Nečitelné je Consortium i z žánrového hlediska. Má daleko k RPG i akční hře, ale přesto hlavního hrdinu oblečete do modulární zbroje a nejeden konflikt vyřešíte s podporou olova. A podobný přístup má hra i k adventuře nebo detektivnímu hororu. Nic z toho v ní nedominuje, nicméně v sinusoidě nálad se tu a tam bát budete a po adventurovsku vám i ztěžknou kapsy a rozbolí pusa.
Abyste Consortium dostatečně pochopili a zjistili, že není tak marné a necharakterní, raději odhoďte škatulky a nechte si o něm vyprávět. Je to příběh o blízké budoucnosti. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak budou žít vaše děti a vnoučata? Consortium říká: kolem poloviny jednadvacátého století se už coby dospělí budou hlásit na vojenské mise do vzdušného prostoru Země, kde se ujmou role „ochránců míru“. Udělají to přibližně na způsob, jakým dnes mír prosazují politické mocnosti a mezinárodní instituce. Jenom to bude ve velkém a v tolik oblíbeném megakorporátním balení, skrývajícím ušlechtilé cíle, prosazované diskutabilními prostředky.
Jelita si dala sraz
Dá se říct, že život našich potomků bude charakterizován současnou sci-fi. Život bude o přesně padnoucích lesklých uniformách, o kovové chůzi mezi ubikacemi a o bezdrátovém přenosu dat, emocí i lásky. A pravděpodobně už na sebe lidé nebudou pokřikovat jménem. Společnost poloviny jednadvacátého století se díky vyřešené globální politice a ekologii zaměstnala jinými problémy. Nad jména si vymyslela číselné a abecední zkratky.
Na školním srazu to tedy vypadá, jako by se místo starých kamarádů sešly vitamíny a v palubním baru si zamluvila stůl protispamová ochrana. „Ještě vesmírného mola, Bé-patnáctko?“ „Nikoliv, Ká-Pět, nabídni Pé-Dvanáctce...“ Ve skutečnosti jde o zkratky volně převzaté z šachové hry. Vojenská hierarchie se prý v budoucnu stylizuje do figurek bojujících na mezinárodním (čtverečkovaném) poli.
Těžko bude současnému člověku ve společnosti pěšáků, střelců a královen. Nicméně právě frustrace z nepatřičnosti vás bude v Consortium provázet nejčastěji. Bohužel či bohudík, hlavní hrdina je kdosi jako Quaid z Total Recall. Zničehonic a kdovíproč se ocitá v jiném světě - na palubě vesmírného plavidla a v roli, na kterou jeho ani váš mozek zpočátku vůbec nestačí.
Kvůli scénářem vynucené amnézii znejistíte při každém rozhovoru. Lidé uvnitř vesmírné lodi vás znají, ale vy je ne. Všichni okolo jsou muži a ženami činu a plní přesně dané pracovní úkoly, ale vy ne. Prostě vás vyplivl transportér hmoty jako dalšího pomocníka posádky a koukáte jí přes rameno. Proč? Nevíme. Je to normální? Kdoví.
Jasné je pouze, že vy - Bishop 6 (B6) – jste poněkud speciální návštěvník. Nepřímo se zapletete do dne, který by si posádka nejraději vymazala z paměti. Střetnete se s vesmírnými teroristy, budete vyšetřovat vraždu i mnoho dalších nenadálých problémů armádního života a ze všeho vám pomáhej diplomatická výřečnost a plný zásobník.
V diskuzním kroužku
Consortium začne po pár desítkách minut hrát překvapivě pestrými barvami a hráčovy smysly nakopne hned svojí nejlepší vlastností, totiž dialogy. Ačkoliv si členové posádky zřídkakdy řeknou svým pravým jménem, city mají a stejně jako člověk klasického střihu přemýšlejí i jednají. A hra se jim přizpůsobuje ohromným množstvím dialogových voleb.
Rozhovory jsou ústřední součástí Consortia a jako takové vám nabídnou vždy hned několik emočně i názorově odlišných odpovědí. Dokonce přinášejí i zajímavost v podobě hromadné diskuze. Jsou chvíle, kdy můžete v jednom dialogovém okně reagovat hned na dvě i více postav, stejně jako ony na vás - rozhovory jsou v Consortiu opravdu spíše diskusními kroužky. Postavy se baví nejen s vámi ale i mezi sebou a navíc v reálném čase. Argumentují, hádají se, spřádají plány či vtipkují, prostě žijí. Poslouchejte je a mluvte. Přinese vám to zdánlivě nekonečné herní možnosti.
