Kdybychom si ještě před časem měli vsadit, jakou slavnou značku se Sony pokusí přenést na stříbrné plátno, Gran Turismo od studia Polyphony Digital by z nás tipoval asi málokdo. Přesto volba padla právě na životní dílo Kazunori Jamaučiho, které do svých rukou vzal režisér Neill Blomkamp, někdejší adept na filmové ztvárnění značky Halo a tvůrce snímků District 9, Chappie nebo Elysium. Na výsledek do kina vyrazila trojice členů redakce a o své dojmy se s vámi podělí v následujících odstavcích.
Pavel Makal
K závodním hrám nemám žádný zvláštní vztah, byť tedy zrovna série od studia Polyphony Digital má v mém srdci zvláštní místo, protože jsem se před lety účastnil evropského launche Gran Turismo Sport v italské Modeně, jezdil tam na okruhu v Porsche a konzumoval kaviárové jednohubky s Kazunori Jamaučim v muzeu Enza Ferrariho. A to je na člověka, co Gran Turismo v životě jen párkrát ze zvědavosti zapnul, docela solidní, že?
Na filmovou adaptaci jsem do kina vyrazil s naprosto nulovým očekáváním. Vlastně lžu! Když jsem zjistil, že má snímek 135 minut, čekal jsem, že v sedadle umřu. Předsudkům navzdory jsem ale ze sálu nakonec odcházel překvapený a spokojený. Ano, příběh outsidera, který tvrdým tréninkem dosáhne svého cíle, aby následně selhal a nakonec skutečně triumfoval, je starý jako lidstvo samo a zlí jazykové mohou vyčítat obrovské množství reklamy a product placementu, ale ta je přece ve sportu všudypřítomná, no ne?
Zpočátku jsem sice musel překonat problém s tím, že je mi hlavní hrdina tak nesympatický, až mu žádný úspěch nedokážu přát (překonává v tom dokonce i Orlanda Blooma v roli oslizlého markeťáka), naštěstí se ale na scéně brzy objeví David Harbour ve své již bezpečně ozkoušené poloze bručounského, ale starostlivého tatíka, a naprosto bezpečně táhne celý film herecky kupředu.
Druhou důležitou ingrediencí jsou samotné záběry ze závodů, které jsou náležitě sexy a ve druhé polovině jim nechybí ani špetka napětí. Schematickou příběhovou rovnici samozřejmě doplní ještě ultraprotivný zbohatlický rival, ale zejména na poměry herních filmů se Neillu Blomkampovi povedlo vytvořit zcela kompetentní snímek, který se sice nemůže rovnat třeba Le Mans nebo Rush, rozhodně by mi ale nevadilo podívat se na něj někdy znovu.
Film se samozřejmě nedokáže vyhnout vysvětlování, proč je Gran Turismo významnou značkou, ovšem často to dělá poměrně mazaně v návaznosti se vztahem k otci (skvělý Djimon Honsou). Znalci herní předlohy se mohou těšit na celou řadu důvěrně známých „grafických prvků“ a pomrknutí, na druhou stranu přiznávám, že z momentů, kdy se začal protínat herní a virtuální svět, mi bylo lehce trapně. Kdyby ale takhle dopadla každá herní adaptace, mohli bychom si spokojeně pískat
Mimochodem, otec série se ve filmu mihne v malém štěku taky. Nehraje ovšem sám sebe, zaregistrovat jej můžete jako kuchaře v japonské suši restauraci. Inu, na tvář, které potkáte nad kaviárovými jednohubkami, se jen tak nezapomíná.
Patrik Hajda
Ve světle kralující Barbie a Oppenheimera je docela pošetilé vysílat do kin úžeji zaměřený snímek Gran Turismo, ale buďme i za něj – vzhledem ke stávkujícím scenáristům a hercům – rádi. Přestože mám k dalšímu počinu Neilla Blomkampa spoustu výhrad, vyplatí se na něj vyrazit do kina, ať už se zajímáte o videoherní závody, závody obecně, ještě obecněji o auta, lidské příběhy, nebo ideálně všechno dohromady.
Nebudu skrývat, že mě první polovina filmu vyloženě nudila. Necítil jsem z ní žádné napětí, žádný drajv, film se mi nedokázal prodat a spíš mě okamžitě stihl zdeptat nepříjemně vystupujícím Orlandem Bloomem v roli úlisného markeťáka a až moc reklamně působícím, velkohubým vychvalováním adaptované videohry.
