Vykolíkovaná nejzazší hranice

Ačkoliv není Artemis hra s oficiální licencí, jde o zdaleka nejbližší převedení řízení hvězdného plavidla na způsob Star Treku do herní podoby. Ovládat můžete až šest různých systémů od komunikace přes kormidlo a zbraně až po strojovnu. Každá role má jiné povinnosti, loď však funguje jenom při perfektní vzájemné součinnosti. Nechybí ani obligátní hodnost kapitána, který musí ostatním hráčům udílet rozkazy. Pro dokonalý dojem je pak záhodno hlavní dění promítat i na sedmou obrazovku, umístěnou všem na očích - tedy stejně, jako se na můstku Enterprise vyjímá posádce na očích hlavní obrazovka.

Jak byste čekali, požadavek vzájemné spolupráce velmi často naráží na lidský faktor. Jednotliví operátoři systémů spolu musejí komunikovat, ale neměli by disponovat přílišnou iniciativou. Nehodí se, aby zbrojní důstojník torpédoval atomovkami vše v dohledu, zatímco strojovna převádí energii mezi lodními systémy podle nálady a komunikační důstojník namísto obvolávání spojenců na svém telefonu kontroluje Facebook.

Naproti tomu kapitán musí mít nejen pořádný respekt, ale i hlasivky, aby přeřval věčně nepozorné podřízené a koordinoval celý chaos, do nějž má každá hra tendenci upadat. Co se snadno řekne, to se mnohem hůře realizuje. U Artemis si znovu uvědomíte, proč je vlastně v armádě kladen takový důraz na poslouchání rozkazů a hierarchii hodností.

zdroj: Vlastní foto autora

To nejzajímavější se v Artemis děje před obrazovkami počítačů - hra samotná je v zásadě sandboxovou simulací malého kousku vesmíru, obsahujícího několik stanic a flotilu civilních i nepřátelských plavidel, které se vzájemně pošťuchují. Artemis se všemi svými veselými barvami nejen připomíná vzhled prastaré strategie Star Trek: Armada, ale i zdejší mapa disponuje podobnými proporcemi, a rovněž je podobně zabydlená zpomalujícími mlhovinami, pásy asteroidů nebo minovými poli.

Relativně malá velikost mapy vyhovuje spíše kratším herním sezením. Optimální hra Artemis trvá 30 až 60 minut a disponuje poměrně jednoduchým cílem daného režimu - většinou něco ubránit či naopak něco zničit. Vyjma poletování po mapě hra žádné další herní režimy, jako například planetární fázi, nemá.

I když je Artemis starší víc než dva roky (na hru upozorňoval jeden z mých prvních článků na Games), dodnes není příliš známá. Není se čemu divit - kouzlo hry spočívá v tom, že skupinka hráčů sedí v jediné místnosti, čímž Artemis notně kráčí proti dobovému trendu multiplayerových her. Z podobných logistických důvodů nelze realizovat ani klasickou recenzi - pořádné hraní Artemis by jaksi zaměstnalo celou redakci.

Pořádně si zahrát Artemis, aby člověk měl kolem sebe i zbytek posádky, je obtížné. Kvůli možnosti si hru v takovém prostředí osahat jsem vyrazil na brněnský minicon CONEC. I když idea Artemis inspirovala mobilní hříčku Spaceteam, a podobné ovládání plavidla rovněž slibuje Star Citizen, Artemis dodnes pro řadu fanoušků zřejmě zůstává prakticky stejně tajemná i lákavá, jako byla v době svého vzniku. A tak jsem nebyl jediný, kdo se na titul zvědavě vrhnul.

“Řidiči, jsme ve warpu?” -- “Nevím. Asi jo.”

Prakticky vše výše uvedené lze ale vyčíst i z cizích dojmů nebo encyklopedických popisů hry. Samotné hraní Artemis ve více lidech je ale od strohého popisu VELMI odlišné. V první řadě, vzhledem k tomu, že na Conu každý někam pospíchá a lidé se neznají, hraní bylo na můj vkus hodně uspěchané. Dlouho jsem nezažil takovou míru dezorientace - je totiž nutné co nejrychleji pochopit principy a zároveň při tom pokud možno nikoho okolo neotravovat, poněvadž každý má dost problémů sám se sebou.