Dávka schizofrenie
Je to vtipné. Hovořím-li s důležitým protivníkem, mohu se v rámci dialogu poradit i se svým nadřízeným. Ti dva se přitom hned začnou okřikovat a nakonec se baví už jenom spolu. Kdykoli se začne v Consortiu mluvit, je to jako když se bavíte se svými opravdovými kolegy v práci, s kamarády u piva nebo s neomaleným řidičem krátce po nehodě. Záleží na situaci. Použijete smířlivost, diplomacii, asertivitu nebo budete mlčet? Na základě momentálních i dlouhodobých osobních rozhodnutí se pak začne odvíjet i příběh v jedné z několika odlišných rovin. Hodnotná znovuhratelnost u Consortia opravdu není recenzentské klišé.
Do dialogů se promítá i lehce surrealistická nálada hry, kdy realita mateřské lodi si nemusí tykat s vaší realitou osobní. Svým kolegům můžete klidně nakukat, že oni všichni jsou pro vás jen virtuálními panáčky ve videohře, či naopak oni budou přesvědčovat vás o své vlastní pravdě.
Hrátky s paralelními světy a realitami měly nejspíš zakrýt fakt, že Consortium je co do velikosti herního prostoru dosti titěrné. V podstatě nikdy neopustíte klaustrofobické útroby mateřské lodi, byť jsou velmi nápadité, hravé a plné zkratek, průlezů a schovek, hodících se pro variabilní způsob boje. Přesto, Consortium je fyzicky prťavé a muselo si pomoci filozofickým přesahem.
Prosíme, nestřílet
Když už byla řeč o boji, neodpustím si pejorativní poznámku: bohužel se mu nevyhnete. Všechny sliby o reálném chování soupeřů, o jejich labilní psychice i sebevědomí berou za své, když zjistíte, že souboje opravdu nejsou kořením hry. Jsou spíše nevhodnou zástěrkou, která nezakryje obrovské technické problémy hry – nepomohly ani první záplaty. Consortium nabídne všechno, jen ne akční zábavu. Sužovat vás bude nejistý pohyb postavy, nepřesné ovládání i nemotivující účinnost střelby.
Consortium zkrátka není akční hra, snaží se ji pouze imitovat a výsledek je nepřesvědčivý. Nepomohou ani RPG prvky, s nimiž postavu povyšujete, sbíráte pro ni různé druhy munice a ve svérázném „recyklačním“ režimu ji udržujete fyzicky a konstrukčně fit. Nakonec se stejně snažíte převzít spíše diplomatické a konverzační otěže, protože hru lze uspokojivě hrát jen pokud není v pohybu.
Nesnesitelná trhavost bytí
Kdykoliv se rozběhnete, budete v krutě neoptimalizované grafice narážet do stěn i nepřátelských kulek a ze všeho nejvíc budete chtít každý souboj rychle ukončit. S ohledem na to, že Consortium - hra na budoucnost - vypadá paradoxně jako z minulého století, je její technická optimalizace jednou z největších tragedií, jakou jsem kdy ve hrách zažil.
Kam se však hrabe kolísavý framerate na zástup chyb a chybek, jimiž je Consortium stále prošpikováno. Průhledné zdi či postavy v komických pozicích a grimasách se časem stanou přehlédnutelnými. Consortium má spíše problémy se stabilitou a nevhodným spouštěním skriptů i s vyhodnocováním aktuální situace.
To vše dohromady hrozí absolutním kolapsem v každé minutě, kdy vás děj kvůli nespuštěné sekvenci nepustí dál a pro mnohé hráče bude nakonec největším zadostiučiněním, že se vůbec „dožijí“ závěrečných titulků. Paradoxně k nim nevede vůbec dlouhá cesta. Consortium se svou délkou o pěti až šesti hodinách je spíše cosi jako prolog, který na konci místo odpovědí nabídne jen další a další otázky.
Suma sumárum, Consortium je dílo pro tvrdé hráče, kteří dokáží překousnout technickou zastaralost veškerého prostoru kolem, nepříjemné bugy i nepřesvědčivý soubojový systém a až pak si vychutnají malou konverzační revoluci doprovázenou příjemnou atmosférou na palubě futuristické letky. Smíchejte to a vyjde vám lehounce nadprůměrná adventura-neadventura, akce-neakce, hra-nehra...
