkoliv velkého nepřítele každým výstřelem dozadu, zesílí vaše brnění atd. Kromě běžné střelby za pomoci tlačítka R1 máte k dispozici ještě zmiňovanou magickou střelbu za pomoci tlačítka L1, která samozřejmě odčerpává vaši magickou energii. Nicméně takový explozivní fireball funguje lépe než raketomet, o účinku elektrického výboje na roboty snad ani nemusím psát.

A když náhodou dojdou náboje (což by neměly, vypadávají kromě jiného ze zabitých nepřátel), můžete nepřátele sekat svým ocelovým drápem a kopat (útok na blízko najdete pod tlačítkem s kolečkem). Případně můžete použít předmět Limit Breaker a proměnit se na minutu v mýtickou bestii (také se vám tím doplní energie), schopnou mnohem silnějších úderů i magie.

 Výpravná podívaná
Značka Final Fantasy se stala synonymem pro technologický benchamrk počítačové grafiky a nespoutané vizuální orgie. Bohužel DoC je jednou z těch her, které toto zažité pravidlo poněkud znevažují. Grafika prostředí je hrubě texturovaná a místy až zoufale trpí zubatostí, což v kombinaci s pochmurnými tmavými barvami tvoří dost šedivý výsledek. Naštěstí je tu geniální malíř Tetsuya Nomura, který se postaral o vynikající design postav, jejichž převedení do herní grafiky proběhlo více než uspokojivě. Dobrou akční hru dnes ale dělají především speciální efekty (Black, Fear), které jsou zde téměř nepřítomné. Samotná hra je tedy na pohled poněkud mrtvolný kousek, což se upířímu hlavnímu hrdinovi nejspíš líbí :)

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv

Vizuální zážitek ze hry zachraňují filmy renderované v nejvyšší možné kvalitě, využívající stejnou technologii jako celovečerní film FF VII: Advent Children (ano, je pokročilejší než ve filmu Final Fantasy: Esence života, jež svého času uvedla i naše kina). Tyhle filmové pasáže jsou naprosto ohromující, kromě jiného také proto, že často zobrazují bitvu gigantických monster nebo futuristických armád jako z Hvězdných válek. Také se v nich znovu podíváte na oblíbené hrdiny včetně Clouda, Barreta nebo Tify. A jak už jsme si zvykli, „možná přijde i Sephirot“. Filmů je ve hře přitom více než hodina (spíše v druhé půlce hry) a to nepočítám sekvence renderované v enginu hry. Ve výsledku je herní akce snad až příliš často a na příliš dlouho přerušována tuny filmových sekvencí, nicméně z hlediska příběhu je to samozřejmě plus a především fanoušci původní hry si to budou opravdu užívat.

 Hra pro zasvěcené
Celkově se zdá, že DoC měla původně obří ambice na maximálně výpravnou hru, kombinující prověřenou japonskou fantazii se západním herním žánrem. Mělo jít zřejmě o titul, který hrál na jistotu a mířil na nejširší možné masové publikum. Bohužel, řada kompromisů vedla k poněkud rozporuplnému a zároveň neoriginálnímu mixu, jehož vizuální kvality (když si odmyslíme špičkové filmy mezi úrovněmi) spadají hluboko pod současný standard.

Pokud chcete lepší grafiku i hratelnost, podívejte se na takový Resident Evil 4 (nebo Devil May Cry 3, Onimusha: Dawn of Dreams či God of War). Ve výsledku tak DoC zůstává pouze průměrnou střílečkou, po které sáhnou pouze hardcore fanoušci série (vzhledem k tomu že se každého dílu prodalo pár milionů, tak by to možná mohlo stačit).

Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv Obrázek zdroj: Archiv
další obrázky z této hry si prohlédněte v galerii

Zajímavé je, že zatímco světová média hodnotí hru jako zklamání okolo 60%, čtenářská hodnocení se šplhají podstatně výše okolo 80%. Je vidět, že věrným fanouškům další porce jejich oblíbeného světa a hrdinů stačí i v této kvalitě. Dojem ze hry zlepšuje epická orchestrální hudba, ke které se místy přidávají také bubnující elektronické nástroje nebo zpěv zřejmě nejúspěšnějšího japonského rockera současnosti, Gackta. Anglický dabing je po většinu času na skvělé úrovni a dobře vystihuje povahu postav.

Na střílečku je hra poměrně solidně dlouhá (něco přes 15 hodin). Nebojte se ale obřích úrovní – máte možnost uložit si pozici naprosto kdykoliv (po nahrání pozice se tato smaže, abyste toho nezneužívali jako funkce quick-save). Dobré tři hodiny z toho ale zabírají filmové sekvence. Nahrávací časy jsou rozumně krátké (obvykle tak 5-10 vteřin na úroveň, její segmenty se pak dohrávají za běhu)… možná je mohli trochu prodloužit ve prospěch detailnějších prostředí?

Zvětšit zdroj: Archiv Umělá inteligence v této hře nepředvedla nic zázračného – nepřátelé se neumí krýt ani taktizovat, nicméně některé šelmy jsou pekelně pohyblivé potvory. Celková obtížnost zůstala (navzdory odstranění easy nastavení, které hra obsahovala pro japonské hráče) nízká. Kromě některých ze soubojů s bossy vás prakticky nic nemá šanci zabít nebo výrazněji potrápit.

Stáhněte si: Trailery

Související články: Novinka #1, Novinka #2, O dalších Final Fantasy hrách

Martin Zavřel
autorovi je 27 let, pracuje v Illusion Softworks, po uplynulých sedm let vedl konzolovou sekci Doupěte; nejraději má akční, RPG a hororové hry (plus cokoliv s dobrým příběhem); neobejde se bez kvalitní filmové a herní hudby, relaxuje při tenisu, cestování, plavání a na srazech Brněnských Otaku






 
 
Martin Zavřel

Verdikt:

Ačkoliv Final Fantasy VII: Dirge of Cerberus není onou AAA hrou, o kterou zřejmě tvůrcům na začátku šlo, stále jde o solidní nadprůměr: především díky skvělému příběhu (vyprávěnému kromě jiného nepřekonatelnými CG animacemi) a rafinovanému managementu zbraní. Hratelnost se sice drží řady otřepaných klišé a vizuálně je hra pozadu, především prostředí, nicméně i tak je to úžasný pocit: vstoupit znovu do Mako reaktoru v Niebelheimu nebo do sídla Shinry. Jde prostě o titul zaměřený na fanoušky originálu.

Nejnovější články