I kdyby Artemis měla vlastní tutoriál, trávit u něj čas je pro unikátnost a prchavost okamžiku týmové hry zbytečné. Nejde ani tak o to, že by ovládání jednotlivých lodních systémů bylo komplikované, vlastně se po čase ukáže naopak jako příliš triviální. Ovládání systémů je však poměrně neintuitivní. Jakmile konečně pochopíte, co se po vás chce, začne pro změnu tápání jaký postup je optimální. Zároveň ale hned dostanete chuť vyzkoušet i jiný než pouze svůj první systém...

Své přitom dělá i sociální tlak, tedy snaha nekazit hru ostatním. I když jsme měli jako poradce hráče, který Artemis holdoval už nějakou dobu, během prvních dvou misí náš koráb velmi rychle skončil v plamenech. Jak je u podobných situací během kolektivních her dobrou tradicí, následná stručná “analýza” prohry našla jednoho jediného viníka. Ten palbu do vlastních řad během své obrany promptně opětovat a situace hrozila rychlým rozpadem celého sezení. Ano, prostě jsme se pohádali.

Namísto vzletných rozkazů jako “Kormidlo, ostře na pravobok a poté přejděte do warpu” bylo hraní plné civilnějších dialogů jako: “Řidiči, jsme ve warpu?” - “Nevím. Asi jo.” A to bylo samotné hraní. Asi vám nemusím vysvětlovat, že následná diskuse "kdo za to může" byla plná civilních a nespisovných termínů. Nakonec naštěstí zvítězil zdravý rozum a mohla se konečně hrát třetí, o hodně delší hra.

zdroj: Miloš Miko, CONEC 2015

Již zaznělo, že Artemis nabízí několik herních režimů, často se však vzhledem k malé velikosti mapy a systému hry dění točí kolem statických vesmírných stanic. Někdy je musíte bránit, jindy zase zničit. Stanice rovněž produkují (pokud jim to zadá komunikační důstojník) munici a slouží k přezbrojení, což z nich činí významné středobody skoro každého herního módu. Právě heroicky vyhlížející režim obrany stanic proti přibývajícím plavidlům nepřátel byl náplní posledního, půl hodinu trvajícího, sezení.

Všudypřítomná snaha nenaštvat si znovu jednotlivé členy posádky ruku v ruce s daleko lepším pochopením hry a jejích mechanik proto konečně vyvrcholila v relativně sehrané putování našeho bezejmenného plavidla kosmickým prostorem. Komunikační důstojník akurátně volal o pomoc, pilot se vyhýbal asteroidům i minovým polím, kapitán udával smysluplné rozkazy (vzájemné překřikování se nad dalším postupem však nechybělo ani tentokrát), vědecký důstojník radil kam střílet, strojovna převáděla energii dle potřeby a zbraně nestřílely atomovkami na všechny lodě v dosahu, ale jenom na ty nepřátelské (musím se pochválit).

Když se nám na konci časového limitu podařilo zdevastovat kolem tuctu nepřátelských lodí a udržet funkční dvě stanice ze tří, Artemis konečně dostála své pověsti skutečně netradičního herního zážitku. Ne kvůli své sandboxové hratelnosti či snad technické stránce, ale kvůli tomu, že ještě o půl hodinu dříve se zdálo přežití delší než několik minut zhola nemožné. Okamžiky upřímného nadšení celé posádky poté, co salva torpéd po sehrané minutové přípravě zničila celou útočící vlnu, patřily k tomu nejlepšímu, co jsem při hraní v posledních letech zažil.

I během svých nejlepších momentek přitom hraní stále připomínalo svérázný sitcom ze světa Star Treku, v němž Enterprise ovládá parta nekompetentních idiotů. Správně (ne)klapající tým je však u Artemis víc než polovinou celé zábavy. Když totiž finální sezení skončilo a lidé vyšli za svými jinými zábavami, zůstala po hraní v ústech notná pachuť. Jakoby vše podstatné bylo objeveno a následovat mohlo jenom opakování již známého. Změna postu, zvýšení obtížnosti, ale přitom stále tatáž dobrodružství. Čisté herní jádro Artemis se ukázalo být zdaleka nejméně zábavným komponentem celého zážitku.

