Za soumraku opouštím planetu a cestou přes orbitální stanici se zastavím na panáka v místním baru, protože dnešek byl náročný den. Všimnu si nákladního pilota, co zkroušeně zírá do své kosmovodky, tak s ním dám řeč a nabídnu pomoc: vyzvednu pro něj náklad, který poztrácel kdesi v tomhle sektoru.
Kontejnery sice visí uprostřed nepříjemných anomálií, ale svou loď jsem vybavil štíty se zvýšenou odolností právě vůči neblahým kosmickým jevům. Brnkačka. Plně naložený obracím na stanici, ale když v rámci hyperskoku koutkem oka zachytím menší pole asteroidů, něco mě donutí zastavit a prohlédnout si ty šutráky zblízka. Dobře dělám – mezi vesmírným kamením se vznáší zoufalý pilot frachťáku, co to nepěkně schytal v meteorické bouři a na palubě má pět mrtvých členů posádky. Domlouváme se, že mu ty těla pomůžu odlifrovat do soustavy Amarn, kam mám ostatně taky namířeno. Na stanici doplním palivo a hurá k sousední hvězdě.
Pokud vám výše uvedené přijde jako romanticky opsaná hodinka v nějakém snovém pokračování Frontiera, tak prosím jste i nejste daleko od pravdy. Podobně snít se dá u hned několika vesmírných simulátorů, jenomže tentokrát je to celé realita, byť samozřejmě virtuální. A oproti obsahově i regionálně příbuzným Space Rangers tuhle realitu nezprostředkovávají žádné abstraktní tabulky a ilustrační obrazovky.
Všechno absolvujete hezky poctivě krok za krokem, plynule, z pohledu první osoby, s velice stručným nahráváním pouze mezi exteriéry planet, interiéry lodi a vesmírných stanic a vesmírem samotným. Přijde vám nemožné, aby taková hra opravdu existovala, nota bene ve funkčním stavu? Tak vězte, že ten zázrak se jmenuje Precursors a je to láska na první zahrání.
Dejte mi otevřený vesmír a pohnu galaxií
My, kdo jsme vyrostli s laborováním uvnitř nerozlučné dvojice autoexec.bat a config.sys, zřejmě máme jistou zabejčenost v krvi. Ale zatímco v raných devadesátkách stačilo k milostnému vzplanutí přinést si domů fixem počmáranou a viry prolezlou disketu, dospělý hráč je hráčem velice vybíravým. Probudit starou vášeň pak dokážou jen věci, které rezonují s jeho nejhlouběji zakódovaným herním vkusem. Ten můj patrně obsahuje sekvenci klíčových slov “svoboda”, “průzkum”, “vývoj” a “vesmír” a Precursors z nich úspěšně skládá své motto.
V době přípravy tohoto textu byla hra k dispozici pouze na ruském, potažmo ukrajinském trhu a oficiálně jste se tak bez znalosti azbuky neobešli. Stačilo ale v rámci horečnatého pátrání zakopnout o existenci amatérského překladu do angličtiny a v tu chvíli člověka nezastavila ani skutečnost, že bude nejschůdnější hru ukrást.
Čtete správně. Doznání? Kromě investigativní motivace si takový hřích morálně obhájím i zkušeností s jinou hrou od totožného týmu: kyjevští Deep Shadows mají totiž na svědomí fascinující katastrofu Boiling Point (recenze). Možná patříte ke šťastlivcům, kteří z “latinskoamerického Deus Ex” vykřesali použitelnou hru, ale moje investice v tomhle případě propadla – ani po vytrvalém přemlouvání se Boiling Point nedal jakkoliv hrát, a proto nejdřív beru Precursors jako určitou formu bolestného. Když pak v rámci želvího stahování z podloudných serverů čtu zmínky znovu o Deus Ex, automaticky dumám, s jakým chytákem se veleambiciózní Ukrajinci vytasí tentokrát...
Treece, galaktický hrdina
Ale najednou je hra doma, čeká tiše v příslušném adresáři, daří se nainstalovat patch a vzápětí i zmíněnou neoficiální angličtinu. Klikám na Precursors.exe s očekáváním, že TEĎ to všechno bouchne, shoří, naformátuje se. K ničemu takovému kupodivu nedojde ani ve chvíli, kdy přenastavím rozlišení obrazovky a napálím grafiku, jak to jen jde. Místo zhroucení na desktop se přede mnou otevírá nejprve ohromná pouštní planeta Goldin a někdy po deseti hodinách s očima navrch hlavy konečně i celý herní vesmír. A je to blaho.
