Driver: San Francisco - recenze

Xbox 360

Recenzovaná verze: X360

Vychází na platformách: PC, Wii, PS3, X360

Verdikt: Pokud zahodíte naději, že se vrátil tón prvního dílu, zůstane parádní a překvapivě promyšlená hra na superpolicajta za volantem a k tomu spousta až skoro burnoutovské legrace navrch. San Franciscu by sice prospělo, kdyby se nebralo ani za mák vážně, ale když vás posadí za volant, není o jeho herních kvalitách sebemenší pochyb.

Hodnocení redakce 8/10

Jak hodnotíme

metacritic 80/100

Objednat na JRC.cz - obchod plný zábavy

1. 9. 2011 v 16:00 - Recenze Autor: Lukáš Grygar Komentáře: 0

Dvě zásadní chyby. První: zase sjíždím The Wire, nejlepší seriál široko daleko. Je o policajtech a gangsterech a je o nich takovým způsobem, že je pak těžké brát cokoliv dalšího s podobnou tematikou vážně. Druhá? Hrál jsem původního Drivera, hrál jsem ho do morku kostí a dodnes vím, kde přesně se práší na tu jeho bílou krabici, kterou jsem tehdy pod dojmem z jediné honičky v demu uháněl koupit. To je pak tuplem těžké, pouštět si k tělu patý díl série, která šla s každým dalším hlouběji do kytek.

Driver: San Francisco - recenze

Všechno, co dělalo Drivera kultem – sedmdesátkový zeitgeist, na pocit bezkonkurenční jízdní model, přiléhavý soundtrack – hodili Reflections pod gumy osmikolového tahače a zašlápli plyn. Pak se ale nesmí divit, že jejich další pokus vnímá hráč od začátku s rozpaky. Zvlášť po oznámení funkce, na které v San Franciscu stojí a padá veškerá legrace. Slyšeli jste? Tanner (jméno detektiva zůstalo, ale s tím původním má společné jen to) dokáže za jízdy přeskakovat mezi auty. Proč? Doufám, že sedíte: hned zkraje totiž koupí při bouračce pecku do hlavy a v následném kómatu nabere schopnost v mžiku se převtělit do libovolného řidiče.

Kontrolovaná astrální projekce. V sérii, která se kdysi (a ta doba se zdá být čím dál víc v nenávratnu) odvolávala k Bullitovi, původnímu Gone In 60 Seconds nebo Vanishing Point. Astrální. Projekce. Ne, to jsem si nevymyslel.

Auta, která sežrala rozpočet

Ono by možná i šlo nedělat z téhle absurdity drama, kdyby autoři převtělování jen naťukli a nechali být. A hlavně: kdyby na něm nestál herní mechanismus, díky kterému je Driver po třinácti letech zase výborná hra. Paradox? Čím dřív si zvyknete, tím spíš se začnete bavit. Osobně mi to ale trvalo. Úvod není z nejšťastnějších a dává si na čas, než zahodí škrabošku rádoby vážného detektivního thrilleru a hlavně kvanta omezení na každém rohu. Mám pronásledovat zločince, ale každá druhá zatáčka končí rudou a hlavně neprůjezdnou bariérou? No kde to jsme?

Ve virtuálním San Franciscu, které vám hra otevírá pozvolna, ale promyšleně. Svá pravidla jízdy učí možná až příliš didakticky, ale budiž, žijeme přece v době, kdy hrát můžou i ti nejpomalejší hráči. A nebojte, Driver člověku tu rychlost rychle vtluče do hlavy a hlavně rukou na ovladači. Jeho namapování nemá chybu: díky ergonomickému rozvržení rychle ovládnete kromě přeskakování mezi auty také drift, rozbalování minimapy nebo skok mezi písničkami v rádiu a to všechno klidně zároveň, když chcete být za skutečné machry.

Machrovství se tu ale vztahuje v první řadě k autům, které budete řídit a hlavně odemykat a nakupovat do svého vozového parku. Ubisoft zešílel (what else is new?) a nalicencoval něco kolem sto padesáti skutečných značek. Schválně jsem si všechny zúčastněné zapsal: Abarth, Alfa Romeo, AMC, Aston Martin, Audi, Bentley, Cadillac, Carlsson, Chevrolet, DeLorean, Dodge, Dykemann, Ford, GMC, Hudson, Hummer, Jaguar, Lamborghini, Lancia, Lincoln, Maserati, McLaren, Nissan, Oldsmobile, Pontiac, Ram, Range Rover, RUF, Van Doorn, Volkswagen, Y.A.R.E.

Jak se říká u nás na vsi, I see what you did there, Ubi.

Volný trh

Tuna aut by samozřejmě byla naprosto k ničemu, kdyby člověka nepoutalo v nich jezdit. A o zábavu se stará kromě zpracování města především design desítek vedlejších úkolů a kaskadérských kratochvílí, kterými je San Francisco obsypáno hůř, než kdyby mělo spalničky.