Příliš dokonalá simulace

Lze jistě namítat, že pokud Artemis disponuje možností vytvářet zajímavé příběhy z hraní, je základní design hry dobrý. Artemis ovšem zároveň ze svého limitovaného designu mapy a hratelnosti nabízí jenom velmi omezenou paletu hratelnosti. I jiné recenze a dojmy si povšimly, že nejzajímavějších je prvních několik misí. Poté už všichni znají systém natolik dobře, aby se z misí Artemis stala rutina. Otevřenost hry bohužel bledne ve srovnání s jinými konkurenty - je příliš klaustrofobická a příliš málo jde na ruku náhodě.

I omezená pěchotní mise v libovolném díle Arma má daleko větší potenciál na generování nepředpokládaných náhod než poletování v Artemis. To je při srovnání obou her, realistické armádní simulace versus teoreticky bezbřehé vesmírné sci-fi, docela unikátní kontrast.

Ukazuje se tak, že svět Star Treku a stereotypy s ním spojené, jsou lákavé hlavně kvůli talentu scénáristů, a méně už kvůli samotnému základnímu nastavení zdejšího světa vesmírné opery. Artemis je perfektní simulace práce hvězdného důstojníka - jenže tím rovněž ukazuje, že by tohle povolání bylo v reálném světě stejné jako řada jiných. Nepříliš zábavné, povětšinou rutinní, s příliš malým vlivem na celé soukolí systému.

Nemuselo by to být samozřejmostí, kdyby jednotlivé lodní systémy nabízely více odlišných taktik, kdyby scénářů bylo více a více se od sebe odlišovaly, kdyby hra dovolovala více separátních lodí nebo možnost si loď nějak pořádně upravit. Kdyby slibovala výsadky, kdyby, kdyby, kdyby... Například kormidlo v nynější verzi neumožňuje mnoho jiných pohybů než po 2D dráze ve 3D vesmíru. Podobně jsem se i já jako zbraňový důstojník notně nudil ve chvílích, kdy jaksi nebyl boj na pořadu dne. Hra za komunikačního důstojníka je pak celkově nezáživná, i když je jeho pozice pro delší přežití kritická. Artemis by namísto sandboxu mnohem více slušely komplexní předpřipravené scénáře, které by vyžadovaly unikátní přístup hráčů a improvizaci. A klidně třeba i palubní intermezzo nebo alespoň rozhodování posádky nad příběhovými dilematy.

zdroj: Vlastní foto autora

Nutno dodat, že jsem na hraní Artemis měl sotva hodinu času, moje dojmy tak nemohou být nikterak vyčerpávající. Pokud tedy nemáte zrovna po ruce skupinu nadšenců, kteří sní o denní robotě na palubě mezihvězdné lodi, nemohu vám i přes případný zájem o Artemis doporučit její pořízení. Správně sehraná skupina přátel je v případě Artemis daleko podstatnější než celý systém, protože jenom skrze ni lze vyvažovat fakt, že hraní samotné je relativně nezáživné.

Snad kdyby Artemis disponovala i nějakým režimem hry jednoho hráče, dalo by se jádro otestovat zevrubněji a objektivněji - jenže i prastará česká freewarovka Final War 2 nabízela zábavnější poletování ve startrekovských kulisách. Za jisté konstelace, pokud se třeba Artemis bude hrát někde poblíž vašeho bydliště, má jistě smysl si ji vyzkoušet. Aby ale titul budil takové vášně jako jiné sandboxy, a aby bavil i méně zapálené hráče než uniformy oblékající trekkies, na to je bohužel hraní příliš všední robotou.

Idea multiplayeru těžícího z ovládání hvězdné lodi ve více hráčích neustále létá éterem a brousí si na ni zuby i jiní vývojáři. Využívá ji zmíněná mobilní hra Spaceteam, dojde na ní v nějaké podobě i ve Star Citizen. Splněný sen jménem Artemis je určitě vynikajícím nápadem, leč zároveň ukazuje, že jenom mít dobrý nápad bohužel nestačí. Nezmění-li se do budoucna systém hry radikálním způsobem, nepotrvá dlouho a Artemis si bude pamatovat jenom pár fanoušků, když budou ve Star Citizen nebo jiné hře ostatní poučovat, že oni “něco podobného hráli mnohem dříve než se to stalo populární”.