| Autor: František Fuka Publikováno: 3.října 2005 |
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Scény, které vás zaujmou, můžete fotografovat a pomocí DASu pak fotografie rotovat a kombinovat, abyste odhalili skrytá tajemství (v průběhu celé hry jsem to udělal celkem dvakrát). Můžete také sbírat předměty a později je používat, ale některé z nich lze vzít až poté, co si Ashley "uvědomí", že je potřebuje. Takže třeba (vymyšlený příklad): Vidíte na stole pilku na železo, ale nemůžete ji sebrat. Až když později ve hře najdete železnou mříž, pak teprve se můžete vrátit zpět pro pilku a sebrat ji. Takové umělé prodlužování hry mi nepřijde jako dvakrát dobrý nápad. Rébusy jsou převážně ve stylu "použij předmět X na místě Y", nebo "podívej se na čísla na obraze a z nich si odvoď pořadí, ve kterém máš stisknout páky". Na některých místech je zapotřebí použít unikátních schopností Nintenda DS, takže budete foukat do mikrofonu a v jednu chvíli dokonce musíte DS zavřít a otevřít, jinak se nedostanete dál! Jde ovšem jen o drobné "vtípky", které nejsou pro herní zážitek důležité. Samotný námět hry je celkem zajímavý a možná by se podle něj dal natočit dobrý film. Protínají se v něm dvě dějové linie: Ashley jednak hledá svého otce a řeší tajemství jeho "výzkumu vzpomínek" a za druhé pomáhá duchovi jménem "D" odhalit tajemství jeho smrti a rodinných vztahů dávno zemřelých obyvatel velkého sídla na ostrově. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Převedení zajímavého námětu do konkrétního scénáře a dialogů se ale příliš nepodařilo. Občas uvidíte něco, co připomíná cutscénu, ale naprostá většina příběhu je odvyprávěna pomocí desítek a stovek řádek textu. Celou hru v pohodě a beze spěchu dokončíte za necelých pět hodin čistého hraní a z toho hodinu budete pouze odklepávat neinteraktivní texty. Vzhledem k tomu, že většina příběhu je myšlena smrtelně vážně (jde i o nějaké ty vraždy a mnohaletou nenávist), chování postav a jejich dialogy jsou chvílemi dost trapné a nechtěně směšné (možná špatný překlad z japonštiny?). Příběh je lineární a po dohrání nemá smysl snažit se hrát znovu a zkoušet něco jiného. Občas si můžete vybrat z několika možností co odpovědět nebo co udělat, ale děj se tím nevětví a dál se dostanete vždy až poté, co vyberete správnou odpověď. V současné době se nedá přesně odhadnout, co vlastně DS po hardwarové stránce dokáže, ale dost dobře nechápu, proč jsou detailní scény v Another Code přederenderované nebo ručně nakreslené, když v několika krátkých 3D sekvencích (opravdu jen pár vteřin v celé hře!) kamera svižně létá po místnostech a plynule mění úhly, aniž by byl výsledek příliš hranatý. I když je ve 3D enginu zpracována celá hlavní část hry (běhání po místnostech), je to většinou úplně jedno, protože kamera je pořád u stropu nad hlavní hrdinkou (podobně jako v prvních hrách série Grand Theft Auto) a trojrozměrnost je téměř nezaznamenatelná, pokud nestojíte u nějaké hodně vysoké skříně. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Zvukové efekty a hudba jsou vydařené, ale obojí se opakuje a po nějaké době vám to začne lézt na nervy. Když to vezmeme kolem a kolem, Another Code je velice podobný tomu, co by vám vzniklo, kdybyste vzali libovolný díl Resident Evil nebo Silent Hill, odstranili všechnu hrůzu a všechny akční scény, a zůstala by vám tudíž jenom hezká pozadí a sbírka průměrných rébusů. Vzpomněl jsem si na staré klasiky od LucasArts – Maniac Mansion, Indiana Jones, Day of the Tentacle... Z hlediska hratelnosti a zábavy se jim Another Code ani zdaleka nevyrovná. Což není ani tak důkaz nechopnosti tvůrců, jako spíš smutného stavu současného herního průmyslu, kde o "pořádné adventury" nikdo nemá zájem. Verdikt: 55% - Krátká klikací adventura s mírně nadprůměrným námětem a mírně podprůměrným scénářem. Některé nápady jsou sice unikátní, ale na hratelnosti nijak nepřidávají. Pac-Pix 
