Gray Matter i navzdory parádnímu příběhu trpěla hned několika zásadními problémy nejen technického, ale dokonce i designérského rázu. Přesto ale věřím, že to v té dámě pořád ještě je. Jen je to pohřbeno někde hodně hluboko nejen pod Gray Matter, ale nově také pod Moebiem - zábleskem geniality obaleným zmarem a rozpačitým uchopením námětu.

Když se Jensen objevila na Kickstarteru s tím, že po vozu Schafera udělá klasickou point and click adventuru, moje srdce poskočilo radostí. Když jsem ale před pár dny spustil hotovou hru s názvem Moebius: Empire Rising, z radosti zůstal jen smutek a jistá pachuť na jazyku. Jde o ukázkovou přehlídku promarněného potenciálu a zdánlivě dobrých nápadů, se kterými si jen někdo nevěděl rady.

Scénáristický um

Potenciální katastrofa kouká už z námětu. Jensen se nezdráhala a stejně jako řada jiných vývojářů adventur se inspirovala brakovými romány Dana Browna a do bláznivých konspirací a historických reálií se pustila doslova po hlavě. Ale ouha, to by Moebius nesměla být hra od mistrné vypravěčky Jane. Zvládla totiž z daného tématu vykřesat opravdu povedenou detektivku s historickými motivy, která má takřka edukativní rozměr a příjemné tempo.

Zápletka se točí okolo odborníka na historii s bizarním jménem Malachi Rector a jeho bodyguarda Davida, kteří se zamotají do konspirace mezinárodních rozměrů a od oceňování historických skvostů to dopracují až k potokům krve, vražedným intrikám a nadnárodním spiknutím. Pro adventuru jde o vhodné téma, které je navíc prezentované solidními dialogy a zajímavými příběhovými zvraty.

Jedinou výtku mám k postavám, které toho v sobě skrývají mnohem více než Jensen skutečně odkrývá, a vůbec by nebylo na škodu jít více do hloubky. Už jen postava extrémně inteligentního hlavního hrdiny, který se chová tak trošku jako Dr. House, k psychologické sondě přímo vybízí. O jeho častokrát naznačovaném mileneckém vztahu s Davidem ani nemluvě. Za zlé to ale Jensen nemám, protože i tak se vytáhla a pozvolné budování atmosféry a cit pro mystéria jí rozhodně v Moebiovi nejsou cizí.

Zpátky v čase

To samé ale rozhodně nelze říci o citu pro dobré zpracování. Tvůrci z Phoenix Online totiž na vaše monitory uvádějí hotové obludárium. Bez nadsázky by hra snesla označení "odpudivá patlanice" a možná i to by ještě bylo mírné. Moebius je jednoduše ohavná hra, která parádní příběh a nesmírně zajímavé zasazení do současnosti trestuhodně nezvládá.

Benátky, Egypt, New York, tajemné hrobky a opulentní milionářská sídla, to všechno mělo potenciál zaujmout a nadchnout. Nic z toho ale Moebius nedělá a snad poprvé lituji, že má hra výrazný kukuč. Příběh plný historie a napětí opravdu poznáte hned na první pohled a šance, že ho zaměníte třeba s německou nízkonákladovou produkcí je takřka minimální. Ani slabší kousky od Daedalicu totiž nedisponují tak děsnými modely postav, strnulými animacemi a podivnou sbírkou několika málo slušných, ale ve většině případů nepovedených lokací.

Všechno působí neuvěřitelně zastarale, uměle a nepřirozeně. Modely postav jsou podivně hranaté a nemohu se zbavit dojmu, že autorům nesedí proporce. Katastrofu nezachrání ani sebelepší soundtrack, který zaujme na první dobrou. Pokud měli tvůrci hodně slušný námět a příběhový základ, prodávají ho způsobem starým zhruba deset let.

Zkuste si hodit mincí

Zrovna tohle bych ale Jensen asi neměl mít za zlé. Grafiku přece dělali jiní a od oblíbené vývojářské ikony bych měl očekávat hlavně dobrý scénář a kvalitní hratelnost oplývající zajímavým game designem a vychytanými nápady. Moebius ale naneštěstí zcela postrádá i dotažené herní mechanismy a místo povedené hry je jen přehlídkou dobrých nápadů, které tvůrci nezvládli převést do praxe.

Vedle klasické hratelnosti point and click adventur, tedy hádanek založených na kombinování předmětů, se tvůrci pokusili hru ozvláštnit zapracováním hrdinovy geniality. Často musíte třeba na základě vzezření jednotlivých postav poznat jejich charakter a myšlenky nebo srovnávat historické relikvie s fotobankou a určovat jejich původ, stáří a účel.

zdroj: Archiv

Na první pohled jde o sympatické ozvláštnění jinak poměrně jednoduchých hádanek, které trpí zpátečnickým návrhem, nutností hodně se vracet v příběhu a už otravným schizmatem - nejdřív udělej to a pak můžeš vzít ono. I když často víte, že daný předmět potřebujete, musíte před jeho aktivací projít další tři obrazovky a pak se pro něj vracet.

Na druhou stranu ale velké množství těchto vsuvek nemá logický základ a jejich řešení je možné jen po aplikování metody pokusu a omylu. Hra v tomto ohledu působí nedotaženě. Úplně mi pak uniká nutnost implementovat do hry mobilní telefon, internetové vyhledávání a další podobné drobnosti, které jsou tu prostě navíc.

Tvůrci si mohou odškrtnou jejich přítomnost, ale to je tak všechno. Jako by šlo o výkřik do tmy, který se jen možná uchytí, a proto do něj nevkládáme všechnu energii. Nakonec Moebius zůstává jen klasickou adventurou bez přidané hodnoty, při jejímž hraní se musíte spokojit se spíše logickými a středně obtížnými až jednoduchými hádankami.

Tak snad příště

Je mi z toho smutno. Ani tentokrát Jane Jensen neprokázala, že si mé adventurní srdce skutečně zaslouží. Jediné, co se jí opravdu podařilo je příběh. Má spád i napětí, a přestože by mohl být o fous lepší, rozhodně nepředstavuje hlavní problémem Moebia. Tím je nevkusné grafické zpracování a zpátečnické herní mechanismy, přičemž řada z nich je ve hře navíc a tedy úplně zbytečně.

Netvrdím, že při hraní Moebius: Empire Rising nenarazíte na pár světlých momentů, ale nakonec jde jen o další průměrnou a ještě k tomu docela jednoduchou adventurou s kvalitním příběhem, zajímavým námětem a sympatickým zasazením.

Příběh je sice v adventurách jednou z nejdůležitějších složek, ale musí se odehrávat jako součást zábavné hry, což se v případě Moebia opravdu neděje. Od ostatních adventur podobného zaměření tak Moebius: Empire Rising odlišuje pouze jméno Jane Jensen, což k úspěchu opravdu nestačí!