Začátek hry na mě působil podobně jako v Dragon Age II - dostavil se pocit jakési bezkrevnosti, protože scénář hodně sází na znalost světa, a první hodiny jsou navíc opravdu tutoriálové. Vždyť úvodní titulek samotné hry se objevil až po nějakých dvou hodinách hraní (přísahám, že s tvorbou hrdiny jsem strávil sotva čtvrthodinku), zatímco první možnosti inkvizice se objeví až po čtyřech hodinách. I první úkoly spočívají hlavně v pobíhání po světě a opravdové volby se objevují spíše v drobných konverzacích, kdy ovlivňujete svou oblibu u prvních společníků v partě, než v zásadních otázkách o životě a smrti či globální situaci.
Situace se začala radikálně měnit kolem desáté hodiny, kdy doposud stydlivá hra začala ukazovat své půvaby. Naplno se roztočila kola politiky a najednou jsem pocítil, že moje organizace, kterou zatím většina vnímá jako podvratný živel, roste a začíná hrát důležitou roli v rámci politických machinací. Konečně jsem o hře začal přemýšlet, i když ji zrovna nemám puštěnou, a třeba dumám, komu vyjádřím podporu. Zkrátka do mě zatnula svůj dráp...
Vtipně tvůrci vyřešili například rozvoj inkvizice. Plněním větších úkolů získáváte body moci, které následně investujete do odemykání úkolů a lokací, čímž se přirozeně rozvíjí v rámci příběhu i povědomí o organizaci. Hra je v tomto ohledu navíc nelineární - mám prostor investovat hned do trojice nových prostor, ale abych odemkl všechny, musel bych splnit skoro všechny úkoly v úvodní lokaci, která je pořádně rozlehlá.
Svět není otevřený jako ve Skyrimu. Každá lokace je samostatnou instancí, za to ale pekelně velkou. Díky bohu, že jsem konečně získal koně, protože když máte přeběhnout z jednoho konce na druhý, zabere vám to několik minut. A to nepočítám souboje, které pramení z místní války mágů s templáři.
Toulky světem jsou naštěstí zajímavé samy o sobě. Podívejte sami na pár obrázků, které ukazují, že hra vypadá skvěle. Ne však kvůli nádherným výhledům do krajiny, nýbrž díky pozornosti k detailu. Řadu domků zdobí vyřezávané sochy či obrazy a člověk má dojem, že v nich někdo skutečně bydlí. A první velké město Orlais je zase zcela jiný svět - bohatý, přezdobený, renesančně jemný a plný zákulisních her.
Časová náročnost Dragon Age: Inquisition spočívá vedle spousty úkolů a rozlohy světa i ve správě postav. Na z nich každou navléknete brnění, přilbu, zbraň a někdy i štít. Většina z toho navíc obsahuje součástky, které jde vyjímat a montovat do jiných zbraní.
I když jsem měl jen čtyři postavy, bylo občas obtížné si udržet přehled o tom, komu by se hodilo nové brnění. Návštěva hlavního stanu se tak obvykle zvrhne v zevrubnou inspekce inventáře, žonglování s vybavením a samozřejmě i vyrábění nových předmětů a hledání schémat. Jak to bude vypadat s plnou partou, to si zatím neumím představit, ale každopádně jde o milé starosti.
zdroj:
tisková zpráva
Navíc je hra plná nepovinných úkolů, jako jsou třeba po světě rozházené krystaly, které hledáte pomocí speciálních dalekohledů. Nebo hvězdářské systémy, jejichž funkci zatím nechápu, ale jejich aktivace spočívá ve vyřešení logické minihry. Bavit se ale můžete i objevováním významných míst ve světě, za což získáte body vlivu pro inkvizici a hlavně si přečtete tuny textu o příběhovém pozadí světa.
Dragon Age: Inquisition mě svým rozsahem skutečně trochu děsí, ale nedá se nic dělat - nevěnovat pozornost dialogům nebo speciálním úkolům společníků by byl v takto rozmáchlém RPG velkých hřích a hereze. A víte co s heretiky dělá inkvizice...
