Jako by žánr dočista ignoroval varování z loňska a mainstreamová studia doufala, že Extreme stejně jako původní Combat Carnage nebude žádnou hrozbou a masy hráčů zůstanou věrny závodnímu průměru. Jenže situace se pod tíhou faktů změnila. Pokud první Gas Guzzlers zůstalo davem nepovšimnuto, současná verze dokazuje, že to nebylo kvůli údajné nekvalitě.
Novinka je totiž skoro stejná jako originál. Vlastně stačilo jen dotáhnout pár šroubků na osvědčeném podvozku a to, čeho se teď musí konkurence bát, je pouhý fakt, že je na Gas Guzzlers konečně vidět. V přímém srovnání dělá z arkádové konkurence úplný kompars.
Gas Guzzlers Extreme jsou tak trochu „jiné“ závody. Autům v nich nedochází benzin, ale spíš munice a místo předjíždějících manévrů se tu šoféři z dráhy prostě sestřelují. Motorističtí bohové museli být šílení, když dopustili tohle inferno.
Detonace, blesky, kouř a škodolibá radost z ohořelých spoďárů vedoucího jezdce - právě to je ta výbušná směs zábavy a adrenalinu, díky které Gas Guzzlers opět zvysoka kašle na obligátní drifty, líbání městských svodidel a probourávání výloh. Tahle arkáda je prostě jiná. Je svá a lepší.
Šílení motorističtí bohové
Řidičské naschvály. To je to, co z Gas Guzzlers dělá hit. Řekněme, že nadávka „ty prase jedno“ se v téhle hře opravdu nepoužívá, protože byste ji řvali tak často, že by ztratila význam. V několika soutěžních módech totiž existuje jen jeden zaručený návod, jak na trati uspět - být ještě větší čuně než ostatní. Proto za sebou rozhazujete bomby, miny, rozléváte olej, kouříte a své pastičky kladete přesně podle instrukcí radaru pod zadním nárazníkem. Položeno? Krása! Soupeřův letící volant naznačuje cosi velkolepého...
Guzzlers je kouzelná v tom, že všechno, co způsobujete soupeřům, používají také oni proti vám. A ještě něco. Pokud se s minou či rozkošně olejnatým barelem netrefíte, zákon okruhové schválností způsobí, že o kolo dál uklouznete po vlastní podlosti. Dovedete si představit originálnější zábavu?
Navíc to jakýmsi programátorským zázrakem bezproblémově funguje a drží pohromadě. Hra se nikdy nezvrhne v totální jatka, kdy by se cíle opravdu žádný ze závodníků nedožil a zároveň je hra prosta hluchých chvilek. Tomu se říká úder přímo na solar! Vyvážené hratelnosti pomáhá jednak citlivé respawnování různých obranných i útočných powerupů, a také a přítomnost takzvaných útočných zón. Objevují se v určitých pasážích tratě a nechávají promluvit palné zbraně. PALNÉ ZBRANĚ!
Řidiči, útok!
Zjednodušeně se dá říct, že v Gas Guzzlers si na auta připevňujete místo lyžařských rakví kanóny, abyste do rakví posílali soupeře. V mnohém je vlastně tato závodní šílenost klasickou 3D akcí. Navíc s opravdu rozšafnou sbírkou vymyšlených zbraní. Levelovacím systémem se v dvanáctihodinové kampani postupně propracujete k mnoha štěkajícím monstrům.
Začnete čímsi na bázi brokovnice a přes kulomety, minomety a rakeťáky se propracujete až k malým nukleárním hrůzám. Věřte, že metač uranových bobků je vždycky lepší mít na vlastní střeše, než se jím nechat lechtat zezadu.
Neříkám to jen tak. Aby Gas Guzzlers opravdu drželo pohromadě, používá unikátní druh akčního catch-upu. Z jiných her tenhle systém dobře znáte - když jedete blbě, stádo aut čeká a když se vám daří, nemůžete se ho zbavit. V Gas Guzzlers funguje něco podobného, ale na bázi střelného prachu. Ten, kdo je v čele, má sice výhodu sběru lahodných power plodů a zároveň se do každé zatáčky netlačí s davem, ovšem na druhou stranu se logicky stává lovnou zvěří. Lovnou s dírami v blatnících.
