V redakci se Mass Effect těší velké oblibě, takže jsme minulý týden slibovali, že se do něj hromadně pustíme v remasterované Legendary Edition. A jak řekli, tak i udělali! Zatím jsme tedy odehráli každý dle svých časových možností, nějaké ty prvotní dojmy už v nás ale přeleštění Shepardové stihli zanechat. Jak se redakci Games.cz obnovená sci-fi trilogie zatím pozdává?

Pavel Makal - Poprvé Shepardem

zdroj: BioWare

Jak už jsem se opakovaně doznal, série Mass Effect je patrně největším videoherním restem, jaký jsem za svou víc než čtvrt století dlouhou hráčskou kariéru dopustil. Legendary Edition je pro mě tedy především vítaným způsobem, jak si na moderní platformě zahrát kompletní trilogii s veškerým dodatečným obsahem v jednom úhledném balíčku. Je také cestou, jak se konečně moci zapojit do žhavých debat na téma “Kdo je nejlepší souložník v sérii” nebo “Proč je konec trilogie tak otřesný”, případně “Společně nenávidíme Mass Effect Andromeda”.

Investoval jsem tedy do PS4 verze, nainstaloval ji na PS5 a zahájil svou pouť galaxií pěkně od začátku. Mám za sebou skutečně jen několik úvodních hodin, podařilo se mi poskládat celou dostupnou posádku potenciálních společníků a splnit několik vedlejších úkolů, ale už nyní mám, myslím, docela slušný obrázek o tom, jaká Legendary Edition je. A bohužel z mého pohledu není moc legendární.

Zcela bez výhrad se naplnily moje obavy, že remasterovaná trilogie bude zastaralá už při svém vydání, a to zdaleka nehovořím jen o technickém stavu. Prakticky každý aspekt prvního Mass Effectu křičí “ahoj, jsem hra z roku 2007!”. Toporné animace, prázdné světy, po nichž můžete jezdit v (stále hrozně ovladatelném) vozítku dlouhé minuty, během nichž se NIC nestane, hvězdné systémy, které jsou tu jen do počtu.

Čím delší čas jsem v prvním Mass Effectu strávil, tím hlouběji jsem se přesvědčoval o tom, že by mi kompletní absence akce vůbec nevadila. Střílení je neskutečně plytké, bez uspojivých pocitů. Kydlení vln nepřátel, než dorazí jeden velký zloun, kterého následně kydlíte trochu déle, je další throwback do časů, kdy se herní paleta barev limitovala na ostíny hnědé a šedé (i zde hojně užívané). Využívání speciálních schopností mi zatím přijde zcela zbytečné, krycí systém je naprosto otřesný. Když ale zbraně utichnou a rozjede se další dějství monumentální vesmírné opery, která v každém detailu dokazuje svou propracovanost, libuji si a své investice ani trochu nelituji.

Problémů je samozřejmě mnohem víc, kompletní přepracování by si zasloužila třeba správa inventáře, systém hvězdné mapy, který by mohl umět odškrtávat již navštívené světy a především ovládací schéma. Nemít na PlayStationu na touchpadu mapu, nýbrž tasení zbraně, to je doslova zločin proti lidskosti.

Jak už jsem několikrát říkal, tahle kolekce v prezentované podobě měla vyjít v roce 2016 jako shrnutí děje před vydáním Andromedy. V roce 2021 s novými konzolemi na trhu (ale také s celou řadou důkazů, co vše dokáže odcházející generace) je pro mě Legendary Edition promarněnou příležitostí, jak se značkou, kterou milují miliony hráčů, udělat něco mimořádného. 

Klást si otázku, proč tedy vlastně vznikla, by bylo velmi naivní. K přilákání nové generace hráčů podle mě nestačí, tedy pokud nejde o případy, jako je ten můj. Upozornit na to, že se pracuje na zbrusu novém Mass Effectu? To nyní, roky před jeho vydáním má jen stěží smysl, v době, kdy to bude aktuální, bude Legendary Edition podobným reliktem jako původní verze. Bohužel z toho vychází ta nejsmutnější a zároveň nejsnazší odpověď.

