Vše při starém 

V obecné rovině platí už závěry z hraní alfa verze. Ani beta totiž nepřesvědčila, že by snad Siege měla přinést taktické multiplayerové hody. Půjde spíše o solidně navrženou akci, která příjemným způsobem zpracovává osvědčené principy Search & Destroy, místy je trošku vyspravuje a odstraňuje nedostatky třeba z Call of Duty.

Jednou z takových záplat je třeba komplexní systém dvaceti unikátních postav, které vedle odlišného vybavení a statistik nabídnou ve finále oproti betě třeba i odlišné osobnostní charakteristiky po vzoru Team Fortress. Každá postava pak přijde s vlastním, zhruba půlminutovým videem, který vtipnou hyperbolou vyzdvihne své unikátní vlastnosti a chybět nebude ani kompletní životopis každého policisty, popřípadě kasaře. Tedy prvky bezesporu příjemné, ale rozhodně ne převratné.

Londýnská předváděčka se ale, co se klasických módů módu Siege a Terrorist Hunt týče, držela v kolejích už viděného a nijak nepřekvapila. Grafika pokročila a většina obsahu je na svém místě, ale hratelnost z alfy zůstala prakticky stejná.  

Stále tedy platí, že skutečnou zajímavostí každé postavy a ve výsledku i celé hry je právě unikátní vlastnost, respektive předmět, který na herní mapu přináší. Na rozdíl od jiných multiplayerových stříleček si totiž nemůžete vybavení příliš měnit, a když si například vezmete doktora, budete mít oživovací pistoli a basta. Žádný výběr mezi lékárničkou, defibrilátorem a dalšími serepetičkami, jako třeba nabídne Battlefied.

Rainbow Six Siege je zkrátka v tomto ohledu daleko přímočařejší, ale o to unikátnější a osobitější je nakonec výsledný zážitek. Každý hráč totiž musí hrát s jinou postavou, a každá hra tak přináší něco nového, aniž by Siege upadala do typického multiplayerového stereotypu.

zdroj: Archiv

Bez kamarádů to nepůjde 

Na první pohled by se mohlo zdát, že se tvůrcům podařilo vyvrátit předchozí tvrzení o tom, že hra trpí nedostatkem taktického podhoubí a na papíře tomu tak skutečně je. Každá postava je totiž hotovým unikátem – pohubuje se jinou rychlostí a nese si zbraň vhodnou na jiný typ střetu. Teoreticky je tedy smysluplná týmová hra jediným klíčem k vítězství a pokud se vám podaří sestavit kvalitní tým, Siege je skutečně do určité míry i o té taktice.

Většinou, a to bohužel platilo i pro skupinku novinářů, kteří si přijeli Rainbow Six do Londýna vyzkoušet, tomu tak ovšem není. Všichni hrají dost na sebe, aniž by čekali, než jedna skupinka protivníky obejde, nebo se snažili řídit složitější taktikou. Beta tedy zcela vyvrátila dřívější dojem z alfy, kde se naopak hráči taktice nebránili. To vede k transformaci Siege v klasickou akci ve stylu Search & Destroy a do určité míry zabíjí mnohdy bohaté a povedené možnosti herních mechanismů.

Platí totiž, že hra funguje jako taktická akce poměrně dobře a s kamarády určitě nabude onen kýžený strategický rozměr. S náhodnými lidmi ale Siege nefunguje už jen proto, že tvůrci hráče nijak nenutí, aby spolupracovali a vzniká tak maximálně méně stereotypní střílečka s jedním životem na kolo.

Ze zkušenosti tak lze třeba říci, že hráči minimálně využívají probourávání zdí nebo kamer rozmístěných po mapách a Siege zkrátka hrají jako další Call of Duty, což je hlavním kamenem úrazu. Rainbow Six Siege totiž rozhodně další Call of Duty není, a pokud by se hra měla postavit bok po boku do přímého souboje, bezesporu by prohrála už kvůli obsahu.

Naznačila to už beta a příležitost zahrát si v Londýně jen potvrdila, že Siege se příliš nesoustředí na rozmanitý a hlavně unikátní zbraňový arzenál a ani speciálních předmětů nakonec v den vydaní nebude dostupných oslnivé množství. Jeden unikátní předmět a zhruba dvě, tři zbraně na postavu, které jsou ještě navíc mnohdy sdílené mezi postavami. To rozhodně není obzvláště v dnešní konkurenci mnoho. 

zdroj: Archiv

A kde je zbytek? 

