Víťezství jim ale za malou chvíli zhořklo, jelikož první série 1 GHz Pentií III musela být kvůli přehřívání stažena z trhu. Dočasné vlády se tak ujal AMD Athlon. Frekvenci 2 GHz dosáhl opět jako první Intel a na frekvenci 3 GHz nejenže byl první, ale zůstal na ní osamocen. Nejbližší konkurence s ničím podobným na trh nepřišla. Na dřívější souboje o prestiž a megahertzová prvenství se už dávno zapomenulo, ale Intel na ně nezapomněl.
Nejrychlejším současným procesorem Intelu je Pentium 4 pracující na frekvenci 3.2 GHz a Paul Otellini (prezident Intelu) řekl, že jejich cílem je dosáhnout 4 GHz v průběhu roku 2004. A to jak jinak, než s 0.09 mikronovým Prescottem, jehož prodej by měl dosáhnout 70 milionů kusů. Analytici k tomu dodávají, že by to pro Intel neměl být problém, protože už některé dřívější verze Pentia 4 dokázaly běžet na 4.1 GHz. Otázkou ale zůstává, jaký to bude mít smysl, když nárůst výkonu nebude v mnoha případech takový, jaký by asi zákazník očekával. Klíčovou vlastností procesoru totiž není jeho frekvence, ale tzv. CPI, z anglického Cycles Per Instruction. Tedy kolik taktů potřebuje procesor na to, aby vykonal jednu instrukci. Čím je CPI nižší, tím je vzhledem ke svému taktu procesor výkonnější.

Tak například v porovnání s procesorem AMD Athlon FX na tom není Pentium 4 (ani Prescott) zrovna nejlépe. Athlonu FX stačí frekvence 2.2 GHz k tomu, aby překonal 3.0 GHz Pentium 4. Kde tedy hledat vysvětlení, proč Intel nedělá procesory stejným způsobem, jako to dělá AMD? Odpověď se nachází v jedné staré pravdě: frekvenci ničím nenahradíš. Tím se míní, že některé instrukce nelze vykonávat mimo pořadí nebo paralelně tak, aby to přinášelo nějaký efekt. Proto budou v mnoha programech Pentia 4 vždy výkonnější, než Athlony 64.