Pak to ale po příchodu Davida Harboura na scénu nabralo tolik potřebný spád a já jsem filmové Gran Turismo konečně začal hltat plnými doušky, těšil se z každého dalšího záběru, místy ani nedýchal a držel protagonistovi palce ze všech sil.
Díky tomu jsem z kina odcházel plný pozitivních dojmů a myšlenek, kterak jsem ke svému překvapení viděl dobře zpracovaný film navázaný na videohry a dobře zpracovaný film od Blomkampa (já mám jeho tvorbu docela rád, ale vyloženě zazářil jen jednou s Districtem 9).
Zatímco v první polovině filmu jsem nevěděl, jak se posadit, v té druhé jsem byl zrychlením přikovaný do sedačky a užíval si skvěle zpracované závody, nádherně znějící vozy a dechberoucí manévry, byť jsem několikrát pocítil touhu vidět o něco méně počítačových efektů.
Na rozdíl od Pavla jsem si Archieho Madekweho v hlavní roli okamžitě oblíbil a byl pro mě ve filmu stejně důležitý jako Harbour. Jejich vzájemný vztah, chemie a celkový vývoj patří k tomu nejlepšímu z celého příběhu, který je o to neuvěřitelnější, že popisuje skutečné události.
Ty dvě hodiny mi i přes utahaný úvod nakonec skvěle utekly, možná i díky tomu, že toho film odvypráví vlastně strašně moc. Nabízí se samozřejmě srovnání s takovými peckami jako Rivalové a Le Mans ’66, na něž Blomkampovo Gran Turismo bohužel nemá, ale ve druhé části se jim docela blíží a stejně jako na ně se i na novinku někdy znovu rád podívám.
Gran Turismo není žádná pecka, začátek mě nebavil, zatímco konec mě strhl, ale celkově je to zábavný film, na který se dobře kouká, závody jsou dechberoucí, herci si to užívají a obecně se jedná o krásný příběh převyprávěný solidní formou.
Co vlastně chtít víc po segmentu kinematografie, který jen málokdy překročí oblast (pod)průměru? Tohle je jeden z mála filmů, který videohrám nedělá ostudu a zároveň funguje i bez jakékoliv znalosti předlohy. Tak si na něj zajděte.
Šárka Tmějová
Nebudu se tvářit, že jsem od filmového Gran Turisma před premiérou cokoliv čekala a nepovažovala ho z trailerů za vcelku zbytečný film, který má vyplnit okurkovou sezónu lidem, co už viděli Barbie i Oppenheimera. K filmovým adaptacím her jsem v základu rezervovaná, natožpak k adaptacím závodních videoher, a přesně s touhle dávkou skepse byl výsledek vlastně příjemným překvapením.
V tom smyslu, že jsem u něj překvapivě příliš netrpěla, ba naopak, s mozkem jedoucím na volnoběh jsem si dokonce zvládla akčnější druhou půlku i dost užít, a to jinak nepatřím ke kdovíjak věrným divačkám automobilových závodů a na petrolheady se dívám spíš s lehce shovívavým despektem. Napínavý 24hodinový závod v Le Mans ale zvládl přikovat k sedačce i mě.
Upřímně, zápletka jako taková je trošku připitomělá a hollywoodsky přifouknutá, chování některých postav pro dramatický efekt za každou cenu moc nedává smysl a herecké výkony jsou místy toporné, ale kdo by mohl od Gran Turisma čekat nějaké hluboké intelektuálno. Samotné pasáže na okruzích trochu toho dialogového drhnutí férově vynahrazují a nemusíte bezmezně milovat auta, abyste si užili, jak závody vypadají a znějí. Nijak hloupě přitom nepůsobí ani scény, ke se realita prolíná s videoherní předlohou.
Ona se ostatně opravdu prolíná, byť Gran Turismo rozhodně není žádným biografickým snímkem a reálnými událostmi se spíše volně inspiruje. Ale co na tom, že Mardenborough ve skutečnosti nebyl pionýrem GT Academy nebo že k osudovým nehodám došlo někdy úplně jindy – fanoušci akurátnosti můžou brblat, ale celý film díky podobným úpravám hezky graduje, a co si budeme povídat, realita zkrátka na rozdíl od Hollywoodu nebývá tak hezky vypointovaná.
Kolem a kolem je Blomkampovo Gran Turismo příjemnou oddechovkou, kterou nepotřebuju v dohledné době vidět znovu, ale ostudu herním filmům rozhodně nedělá – na jejich poměry jde o nadprůměrný kousek, jakkoliv je to setrvale smutná zpráva o stavu filmových adaptací.