Přepínání mezi auty hází Tannera do ptačí perspektivy, odkud můžete jednak poletovat, kam se vám zachce (a s otevřením celé hry je nabízený prostor OBROVSKÝ), ale hlavně úkoly libovolně vyzobávat. Jejich plněním jednak odemykáte příběhové mise, posouvající dopředu trhlý děj, a zároveň naháníte “sílu vůle”, která tu funguje jako platidlo. Žánru vlastní systém odemykání a nakupování (zde navíc vázaný na vlastnictví klíčových garáží) do hry padne jako ulitý a široká nabídka spousty stylových bouráků motivuje k hamižnosti. Aby vás nalákali, už v první garáži vám autoři odemkli Ford GT za krásných sto padesát tisíc, což je na začátku HODNĚ, ale v průběhu hry se dostanete k mazlům za pětkrát tolik.

Auta se liší v ukazatelích rychlosti, odolnosti a driftu, ale co je zajímavé, ani vlastnictví silnějšího modelu neznamená, že by ostatní nákupy ztratily význam. Dávat si totiž ty největší frajeřiny, ve kterých hra tvůrčím způsobem kombinuje Tannerovy paranormální schopnosti a řidičské vychytávky jako ultimátní turbo a nabírání protivníků na nárazník, za volantem Pontiacu Firebird, to je hned jiné kafe. To je kolumbijská fair trade, říznutá koksem z kápézetky Curtise Mayfielda. A taky moment, kdy se nový díl zlehka dotýká svých kořenů a pamětník si řekne achich.

Koňská síla

Lze pochopit situaci, kdy autoři vymysleli vpravdě geniální herní systém a řekli si, že ho nechtějí plácnout do hry jen tak. V základech je dokonce Tannerovo kóma opravdu silný nápad, protože poskytuje nejen hráčský, ale i tvůrčí rozlet: čím výš se detektivovo vědomí vznáší nad městem, tím silněji do mapy protékají vjemy z nemocničního sálu. Dokonce si dovedu představit příběh, který by tohle všechno vyprávěl se vší vážností a dějový zlom, číhající zhruba uprostřed hry, by díky tomu vystřelil do letové hladiny, ve které operuje Chris Nolan.

Jenže San Francisco místo toho trčí na půl cesty k bohapusté komedii, a i když umí z obyčejných momentů, kdy skáčete mezi auty, těžit celkem obstojnou legraci, jako celek děj zakopává o vlastní hloupost. Je až s podivem, jak pitomě napsané tu dokážou být některé mise, a jak se vlastně karta zábavy obrací a člověk raději tráví čas v nepovinných odbočkách, než aby se držel vypravěčské dálnice.

Vzhledem k úrovni scénáře to nezní tak úplně jako pochvala jízdního modelu, ale věřte, že ten v Reflections nezapomněli. Po těch letech jde o jednu z mála jistot v celé sérii a v aktuální inkarnaci funguje jako dobře seřízený motor, odvádějící svou práci i za zcela nových a notně zběsilých podmínek.

Ty vycházejí jednak z fyziky, šité na míru demoliční struktuře hry, ale také z inteligence, kterou dostali do vínku umělí protivníci. Zatímco na startu funguje skok mezi auty spíš jako cheat, časem je takové zvýhodnění nutností, protože soupeři vám dokážou solidně zatopit. Mezi vrcholy hry patří závody, ve kterých musíte do cíle dostat hned dvě různá auta najednou, ideálně za účasti neodbytné policie, která vám nedá ani sto metrů zadarmo. Právě v prokombinování mechanismů se otáčky San Francisco rozpalují naplno a berou dech jako ten nejvášnivější polibek.

Need for Speed

Pokud má The Wire nějaký protipól, může jím být třeba film Poliziotto superpiù aneb Super Fuzz aneb Super Snooper aneb Der Supercop (záleží, kterou pirátskou VHS jste potkali). Aneb naprosto zběsilá osmdesátková komedie s Terence Hillem v hlavní roli policajta, ozářeného radiací. Když je vám deset, máte takový film za svého Občana Kanea, ale po letech vás to spolehlivě přejde.

Hillův Dave Speed sice víc běhal, než řídil (což naštěstí Drivera dávno přešlo), ale v zásadě by si mohli s Tannerem tykat: jejich superschopnosti jim dovolují stát se pány města a bojovat se zločinem způsoby, které jsou sice padlé na hlavu, ale odzbrojují dětinskou radostí z jejich provedení.

Pro nás, co Tannera pamatujeme spíš jako parťáka Steve McQueena nebo Hackmanova “Pepka” Doylea, to samozřejmě nepřestává být svrbící jizva, ale musí se nechat, že s jeho superpiú verzí je sice trochu pitomější, ale stejně ohromná zábava.

P.S.: Jak to bude s DRM u PC verze

PC verze Driver: San Francisco vychází 30. září a co se týče použité protipirátské ochrany, bylo nám na dotaz od zástupce českého distributora, firmy Playman, řečeno, že připojení k internetu bude nutné pouze při prvním spuštění hry a dále už ne. Na Ubisoft fóru se však píše, že internetové připojení bude potřeba při každém spuštění hry, pro samotné hraní už ne. Uvidíme při vydání, jak to přesně je. Doufejme, že to nebude stejný případ jako s PC verzí From Dust.

Tagy: parodie akční Závodní

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.