Jestli je tedy Rainbow Six Siege v něčem zklamání, je to právě dostupný obsah. Množství taktiky totiž bude odvislé hlavně od počtu kamarádů, které na hru nalákáte, a univerzální soud tak vždy bude téměř nemožný. Faktem ale bezesporu je, že chudá bude vedle zbraňového arzenálu i nabídka herních módů.

Již dříve autoři oznámili a také ukázali klasickou hru pět na pět a kooperativní režim Terrorist Hunt proti umělé inteligenci. Nedávno ale došlo na oznámení singleplayrového tutoriálu o 11 misích, které představí herní mechanismy a některé postavy. Takzvané Situations, jak tvůrci mise nazvali, tedy suplují jinak absentující singleplayer, a přestože jsou příjemným zpestřením, do určité míry připomínajícím klasický SWAT, vyvolávají pocit, že autorům zkrátka na plnohodnotný příběhový singl nezbyl čas nebo peníze.

Jde totiž pouze o sbírku izolovaných misí, které střídají zhruba 4 úkoly stále dokola, využívají multiplayerových map a na začátku nabídnou krátký filmeček s popisem daných úkolů. Jako pozitivum určitě řada fandů uvítá fakt, že si každou misi můžete v rámci zničitelného prostředí a unikátních schopností určené postavy projít přesně podle sebe nezávisle na zadaní na 3 stupně obtížnosti, přičemž i ta nejlehčí dokáže už od třetí mise pořádně zatopit.

Bohužel v tom ale momentálně nevidím hlubší smysl, protože vyvražďování celé mapy či záchrana rukojmího se začala velmi rychle zajídat už po první hodině a nikdo z přítomných novinářů ani vlastně neměl chuť pokračovat. Pořád je to tedy trošku málo, což platí nejen pro tenhle polovičatý přístup k singleplayerovému obsahu, ale také pro pouhou trojici herních módů obecně.

Tvůrci sice slibují, že už nyní je vyčleněn tým vývojářů, aby pracoval na DLC, které budou dostupné zdarma, ale pokud mám hodnotit současný stav věcí, za plnou cenu to vnímám jako určité zklamání.

Papír versus realita 

Vůbec se dá říci, že tvůrci si celou hru postavili okolo herního módu Siege a zbytek vznikl jen aby se neřeklo. Alespoň že mapy jsou ale vzhledem k chybějícímu singlu jako jednotícího prvku rozmanité a vezmou vás na sice fiktivní, ale zato solidně zpracované lokace jako je lovecká chata či Air Force One. V Londýně pak tvůrci ukázali ještě doupě drogového gangu, přístav a motorkářský bar. Slušný mišmaš stylů.

Všechny mapy skvěle pracovaly se zničitelností prostředí a každá situace měla vždy několik řešení. Pokud se vám obránci zabarikádovali v místnosti, vždy existovalo hned několik cest jak se do ní dostat a tudíž se příliš nestává, že by se hra dostávala do patových situací. Asi i proto je hratelnost dost svižná a každá hra trvá maximálně pár minut, což vlastně do určité míry dojem z Rainbow Six Siege zachraňuje.

zdroj: Archiv

Velice dobře se totiž může stát, že nakonec Siege skončí jako ta příjemná oddechovka, kterou si zapnete na pár minut jednou, dvakrát týdně, když se zrovna potkáte s přáteli online. Rozhodně to ale nemusí být vnímáno špatně, protože Siege zatím nepůsobí jako špatná hra.

Herní mechanismy určitě na papíře fungují a myšlenka zničitelného prostředí jde ruku v ruce s rozmanitými postavami i návrhem jednotlivých map. Celé to ale naráží na ochotu samotných hráčů, a pokud se nesejde sehraný nebo spolupracující tým, nelze příliš vidět rozdíl právě oproti Call of Duty, které ale vítězí jako celek velikostí i rozmanitostí obsahu.

Všechno mimo mód Siege je totiž ve hře tak nějak navíc a autorům se to nedaří nijak zakrýt, což momentálně sráží výsledný dojem asi nejvíce. Zároveň je ale třeba vzít v potaz fakt, že hra stále ještě není na pultech obchodů a tudíž není ten správný čas na hodnocení technického zpracování a grafiky, která taktéž vyvolává rozpačité reakce.

Jedno je ale jisté! Rainbow Six Siege je rozkročená mezi střílečku a taktickou akci poměrně solidně. Pokud máte kupu kamarádů a policejní tématika vám je blízká, o případné koupi určitě je na místě uvažovat. Akorát je třeba někde v koutku duše počítat s tím, že vaší další denní dávkou multiplayerového hraní se asi Siege nestane.