Úvod z nočních můr
Abych pravdu řekl, hra se k vyprávění nového příběhu rytíře, později krále Grahama nadechuje s tuberkulózním záchvatem kašle. Po první čtvrthodince jsem se musel duševně zocelovat, abych se donutil hrát dál, protože úvod rozhodně není povedený. Primitivní, napůl interaktivní akční scény střídají sekvence stupidních quick time eventů a milovníkovi adventur nebo nedej bože pamětníkovi originálu se v tu chvíli povážlivě zvedá žaludek. Byl jsem připraven zatratit hru do nejhlubších pekel jako jedovaté plivnutí do tváře veškerého hráčstva. Pokračoval jsem nicméně dál. Díky bohu.
Když se totiž prokoušete přes, jemně řečeno, rozpačitý rozjezd, vyjde najevo, že situace možná nebude až tak beznadějná. Graham, prostý vandrák moc hrdinských dovedností nepobral a z luku dokáže vystřelit při nejlepší snaze metr daleko. Jeho srdce ale přetéká odvahou a chutí, a tak přijíždí do daventrijského království, aby v turnaji soupeřil o místo rytíře na královském dvoře.
To je sice v kostce vlastně celý příběh první epizody, ale velice záhy pochopíte, že rozhodnutí, která činíte již nyní, v náctiletém věku hlavního protagonisty, budou rezonovat vyprávěním až do jeho požehnaných let. Hra to alespoň vcelku okatě slibuje, a já nemám důvod ji nevěřit, protože různých možností řešení a drobných detailů či dílčích voleb, které mají nějaký vliv, je již v prvním díle několik.
Celá hra je pojata formou vyprávění Grahama jako už seschlého kmeta, jenž denně snídá osmatřicet léků a volné chvíle tráví vzpomínkami na mládí. Všichni jeho příběhy slyšeli už tolikrát, že je znají nazpaměť, ale vnučka Gwendolyn si je vždy ráda poslechne znovu. Děj je tak podáván retrospektivně, což je, přiznejme si, vcelku oblíbená berlička scénáristova. Na druhou stranu ale skýtá nesporné výhody - hra se například může bez problémů dopustit banalizace a ladně ji svést na roztěkanou mysl či nepřesné vzpomínky vypravěče. Také to ale umožňuje velice přirozeně rozvíjet děj nechronologicky, což je v případě nového dílu King's Quest využito znamenitě.
Zpátky do minulosti
Hra brzy zažene nepříjemnou pachuť úvodní scény povedeným koktejlem humoru, vtipných hádanek, skvělého dabingu, pohádkovou náladou a až nečekaně mrazivých a dobře podaných vážných scén. Vyznění a celkový dojem tak dá vcelku brzy vzpomenout na zlatá léta pecek z dílen LucasArts a Sierry, a to je, prosím pěkně, kompliment nejvyššího ražení.
Velkou měrou k tomu přispívá právě onen břitký vtip, kterým hra srší. Ten se opírá o vhodné podání replik, slovní humor a jemně dávkovanou situační komedii. V záplavě projektů, které za vrchol bavičství považují tisíc narážek na ostatní fantasy univerza, se tak nový King's Quest blyští jak ostrůvek svěžího vzduchu v moři zatuchlé nenápaditosti.
zdroj: Falcon
Hádanky se sestávají z klasických adventurních problémů, vyžadujících použití správné věci na správném místě, a několika logických miniher. Problémy, jenž před vás hra klade, mají vždy smysluplné řešení, ačkoliv jejich pointa je často úsměvná - například stávka trollů, odmítajících nadále fungovat jako mosty, protože už mají dost mašírování stráží v nabroušených botách přes svá záda. Což takhle gardistům navléknout chundelaté ponožky přes boty?
Prosté, ale ne snadné
Ze hry dýchá každou vteřinou příjemná odlehčená atmosféra původních King's Questů s chmurnějšími podtóny, které vyplavou na povrch když je to zapotřebí. Od příběhu a ladění nálady je třeba podívat se na samotnou hratelnost. Předměty nelze nijak kombinovat mezi sebou, což vaše snažení samozřejmě zjednodušuje. Nemusíte se ale obávat, ačkoliv hra v úvodu působí až nepříjemně snadně, záhy se dočkáte plnohodnotného adventuření i s nějakým tím občasným zásekem. Nejedná se ale o žádná hodinová koumání a zjišťování, co se po vás vlastně chce. Tvůrci také nenásledovali originál otrocky věrně, nepřijdou tak žádná rozhodnutí, jejichž špatné řešení by vám znemožnilo hru dokončit, což s oblibou praktikovaly staré King's Questy. Za to patří vývojářům vřelé díky.
Hra nicméně nemá úplně čistý štít. Do kataklyzmického úvodu jsem již ryl několikrát, smutnou pravdou ale zůstává, že na otravné quick time eventy narazíte v dalším průběhu hry ještě několikrát. Upřímně doufám, že je tvůrci v dalších dílech buď zásadně omezí, nebo si je v ideálním případě odpustí úplně. Kapku otravná je též nemožnost přeskočit dialogy či komentáře k akcím i předmětům, což by se v případě, že je slyšíte poněkolikáté, docela hodilo.
Ovládání je trochu kostrbaté - Graham poslouchá příkazy téměř výhradně z klávesnice, myš zůstává ve většině případů nevyužita. Celé schéma vedení postavy je vůbec evidentně koncipováno na gamepad, což je u adventury poněkud nezvyklé a upřímně i lehce rušivé, ačkoliv to je spíš osobní preference. Na druhou stranu se kvůli tomu použití či sebrání předmětů zvýrazňuje automaticky, když se k nim přiblížíte, a to eliminuje pradávný herpes adventur - pixel hunting, takže situace vlastně až tak černá není.
Začátek dobrý, všechno dobré?
Ovládání ale aby vzal čert, zvyknete si na něj rychle, a když přežijete občasné QTE, dostane se vám parádní adventury s kvalitním podáním příběhu a vkusně odlehčenou náladou. A Knight to Remember je také, mimochodem, vcelku příjemně dlouhý - na to, že se jedná o epizodickou záležitost. Dohrání mi zabralo něco okolo pěti šesti hodin. Samotný děj je samozřejmě v prvním dílu ve svém úplném úvodu, nicméně působí velice nadějně. King's Questu se, oproti prvotnímu očekávání, podařilo zaseknout háček a já už se pokračování zkrátka nemůžu dočkat.