zdroj:
tisková zpráva
Hra Pac-Pix se dá úspěšně používat jako argument pro existenci Nintenda DS. Stačí ji někomu na pár vteřin ukázat a každý s vámi bude souhlasit, že tohle tady opravdu ještě nebylo a že tahle hra je vrcholně originální. Nenechte se zmást názvem a obalem hry. I když v ní žlutá kulatá věc požírá strašidýlka, s Pac-Manem má tato hra společného pramálo. Skládá se z 24 kapitol, z nichž každá má pět "stránek" (a občasného bosse). Každá stránka spočívá v tom, že máte X sekund a Y Pac-Manů na to, abyste sežrali Z duchů.Celá hra je ovládána pouze stylusem, s jehož pomocí musíte všechny Pac-Many nakreslit. Opravdu! Prostě nakreslíte Pac-Manův obrys (musíte začít pusou) a ten se začne pohybovat po obrazovce a požírat duchy. Pac-Man se může pohybovat pouze do čtyř základních směrů a můžete ho ovládat pouze tím, že ho na chvíli zastavíte (přidržíte stylusem), nebo před něj nakreslíte čáru tak, aby do ní narazil jako do zdi (směr, kterým jste čáru nakreslíli, udává směr, kterým Pac-Man po nárazu zahne). A to je v podstatě všechno. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Čím většího Pac-Mana nakreslíte, tím pomaleji se pohybuje a naopak. Pac-Man zdaleka nemusí být přesně kruhový s přesným "výřezem" a některá zmrzačená monstra, která nakreslíte, a ona se pak plouží po obrazovce a klapou pusou, jsou skutečně zábavná. Pac-Man může "zemřít" v podstatě pouze tím způsobem, že ho necháte odjet mimo obrazovku. Pokud je dokážete udržet ve hře, může se vám po obrazovce prohánět najednou libovolný počet Pac-Manů, ale pokud ztratíte všechny, které jste měli k dispozici pro danou stránku, je tu Game Over a musíte začít hrát celou kapitolu od začátku. Celý nápad je sice roztomilý, ale současně poněkud primitivní, takže se Namco snažilo hru ozvláštnit. Jednak tím, že později se naučíte kreslit i jiné věci, než Pac-Many a zdi (vystřelující šipky, bomby s doutnákem), jednak různými vypínači, které vám například otvírají cestu do tunelu na horní obrazovce (ve kterém je Pac-Man zcela neovladatelný) a především různými druhy duchů. Někteří jdou sežrat pouze zezadu, jiní "kadí" inkoust, který vám brání v kreslení, další jsou skryti v krunýři, který musíte zničit bombou, a tak dále, a tak podobně... Snaha evidentně byla, ale triviálnost základního námětu je stále jasně patrná. Nic na tom nemění ani různé veselé obrázkové kartičky, kterými jste odměňováni za herní úspěchy. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Když zabijete po 12 kapitolách posledního bosse, odemknete dalších 12 podstatně těžších kapitol, ve kterých začne být celkem bolestně jasné, že Pac-Pix je zábavný nápad, ale ne moc dobře hratelná hra. V těchto kapitolách už duchové běhají tak rychle (rychleji, než váš nejrychlejší Pac-Man!), že jejich sežrání je především otázkou náhody a štěstí, nikoliv hbitosti a už vůbec ne taktiky. Prostě musíte nakreslit co nejvíce Pac-manů, udržovat je všechny na obrazovce a modlit se, že stihnete sežrat včas dostatečný počet duchů. V této fázi hry se vaším největším nepřítelem stanou časové limity – a to je většinou indikátor špatně vymyšlené hry. Zvukové efekty jsou samozřejmě klasické "pacmanovské", hudba po chvíli leze na nervy (je vždy stejná ve všech stránkách jedné kapitoly) a grafika, i když je jednoduchá, má svůj půvab (vypadá jako dětské kresbičky). Verdikt: 72% - Velmi inovativní myšlenka, která ale působí spíše jako originální "technologické demo", než jako plnohodnotná hra. Související články: Nintendo DS recenze, Recenze čtyř her pro DS - Super Mario 64, WarioWare Touched!, Project Rub a Spider-Man 2 |
| František Fuka | |
| autor začínal s hrami ještě v době, kdy "mít počítačovou hru" znamenalo "naprogramovat si ji", přesto si i dnes rád sedne ke konzoli; více u něj doma na www.fuxoft.cz |