Chyť mě, ty to dokážeš
Opět jsem neodhalil v čem tkví ona zázračná formulka hratelnosti, ale i akční catch-up ve hře funguje naprosto přirozeně a ladně. Pouze v závěrečných fázích kampaně mi připadalo, že ti nejlepší závodníci už jezdili opravdu jako přes kopírák. Respektive, že umělá inteligence svištěla na špici naprosto identicky podle mne, což byl vcelku zřetelný rozdíl oproti prvnímu dílu. Tam bylo peklo dostat se přes obtížné úvodní tratě a výzvy. Tentokrát je ale hra drsná až v samotném závěru.
Když už jsme u těch rozdílů, měli bychom si vysvětlit, v čem se oba díly Gas Guzzlers liší. Těch nuancí upřímně řečeno není mnoho. Extreme totiž není plnohodnotný druhý díl. Je to spíš jen takový naleštěný remix. Jako když mainstreamová hra vyjde po roce ve zlaté edici společně se všemi DLC.
Nás mnogo
Takže krom toho, že je Extreme bez jakýchkoliv technických obtíží a přibralo hlavně na obsahu. S auty a tratěmi se to má tak. Většinu už jste mohli vidět v prvním díle, ale vozový park se o jednotlivé kusy drobně rozšířil v rámci každé závodní třídy a tratě zase vznikly natažením nových silnic ve starých tématických prostředích. Zatímco minule se tedy v kouzelné zimě jely dejme tomu dva závody, dnes jsou to čtyři. Je to solidní tvůrčí kompromis a já jsem ho toleroval. Vždyť Extreme vznikla hlavně proto, že se autorům konečně podařilo proniknout na Steam!
Pro hráče, kteří si k doutnajícím vrakům čichli poprvé, je ale Gas Guzzlers přímo jezdeckou nirvánou. Řekněme, že na těch čtyřicet tratí, osm arén, sedm tématických prostředí a bohatý tuning by se muselo složit hned několik dílů Need for Speed...
Gas Guzzlers je obsahově tak bohatá, že si ji užíváte neustále, ať už děláte cokoliv. Ať už jedete v nádherně rozličném prostředí od pouští přes lesy až do Alp, nebo se doma hrabete v převodovce. Je to tak. V tratích se dá rozmanitost hry přirovnat k Flatoutu a v garáži zas ke Street Rodu. V době, kdy některé arkády ani neumožňují změnu barvy vozu, je bohatost Gas Guzzlers téměř zázračná.
Jelita si dala sraz
I herních módů je plná nádrž. Některé, ačkoliv se objevují i v kampani, se však hodí vyloženě jen do multiplayeru. A ten je exkluzivní. Kdybyste si měli Gas Guzzlers koupit už jenom kvůli hře více hráčů, neprohloupíte. Multiplayer ukazuje, co všechno je dnes v závodním žánru možné a co nikdo jiný raději ani nezkouší.
Nebudu daleko od pravdy, když Gas Guzzlers označím za unikátní zkušenost. S plápolající vlajkou na střeše (mód Capture the Flag) jsem si připadal jako kdysi v Unreal Tournament. Možná za to mohl i ukradnutý hlas komentátora a jeho slovníku. Vždycky když začal počítat „double kill, multikill, godlike“, ztrácel jsem se ve víru nostalgie.
Ten hlas je asi tak jediná věc, ve které není Gas Guzzlers úplně svá, ovšem v patrových garážích s minometem na střeše na to vůbec nebudete myslet. Spíš si užijete kopy humoru, kterou tahle hra přidává jako dezert. Závodit budete s lidmi, jako Lou Bricant nebo Al Coholic, a když potřísníte vozovku dalším mastným okem, hra „šokovaně“ prohlásí: Božínku, na silnici se objevil olej!
Tak pánové, ruce na deky... ehm, tedy na volanty a jedeme! Jestli tahle arkáda má nějaké chyby, tak je to snad jen nepřehledný strom kariéry. No a také fakt, že já osobně jsem ji hrál už podruhé (de facto). Ovšem díky novému obsahu jsem se rozhodně necítil okraden, což je také návod pro vás, nepolíbené. Kdo kupuje Gas Guzzlers přes díl Extreme prvně, nechť si k závěrečnému hodnocení přidá klidně další bod.