Mass Effect mě i v roce 2021 baví a chci jej absolvovat v plné šíři. Legendary Edition je ale velmi líným obchodem s nostalgií, jímž se EA snaží připomenou ony zlaté časy BioWare, které jsou bohužel zřejmě nenávratně pryč.

Aleš Smutný - Už v tom zase lítám...

zdroj: Foto: BioWare

První Mass Effect jsem odehrál na X360, ještě připojeném k CRT televizi. Odstartoval pro mne nejlepší herní trilogii. Můj Shepard dospěl na konec své cesty, kánon byl napsán a já se k biowarovkám nevracím. Tedy, až doteď. Legendary Edition je prostě příliš velkým lákadlem, abych se k trilogii nevrátil. I s vědomím, že si napadrť rozbiju své růžové brýle nostalgie, opět si vzpomenu na soubojový systém, který mě štval už v jedničce a vlastně všechny souboje mne jen zdržovaly od toho, co jsem měl na Mass Effectu rád a vlastně jsem se bál, že si rozbiju všechny vzpomínky. Zbytečně.

Cíleně jsem rozehrál za spíš Sheparda-renegáta, abych pořád neopakoval rozhodnutí Mirka Dušína a světe, div se, funguje to! Dokonce mám často pocit, že vlastně spousta Renegade možností nabízí víc uspokojení, než cílené „tak se budeme mít všichni rádi a nezlobte se na sebe“. Zároveň celý systém funguje tak, že mne nijak neomezuje v roleplayi, takže s klidem můžu jít i rozumnou cestou tam, kde by minmaxování renegátského skóre spíš vedlo k odpovědi totálního idiota.

Ačkoliv jsem si většinu hry pamatoval celkem dobře, už jen příjezd na Citadelu mě naprosto pohltil a zase jsem nadšeně probíhal chaotické koridory, vozil se výtahy (nyní milosrdně rychlými) a prokecával úplně všechno a všechny. Z „tak dneska tomu dám hodinku“ se stalo o pět hodin později „OK, tak já jdu tedy spát“ a to včetně zmateného hledání Garruse, protože jsem tentokrát udělal úvodní quest opačně.

Samozřejmě, ne vše je v prvním díle krásné a úžasné. Remaster na PlayStation 5 rozhodně vypadá líp, než původní modovaná jednička na PC. Nenechte si od kohokoliv nakecat něco jiného. Jakmile je hra v pohybu, rozdíl mezi původní a novou verzí poznáte, i kdybyste použili armádu modů. Ale i tak je prostě vidět stáří hry, především na animacích. Ale to vem čert, ponoření se do hry mi tohle úspěšně v mozku kompenzuje.

Co už je horší, to je uživatelské rozhraní jedničky. Inventář v původní hře mne netrápil, ale teď je zoufale zastaralý a neintuitivní. Nedat na touchpad mapu, ale vytažení zbraně je totální nesmysl, který vede k zábavným sekvencím, kdy se místo orientace uprostřed Citadely celá moje parta rozhodne mířit na neznámého útočníka. No a samotný soubojový systém je prostě bolestivý víc než před lety. I proto, že tentokrát místo Soldiera hraju Biotika a vidím, jak se moje schopnosti nesmyslně zarazí o židli, vůbec netrefí vykukujícího nepřítele apod. Už ve dvojce je znatelná změna k lepšímu, ale tady jsou prostě souboje nutné zlo. I když, tak jsem je bral už u původní hry, tady jen vyčnívá neohrabanost systému.

Ale jinak? Jinak je to parádní jízda nádherným, propracovaným universem, kde je radost absolvovat každý rozhovor, a to i přesto, že jsem drtivou většinu z nich už kdysi prošel. Plus jsem si díky ME1 uvědomil, jak moc je spousta dnešních her uměle natahovaných, aniž by měly co říct.

Jednička Mass Effectu ubíhá tím ideálním tempem, které si můžu sám upravit podle toho, jak moc chci prozkoumávat planety a vím, že když pojedu jen klíčové vedlejší mise, za cca 30-35 hodin projedu příběhově a dialogově nadupanou hru, která mne nenechala vydechnout. A hlavně nemám pocit, že bych ztrácel čas, protože mě prostě pořád baví.

