| Autor: Martin Holas Publikováno: 3.prosince 2009 | Verze hry: anglická/finální/PC Doba recenzování: 2 týdny |
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Název hry by se dal volně přeložit jako prázdnota nebo nicota. To přesně vystihuje svět, ve kterém se příběh odehrává. Šedé, prázdné, bezútěšné místo, kterým pluje síť ostrůvků (ne)reality, jakoby stvořených k tomu, aby potrápily duševní zdraví jejich návštěvníka. Pokud bych se někdy dočkal vytouženého pokračování kultovní adventurky I have no mouth, and I must scream a pokud by bylo ve 3D, přál bych si, aby bylo vsazeno právě sem. V jednu chvíli budete balancovat na klikatících se větvích s gigantickým luskounem nad hlavou, abyste se skrz další pokřivené struktury dostali ke kotvícímu zepellinu s náznakem hořících trosek města a pochodující pěchoty v okolí. • Emoce na počkání Smutek, apatie, deprese, chtíč, strach, nedůvěra, radost. Emoce, které The Void vyvolává zcela přirozeně a tak elegantním způsobem, jaký jen může být. Od laciných metod, jakými jsou předskriptované lekačky nebo koupání hráče v mazlavé směsi vnitřností a krve, se distancuje. Nejsou ho hodny. Nejsou hodny ani obyvatel Prázdnoty, polonahých, smyslně krásných Sester, monstrózních Bratrů, kteří se svým vzhledem očividně inspirovali v Hellraiserech Cliva Barkera a přicházejí na scénu pomalu, ve vší důstojnosti. Snad aby dali vyniknout vlastní děsivosti. Cílem hry není nic triviálnějšího než se z vaší malé noční můry dostat. Kdo by také nechtěl. Táborák uprostřed ničeho s tři metry vysokým pánem, kterého podezříváte, že si krapet nad rámec běžných mravů libuje v sadomasochismu, má svoje kouzlo. Ale ve srovnání s představou dovolené na prosluněném karibském ostrůvku to asi úplně neobstojí. Na to, abyste se zpět do světa živých dostali, potřebujete barvy. Spoustu barev. Barvy tam dole jsou totiž život, aby bylo jasno. Hned po třetí rozehrávce a pokorném nahlédnutí do manuálu tenhle jednoduchý fakt stejně zjistíte sami. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Slunce v duši Barev je sedm a všechny sbíráte do připravených zásobníků v pravé části obrazovky. Z těchto zásobníků můžete libovolně barvy přelévat do tzv. srdcí uvnitř vašeho těla (srdcí je možné v průběhu hry nasbírat až 21). Kromě toho, že srdce udržují vaše astrální tělo při „životě“, také v průběhu tohoto procesu barvu transformují a výsledný produkt ukládají do obdobných zásobníků v levé části obrazovky. Takto zpracovanou barvu poté můžete využít ve hře k iterakci s okolím. Nezdá se to komplikované, že? Zdání klame, protože ač je tento základní princip vyloženě jednoduchý, brzy pochopíte, že z něj přirozeně vyvstávají dosti závažné otazníky, jejichž řešení je možná na celé hře to nejzábavnější. The Void rozhodně survival hrou je. Ale na rozdíl od třeba takového Dead Space nebojujete s hrozbami v okolí, ale hlavně se sebou samým. Budete muset předvídat, taktizovat. Chyby se v The Void neodpouštějí a když už ano, jejich napravování znamená plýtvání drahocennými prostředky i časem. A kdo hrál Pathologic, moc dobře ví, jak škodolibě dokáží lidé z Ice-Picku chyby hráče „odměňovat“ a krutě jej udržovat v permanentní nejistotě, zda si vede dostatečně dobře. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Barva je život Těžká jsou zkrátka dilemata, kterým budete vystaveni. A nejedná se pouze o to, které barvy chcete sbírat a transformovat v srdcích. Zpracovanou barvu potřebujete téměř na vše. K boji, který se tak stává doslova sebeubližováním. Ke kouzlení, které je ve hře intuitivně zpracováno ve formě kreslení piktogramů myší, podobně jako třeba v Arx Fatalis nebo Okami. Obrovským množstvím musíte uplácet Sestry, aby vám pomohly ve vašich úkolech. Bossové vás většinou vyčerpají natolik, že budete po vítězství polomrtví zoufale hledat cokoliv, z čeho byste mohli trochu životadárné esence vysát. Hra vás neustále nutí balancovat na ostří nože a volit to nejmenší nabízené zlo. S množstvím zpracované barvy roste vaše moc ovlivňovat okolí. Surová barva naopak umožnuje flexibilněji reagovat na přicházející situace. Barva načerpaná do srdcí totiž poskytuje různé vitální výhody (modrá rychlost, zelená odolnost,...). Čím více srdcí ovšem naplníte, tím více barvy nenávratně přeměníte a tím méně jí budete mít k opětovnému naplnění srdcí. Téměř nikdy nebudete oblažení takovou hojností, abyste ukojili své potřeby všechny. No a když to opravdu přeženete... Však víte. Game Over. Smutný konec nebožáka s barvou, která by vystačila k vymalování Měsíce, avšak žádnou, která by udržela při životě jeho samotného. Jak geniální tento systém je. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Zvrácené akční RPG Za zmínku na tomto místě stojí, že The Void rozhodně není adventurou, jakkoliv je snaha jej právě do téhle škatulky procpat. The Void je, tedy pokud vůbec něčím je, zvráceným akčním RPG. Jasně, vývoj postavy na první pohled závisí pouze na postupném zvyšováním počtu držených srdcí. Čím více srdcí, tím více barvy můžete do sebe vstřebat a tím silnější jste. Asi nic moc, dalo by se říct. Žádné předměty, odnikud na vás nevyskakuje blikající Level up. Fascinující a krásné na téhle hře je ovšem to, že polovina vývoje postavy se chytře maskuje. A to maskuje natolik chytře, že si možná ani nevšimnete, kde se odehrává. To hráč je totiž ten, komu naskakují zkušenosti, ne virtuální pantáta ve hře. To vy se budete postupně učit. Učit, jak se ve v Prázdnotě pohybovat a jak ji ovlivňovat, jak co nejlépe manipulovat s barvami a jejich účinky, utvářet si názor na to, komu věřit a komu ne. Ano, budete dělat zpočátku chyby a hra vás za ně bude trestat. Nicméně i to k životu a k učení se patří. A snad... Určitě... I díky tomu jsem byl tolik pohlcen s pocitem, že jsem skutečně tam. • Méně keců, více akce No, možná bych taky mohl začít obhajovat, proč za chvíli neuvidíte vedle verdiktu desítku. Ice-Pick mě trochu zklamali z hlediska dialogů. Vzhledem ke dřívějším zkušenostem s Pathologicem jsem i tentokrát očekával obdobně poutavý a perfektně vedený diskuzní kroužek. Bohužel, nestalo se. Tím nechci tvrdit, že by měl The Void špatný příběh. Nebyla by to pravda. I textů je ve hře obsaženo poměrně rozumné množství a jsou napsané kvalitně. Problém je, že hlavní hrdina je němý, a tak drtivou část herního času informace pouze vstřebáváte, nikoliv rozdáváte. Je to škoda. Asi není potřeba se přít o tom, že autoři měli na víc. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
další obrázky v galerii Dalším minusem je grafika. Z technického zpracování je velice, velice cítit budget. Zřejmě největším neduhem je maximální rozlišení 1440x900, což hru na poměrně rozšířených 22“ monitorech s 1680x1050 lehce degraduje. Modely by snesly více polygonů a i dalšími moderními technologiemi zůstala hra nedotčena. Výhodou je logicky HW nenáročnost hry. Na dvoujádru 5000+, 4GB RAM a GF 8800GT jsem často dosahoval na nejvyšší detaily i 80-100FPS, což je samozřejmě fantazie. • Umělecký dojem Na druhou stranu je nutné říci, že mě technologická zastaralost enginu nikterak nerušila. Osobně dám mnohem více na umělecký dojem a design. A z tohoto hlediska je The Void učiněná bomba, ze které mi padala huba na zem mnohem častěji než u Crysis a spol. (pardon za to expresivní výrazivo). 
zdroj:
tisková zpráva
Vizuální vjemy excelentně doplňuje i ozvučení. Zvuky jsou syrové a například u velkých tvorů neuvěřitelně podtrhují jejich majestátnost a vzbuzují respekt nad jejich brutální silou. Velmi se mi líbil i soundtrack. Ice-Pick se (překvapivě) nebáli experimentu ani zde a odvázaně vtiskli každé lokaci takový hudební doprovod, jaký si zasloužila. A tak zatímco někde doprovází vaše kroky jen mrazivé ticho, jinde vás rozesmutní melancholické tóny, vyvede z míry elektronická hudba nebo nažhaví rocková kytara. Související články: Novinky |
| Martin Holas | |
| autorovi je 19 let, studuje na Masarykově univerzitě v Brně; na hrách si cení originality a kvalitního příběhu, upřednostňuje dobré RPG, adventuru či strategii; rád se uchyluje do dob dávno minulých, především co se týče hudebního a filmového vkusu :-) |
