Jak vyplývá z krátkého souhrnu (uprostřed stránky), cílem debaty nebylo učinit definitivní závěry ani doporučená stanoviska. Cílem bylo projednat tématiku a sdělit si pohledy a názory. Proč vlastně Červený kříž otázku dodržování humanitárních práv ve hrách řeší, když se na knihy, filmy a další formy umělecké činnosti nevztahují? „Zatímco Hnutí neúnavně propaguje prosazování mezinárodního humanitárního práva po celém světě, existuje skupina zhruba 600 milionů hráčů, kteří humanitární práva porušují ve virtuálním světě,“ píše se v souhrnu. A přestože debata nepřinesla žádné konkrétní stanovisko, podpořila dojem a odhodlání s tím něco dělat. A tím „něco dělat“ může být do budoucna myšlen požadavek směřovaný na vývojáře, aby humanitární zákony ve hrách dodržovali sami a dobrovolně, potažmo na základně zákonů, na jejichž prosazení by se Výbor červeného kříže dohodl s vládami jednotlivých států.
Pokud by došlo na poslední zmiňovanou variantu, spadaly by hry pod dohled Mezinárodního výboru červeného kříže, který je ženevskými konvencemi pověřen ochranou obětí postižených válkou či jiným konfliktem a hlavně dohlíží na dodržování mezinárodního humanitárního práva. Čistě teoreticky by pak tvůrce hry, která v nějaké formě obsahuje scény odporující humanitárnímu právu, mohl být stíhán před mezinárodním soudem. Teoreticky!
Konkrétní obsah debaty o možném postoji Červeného kříže k dodržování humanitárních zásad ve hrách, zatím zveřejněn nebyl, na stránkách Červeného kříže by se však mohly nějaké materiály objevit v následujících týdnech.
Kotaku navíc upozorňuje, že zájem Červeného kříže o hry není ze strany podobných neziskovek, které se zabývají ochranou obětí války, osamocen. Už v roce 2007 vydala organizace TRIAL, která se zabývá ochranou práv obětí mezinárodních zločinů (genocida, válečné zločiny apod.), studii nazvanou The Playing by the rule, ve které aplikuje mezinárodní humanitární právo na vzorek vybraných her.
Cílem studie bylo vyvolat zájem veřejnosti, médií a vydavatelů i tvůrců her samotných o virtuální zločiny páchané ve hrách a vyvolat debatu o aplikaci mezinárodních humanitárních ve hrách, což by „mohlo hry učinit zábavnější, realističtější a zábavnější,“ jak se praví ve studii, kterou si můžete sami prostudovat (pozor, jde o PDf soubor). Cílem studio naopak nebylo hry nějak omezovat, mírnit násilí v nich prezentované nebo je dokonce proměnit v edukativní nástroje pro výuku mezinárodního práva.
Jednou ze základních motivací pro vznik studio byl krom jiného fakt, že některé armády používají hry jako nástroj pro výcvik nebo rekrutování hráčů. To podle TRIALu dokládá, jak velký vliv mají hry na realitu, a proto by měly/mohly reflektovat mezinárodní humanitární pravidla co se týče rozlišování mezi vojáky a civilisty, odlišného chování k těm vojákům, co už se vzdali a podobně. Hry si TRIAL místo filmů, které se rovněž nabízejí, vybral proto, že hráč se při sledování filmu nijak aktivně nezapojuje do prezentovaných událostí – na rozdíl od her.
Předmětem studia se stala většina známějších válečných her z posledních několika let (do roku 2007) samozřejmě včetně Rainbow 6 Vegas, Modern Warfare či Battlefield: Bad Company. A pokud ovládáte angličtinu, určitě si studii projděte, čistě jen kvůli velmi zajímavému střetu pohledů na věc. Na jedné stráně stojí snaha vývojáře o jistou formu zábavy nebo tvorbu napětí či strachu, na druhé straně pak snaha hodnotit tyto situace z pohledu mezinárodního humanitárního práva, které je velmi detailní.
V Modern Warfare je třeba popsána scéna, kdy hráč střílí z vrtulníku na vesnici a má rozeznat nepřátele od spolubojovníků podle termovize. Studie však uvádí, že s ohledem na velkou vzdálenost je nemožné vojáky od sebe rozeznat, nebo vůbec rozeznat vojáky od civilistů. V reálu by tedy podobná akce mohla vést k porušení humanitárního práva.
Závěry studie jsou tedy poměrně jasné. Vývojáři by měli ve svých hrách dát hráči najevo, že k likvidaci bezprostřední hrozby není možné použít jakékoli prostředky a dosáhnout toho jakýmkoli způsobem. Hry by měly obsahovat pravidla týkající se povoleného chování, míry destrukce nebo povolených zbraní. Hry by neměly předávat vzkaz, že je vše povoleno, potažmo vůbec dávat hráčům možnost se rozhodnout, jestli se chtějí chovat podle pravidel nebo ne. Protože v reálu je všechno jinak a za porušení pravidel následuje trest. Ani agent nebo vojenská agentura či armáda nerozhoduje sama o tom, co je správné a co není. Ještě jednou zdůrazňují, studii si určitě přečtěte. Je to velmi zajímavé čtení.
