Kam oko dohlédne

Pravidla hry? Dostávám do ruky připraveného hrdinu, kterému „jen“ dotvořím vzhled. „Jen“ totiž v Elder Scrolls nikdy neznamenalo „málo“. Na výběr jsou všechny dostupné rasy, a tak bez rozmyslu sáhnu po khajiitovi, ladím mu barvu hřívy, ale dál se s tím nebabrám – je očividné, jaké úpravy všechna ta zúčastněná táhla (a je jich tak akorát) umí.

Co je zásadní: se svým kocourem můžu vyrazit kamkoliv a provádět cokoliv. Limit jsou zhruba tři hodiny a samotného mě překvapilo, jak rychle se Skyrimem odtekly. Snad i proto, že kdybych měl shrnout své hrdinské činy a zásluhy, výčet by se neodpíchnul od nuly. Nezachránil jsem žádné zoufalé sedláky, nepomohl rodině najít ztracené dítě, nikomu nepřinesl dvacet vlčích kůží, ani nezměřil síly s drakem. Co, nezměřil – vždyť já žádného ani neviděl!

Fail? Právě naopak. Svět Skyrimu je od prvních kroků natolik košatý, že velice snadno svádí z přímých cest. Samozřejmě jsem se toho snažil vyzkoušet co možná nejvíc a nedržel se nabízené linie, kterou nám předváděl Todd Howard v Los Angeles (a ta by kočkováním – v případě mého khajiita doslova – s drakem vrcholila). Ne, sveřepě jsem pospíchal tuhle na sever a tuhle na východ, zkoušel scházet z cest a šplhat do strmých srázů. A hra, věrna odkazu série, mi to bez remcání dovolila.

zdroj: Archiv

Jak osvěžující po klamavém zážitku s neviditelnými zdmi made by id! Zároveň se musí nechat, že Skyrim (a nemyslím si, že by to platilo jen pro konzoli a build, ze kterého hra v Londýně běžela) na pohled určitě nedokáže vzít dech, jako krajina Rage. Oproti předchozím dílům je nová kapitola Elder Scrolls po vizuální stránce pokrokem, nikoliv technologickým skokem.

To zároveň neznamená, že by tu chyběly překrásné scenérie: když se před vámi zpoza převisu vyloupne ohromná svatyně daedry Azury, a když pak od její zasněžené podstavy přehlížíte planinu, co se zrovna koupe v bronzu zapadajícího slunce, je to přesně jeden z okamžiků, pro které stojí za to virtuálně žít. Tím, že se hra jinde tváří vlastně docela neokázale, právě takové momenty o to víc vyniknou. A pozor, neokázale nerovná se chudě!

Kompas vám prozrazuje přibližný směr k důležitým nebo zajímavým místům v pěším dosahu a je v podstatě neustále plný různých vesnic, kobek, opevnění, věží a dalších zastávek na hrdinově klikaté cestě. Jen mě trochu obtěžovalo, že skoro všude jsou zabydlení banditi, se kterými není, na rozdíl třeba od obrů, vůbec žádná domluva. Nezbývá tedy, než tasit meč!

zdroj: tisková zpráva

Ruce k dílu

Respektive: je zcela na vás, co vlastně tasíte a kterou rukou. V přehledném inventáři si navolíte často používané zbraně nebo předměty do seznamu „oblíbených“ a z něj pak jednoduše přiřazujete kýžené kousky levému a pravému triggeru. Začal jsem po battlemágovsku s mečem v pravé a fireballem v levé ruce, ale brzy se přeorientoval čistě na magii, protože šlehat plameny z obou rukou proměnilo ohnivý útok v devastující plamenomet, po jehož zásahu utíkali horští vlci s kňučením do pryč.

