Problémem číslo jedna jsou však přemrštěné ceny těch nejvýkonnějších modelů a tak drtivé většině nezbývá nic jiného, než se poohlédnout po levnější a méně výkonnější variantě a ke svým potřebám si jí dodatečně přizpůsobit. Pokud to je možné tak modifikací, výměnou BIOSu nebo jednoduchým softwarovým přetaktováním. V tomto směru se zdá být velice zajímavou kartou například nVidia GeForce FX 5600. Není příliš drahá a od její výkonnější verze 5600 Ultra jí dělí několik málo MHz frekvence jádra a pamětí. Konkrétně v případě jádra jde o 25 MHz, protože GeForce FX 5600 Ultra pracuje na frekvenci 350 MHz a verze 5600 na frekvenci 325 MHz. Takže když se mi dostala jedna karta s tímto čipem do rukou, rozhodl jsem se, že její možnosti přetaktování otestuji. S pocitem, že těch 25 MHz navíc přeci nemůže být pro 0,13 mikronovou technologií vyrobený čip žádný problém...
Omyl. Ať jsem dělal co jsem dělal, na vyšší frekvenci jak 339 MHz jsem se nedostal. Pokud jsem tuto hranici překročil, karta přestala pracovat stabilně. A tak těžko budu zastírat fakt, že v kontrastu s možnostmi přetaktování 0,15 mikronovu technologií vyrobené GeForce 4 Ti4200 mě usmolených 14 MHz navíc zrovna nenadchlo.

Příčin mohlo být hned několik. Nedostatečné chlazení a letní vedra. Počet tranzistorů, kdy GF 4 Ti má 57 milionů a GF 5600 více jak 75 milionů. Nebo třeba "štěstí" na ne příliš povedený čip. Daleko pravděpodobnější je, že se jednalo o první revizi čipu NV31 (GF 5600), u které ještě nebylo použito zapouzdření typu Flip Chip Package (FLP) s přímými mezispoji, ale staré "wire bonding", kdy je jádro čipu propojeno s kartou pomocí série dlouhých mikro drátů (obrázek). Není bez zajímavosti, že tato technologie dovolila nVidii zvednout základní frekvenci jádra druhé revize GeForce FX 5600 Ultra až na 400 MHz a že stejnou technologii používají ještě GeForce FX 5800 a 5900 a také všechny ATi Radeon R3xx.