Vysoce kvalitní šedé buňky mozkové, knír, z něhož zraky přecházejí, neobyčejná tendence se nachomýtnout k těm nejzáhadnějším zločinům. Tomuhle popisu odpovídá jenom jeden detektiv: Hercule Poirot. Francouz? Ne, Belgičan, merci beaucoup, mon ami. A ten se v nové hře zase jednou vydává polapit vraha.
Agatha Christie – Murder on the Orient Express ze všeho nejvíc připomíná nové hry o Sherlocku Holmesovi z dílny studia Frogwares. Ovládáte detektiva z pohledu třetí osoby, procházíte se po místě činu, ohledáváte scénu, vyslýcháte svědky a podezřelé, všechny získané informace skládáte dohromady v myšlenkové mapě a výsledkem vašeho snažení je… pravda.
zdroj: Microids
To, co zbrusu nový lyonský tým studia Microids stvořil, působí na pohled a na poslech dost dobře. Grafika je stylizovaná, ale sympatickým způsobem, a dabing mě taktéž dost potěšil, hlavně co se týče samotného detektiva. „Vyzkoušeli jsme na castingu snad 1000 herců,“ vykládal mi přes rameno jeden z vývojářů. „Správci pozůstalosti Agathy Christie trvali na tom, aby měl přesně ten správný belgický přízvuk!“ Kvalitu přízvuku posoudit nemůžu, ale herecký výkon je to výborný.
Navíc, a to je velmi důležitá informace pro všechny z nás, kteří jsme příběh vraždy v Orient Expressu už mnohokrát četli i viděli na obrazovce, se tentokrát chystají nějaká překvapení. To první je patrné na první pohled: Ocitáme se ve verzi Poirotova příběhu posunuté do roku 2023. Lidé používají smartphony, vapují a tak dále, což s sebou přináší nové důkazy, jiný přístup k řešení detektivních problémů než kdysi, zkrátka to příběh vlakového mordu ozvláštňuje.
Ještě víc ho ozvláštní nová perspektiva. Kromě pana Poirota někde na sněhem zaváté trase z Istanbulu do Paříže totiž budeme ovládat ještě jednu ohařku čmuchající kolem vraha. Je jí vyšetřovatelka Joanna Locke, která se v Americe snaží odhalit záhadu jistého zmizelého dítěte… Víc k tomu psát nebudu, určitě se mezi vámi najdou tací, kteří původní příběh přece jen neznají.
A úplně nejvíc do toho všeho hází vidle řešení celé záhady. Já tedy nemám tušení, jak přesně to dopadne, ale bylo mi jednoznačně řečeno, že nás nečeká stejný konec jako v knížkách. Když jsem to poprvé zjistil, rozpačitě jsem se škrábal na hlavě, ale postupně mi došlo, že to je vlastně dobře – chci si přece užít ten skvělý pocit z nově odhaleného faktu, o kterém jsem neměl ani tušení, ne se jen vézt po kolejích dobře známého příběhu.
zdroj:
Foto: Microids
I když, dalo by se argumentovat, že se na těch kolejích beztak všichni povezeme, nejenom proto, že vlak zaseklý ve sněhu z nich jaksi nemá kam uhnout, ale i z toho důvodu, že hra je velmi lineární, a to do takové míry, že vás ani nenechá selhat. Fakticky, ptal jsem se – nejde to, nijak. K řešení se vždycky nakonec doberete, i kdyby to mělo být hrubiánskou metodou pokus omyl.
Většinu dedukčních problémů jsem svépomocí vyřešil správně na první pokus a říkal si, že moje buňky jsou dokonalou kombinací bílé a černé, ale občas jsem se přece jenom spletl. Poirot na to prostě zahlásil: „I já se výjimečně zmýlím!“ A nechal mě, ať zkusím důkazy přeskládat nějak jinak. Vzhledem k tomu, že možností se nikdy nenabízelo zrovna moc, to nebylo nic těžkého. Měl jsem pocit, že bych se nezasekl, ani kdybych hrál ve svahilském překladu.
Na druhou stranu, satisfakce z toho, že se vám podaří všechny tečky správně spojit hned napoprvé, je pořád dost silná. A projít si pěkně vypadající, výborně herecky a režijně zpracovaný příběh milovaný tolika generacemi, zatímco si do toho občas pořešíte nějakou tu logickou hádanku… No, nezní to jako nejpřelomovější zážitek v historii herního průmyslu, ale taky to rozhodně nezní špatně. Do tohohle vláčku se klidně posadím.