Když jsem pak v divočině narazil na kamennou svatyni, kterou si pro sebe uzurpoval sobecký nekromant, záhy jsem jejich kňučení napodobil. Kostlivci, které nekromant vzkřísil, se jen tak nedali, a proto rychle za kámen, do obou rukou léčivé kouzlo a sláva, nebude se loadovat. Dynamika bojového systému působila parádně, byť jsem si s chladnými zbraněmi užil jen nejapné šarvátky s nepřáteli, kterých jsou tu plné svahy. Teprve v jedné z ledových jeskyní vysoko na severu potkávám (kromě věcí, o kterých prý nemám do vydání mluvit, a taky nebudu) goblinovité bestie, které jednak vidím poprvé v životě, ale hlavně mi dají tak příšerně po čuni, že couvám pryč a říkám si, jak je to tedy s tím level scalingem?

Časy Oblivionu jsou v tomhle ohledu dávno zapomenuty a není to jediný moment, kdy Skyrim opouští metody předchozích dílů. Zásadního překopání se dočkal především letitý systém schopností, nově fešácky navázaný na souhvězdí na nebi a jednotlivé hvězdy. Čísla tu jakoby ustupují do pozadí, ale tvoří nárazníky hrdinova vývoje: chcete si odemknout „levnější" metání ohně? Příslušná hvězda jednak stojí skillpoint, ale navíc je zpřístupněna až od určité úrovně schopnosti destrukce. Žánrová filozofie Elder Scrolls tedy zůstává – pokud chcete být v něčem lepší, musíte to provozovat.

zdroj: tisková zpráva

Království za koně

Za ty tři hodiny se stihnu zlepšit tak možná ve zdolávání ledových plání u zamrzlého mořského břehu a vlastně taky v práci se šperháky, která funguje naprosto triviálně a zároveň skvěle. Konečně se dostávám do jednoho z několika větších měst, kde zkouším otevírat truhly a brzo mi naskáče odměna za dopadení. Zatykače se tu zjevně nesou rychle, protože hned na náměstí stráž konstatuje, že už můj kočičí ksicht někde viděla.

Marně hledám tlačítko pro nevinné zamňoukání, a pak radši platím vcelku směšnou pokutu (však jsem taky nic tak hrozného neprovedl, mňau!). Nadšeně pospíchám ke stájím, kde chci koupit koně a... samozřejmě mi chybí v podstatě stejná částka, kterou jsem právě vysolil stráži.

Vracím se zpátky na náměstí, abych našel nějakého obchodníka a zbavil se těch bylinek, co jsem na cestách natrhal a umíchal z nich jen nějaký experimentální dryák. Naposledy v inventáři prohlížím horskou levanduli; možnost kochat se libovolnou veteší v batohu je jednoduše kouzelná (podobně jako listovat všudypřítomnými knihami), ale bohužel podporuje neschopnost se zbytečností zbavit. Nakonec své finanční trable vyřeším elegantně: v místní hospodě znovu narážím na cápka, který u městské brány spolu s kumpány spílal temné elfce.

zdroj: Archiv

Seveřané se s cizáky zrovna nemusí. S elfkou jsem dal srdečnou řeč a moje chlupatá srst je v přítmí hospody taky všechno, jenom ne polehčující okolnost. Abych to zkrátil – s cápkem se vyhecujeme k pěstnímu souboji, hezky na férovku, složím ho na pár ran a inkasuji sázku. Za šos mu na rozloučenou strčím kvítek levandule a pádím koupit toho koně, protože lhůta na vyzkoušení hry se chýlí ke konci.

S koněm už toho bohužel moc nestihneme. Jednak se překvapivě vleče, a hlavně záhy překvapivě umře, když mu na svahu začnou podkluzovat nohy, společně vylétneme z nedalekého převisu ve stylu Janne Ahonena a chudák zvíře nezvládne telemark. Bug? Pouze vlastní neopatrnost.

Hipsterský PR asistent se ptá, jak jsem na tom. Říkám, že to nejspíš můžeme zabalit. Na hlubší ponor už nezbývá čas a ztráta koně (tisíc peněz!!!) mě hodila do ještě větší apatie, než v jaké jsem do Londýna dorazil. Hipster se ptá, jak se mi hra líbí. Říkám, že velmi. A to mi, prosím pěkně, ještě stihlo v kapse pustit inkoustové pero.