V roli nastupujícího pilota Treece Creightona absolvujete stručný trénink, kde se všechno tváří ještě jako FPS, ale brzy poté jste vrženi do komplexní míchanice žánrů, překypující životem co do formy i obsahu. Pohyb po planetách nejvíc připomene Borderlands, ale třeba také Knights of the Old Republic (recenze), zatímco vesmírná část se jasně inspiruje Freelancerem (recenze).
Tempo akce je rozvážnější a nutí především plánovat dopředu: ať už se po hlavě vrhnete mezi smečku kanibalů nebo kosmických pirátů, podcenění přípravy a špatný odhad vašich možností znamená smrt. Co taková příprava obnáší? Na povrchu se především vybavit zbraněmi, které zvládáte, a schopnostmi, které hodláte praktikovat – o ty je postaráno skrze povědomý systém “perků”.
Otevřený prostor s minimem neviditelných zdí dovoluje improvizovat za pochodu a já si tak užívám chirurgicky přesné práce s odstřelovačkou a zabudovaným maskovacím zařízením. Ne všechny ze záplavy úkolů samozřejmě vyžadují násilný přístup, ale valná většina se ho neštítí, ať už v jeho rámci hlučíte, nebo si držíte odstup.
Hodně se tu také povídá, protože světy zúčastněných planet jsou pestré a mají své rozsáhlé příběhy. Ten hlavní se vine napříč celou galaxií a Treece v něm pátrá po původu zkázy jedné z lidmi obývaných kolonií. Putování vesmírem ale hraje až druhé housle za komplexností planetárního dění a zdá se, že autorům tu skutečně došel dech, respektive zdroje. Není divu! Zhruba třicetičlenný tým se půl dekády patlal s titulem, který měl původně vyjít také na Xbox 360 a nakonec se horko těžko před rokem objevil alespoň na PC. Tam ale svou drzou rozmáchlostí patří především. Je vlastně s podivem, jak na úrovni výsledek vypadá i zvučí: spousta jeho šarmu pramení přímo ze zcela moderního zpracování.
Singularita odložena na neurčito
A všimli jste si? Nikde ani stopy po technických potížích, zásecích plynoucích z nedodělků nebo zmatečném designu. Herní menu sice nejsou zrovna intuitivní, ale i tak se v nich brzy zorientujete, a jestli se mi za desítky hodin uvnitř podařilo dvakrát nenávratně cvaknout jeden z několika dostupných dopravních prostředků do polygonu, je to v kontextu hry takového rozsahu úplné nic.
Idylka naštěstí netrvá věčně (jinak bych se jen s obtížemi odpoutal k dopsání těchto řádků) a s postupem do hlubin herního vesmíru se praskliny přece jen objeví: stanice vypadají jedna jako druhá a je na nich mrtvo, odměny za eskortní mise nejsou úměrné vynaloženému času a úsilí, ukazatel závislosti zničehonic přestane reagovat na léčbu, obyvatelstvo jedné z osad se s vámi spokojeně baví, zatímco tamní hlídky podrážděně útočí, maják waypointu trucuje uprostřed hvězdy... a konečně, hra se také poprvé (a ne naposled) svalí na plochu.
Je ale příliš pozdě. Jakkoliv jsou do posledního k vzteku, žádný z kiksů mi nedokáže Precursors znelíbit. Určitě ne ve chvíli, kdy náhodně přistávám na planetě, u které mě vyplivla sympatická červí díra. Podívat se na povrch je ve hře sice vzácnost – přístupných planet obsahuje “pouze” šest – ale tím větší je to vždycky paráda. Zrovna tahle se zdá být pustá; jenom rozbořené mrakodrapy na obzoru dávají tušit, že tu číhá nebezpečí. To ticho!
No tak co, porozhlédnu se po okolí a hned zase obrátím k lodi... A přesně tahle hráčova svoboda dokáže vykřesat napětí a účast, o jakých se sebelíp naskriptovanému koridoru může jenom zdát. Autoři navíc bezprostředně hýří nápady, kterým sice z kapes trčí inspirace klasikami žánru (Duna, Nadace), ale v herním kontextu okouzlují, protože je člověk prožívá svou virtuální přítomností.
A snad aby nečekaná love story skončila vyloženým happyendem, zakopávám při revizi článku o zprávu, že těsně před Vánoci vyšla Precursors konečně celosvětově, skrze portál Gamersgate. Obětuji hrst lineckého cukroví vyšším mocnostem, které tenhle zázrak zařídily, a jdu si dát bramborový salát s konejšivým pocitem, že můj pirátský hřích bude za třicetieurový odpustek napraven.
V případě jedné z nejpoutavějších her, co jsem kdy hrál, se taková cena zdá vcelku směšná.