Šárka Tmějová - Starého psa novým kouskům nenaučíš

zdroj: tisková zpráva

Mass Effect je samozřejmě láska. Ještě před vydáním Legendary Edition jsem se uklidňovala tím, že i kdyby byla nová verze naprosto příšerná a zkažená, moje pěkné vzpomínky na trilogii nemůže nijak nabourat. K mému lehkému překvapení si je remaster víc podobný, než jsem možná čekala či doufala.

Jednička se ani přes výpis četných změn hraje pořád jako střílečka z roku 2007 a navzdory prohlášením mých kolegů, že „je to na ovladači úplně v pohodě“, docela lituju rozhodnutí zahrát si Legendárku na PS5 a ne na PC. Namapovat všechny schopnosti na obří kolečko a nevytvořit pro ně žádné zkratky moc neladí s mým herním stylem, který spoléhá na biotiky, protože jsou kvůli němu souboje zdlouhavé a otravné. Takže i přesto, že hraju za Adeptku, vlastně radši střílím. Na PC je boj i s pauzováním vlastně svižný, na gamepadu je to mnohem horší.

I v grafickém ohledu jsem asi očekávala trochu víc. Hned v úvodní scéně mě vyděsil Kaidanův účes, který má sice plastičtější texturu, ale totálně placatý model, takže chudák působí jako nedávno zesnulá pardubická legenda Krychlič. Neméně směšné jsou strnulé animace.

Jak samotná technická stránka zestárla a nikdo se moc nemazal s jejím omlazením, tak mě naopak těší, že příběhově i první Mass Effect působí pořád výborně. Scénář není startrekovsky přecpaný technickými pojmy, jejichž jediný účel je znít cool a chytře, herecké výkony jsou i na rok 2021 bezvadné a moje city k posádce Normandy i k ostatním postavám neochladly, spíš se násobí. Garrus je pořád nejlepší kámoš, Ashley je pořád otravná a nemůžu se dočkat Virmire, Liara je pořád roztomile naivní, ambasador Udina mě pořád vytáčí svou nedůvěrou, ale vlastně jeho motivy chápu.

Z trilogie nicméně pořád nejvíc miluju dvojku, která oproti jedničce nezestárla tak dramaticky a v jejím případě lehounký facelift úplně stačí. Na mém dávném zvyku první díl spíš prosprintovat jen kvůli příběhu a nejdůležitějším rozhodnutím a rozhodně se nezdržovat nějakým ježděním po planetách v Maku, tak asi přece jen něco bude i po letech. A Legendary Edition to zřejmě nezmění. Sorry, BioWare. 

Vašek Pecháček - Dlouhé čekání, bleskový start

zdroj: tisková zpráva

Jak jste se mohli dočíst v nedávném článku, moje první kroky v Mass Effect Legendary Edition nebyly zrovna nejpříjemnější. Hru se mi nedařilo spustit kvůli zatrachtilému háčku ve jméně, a tak jsem se nakonec na PC verzi vykašlal a zamířil na PlayStation 5.

A tam se naopak všechno rozjelo velice rychle. Přiznávám se, že jsem si vůbec nepamatoval, jak bleskový nástup Mass Effect 1 nabízí. Vyřešíte katastrofu na Eden Prime, zaletíte na Citadelu, chvíli se tam crcáte s pár případy a než se nadějete, skoro celá vaše posádka, s výjimkou jednoho modrého potěšení, je připravena k akci.

Měl jsem dojem, možná pod vlivem pomíchaných vzpomínek na komplikované rekrutovací mise z Mass Effectu 2, že zverbovat Wrexe, Tali a Garruse mi kdysi dávno dalo víc práce. Byl jsem připravený s sebou nějakou dobu tahat Kaidana s Ashley, ale moji dva lidští parťáci si bohužel moji společnost užijí daleko míň, než by asi sami doufali. 

Nemůžou se ale ničemu divit, když se svou hominidní obyčejností snaží konkurovat nejdrsnějšímu policajtovi na celé Citadele, brutální kroganské válečné mašině a roztomilé, velice chytré Quariance. Už se těším, až spolu objevíme celý vesmír. A ani se vlastně moc nebojím návštěvy Virmiru...