Ve stínu templářů
Dnes už tomu rozumím. Je totiž faktem, že navzdory prvotní genialitě to šlo po prvním Broken Swordu s Cecilem mírně z kopce a The Sleeping Dragon i The Angel Of Death jsou historie, kterou by nejen zmiňovaný Angličan s radostí zapomněl. Ve světle toho je pátý Broken Sword, navíc rozdělený na dvě části (nutno ale podotknout, že za jedny peníze), čistý kalkul.
Někde jsem slyšel, že tonoucí se stébla chytá a The Serpent's Curse je přesně tím posledním zoufalým aktem záchrany. Posledním nadechnutím legendy, jejíž hrdlo možná svazuje stařecký strach a v žilách koluje hodně staromilská krev.
Hráli jste první Broken Sword nebo nějakou jinou adventuru z daného období? Pak ani nemusíte číst tuhle recenzi a rovnou si řekněte, jestli se vám tehdy ona hra líbila. Pokud ano, nic neřešte a běžte si The Serpent's Curse koupit. Až tak prudérně staromilské a plné historické fabulace i nádherně malované stylizace je totiž páté zastavení téhle adventurní série. Skoro to vypadá, jako kdyby se Cecil bál byť jen o milimetr překročit stín svého největšího úspěchu a naneštěstí přitom zapomněl, že doba pokročila.
Nejen adventury jako žánr, ale i dílčí elementární složky hry se někam vyvinuly a ve světle současné produkce je nový Broken Sword zklamáním. Od roku 1997 už přeci jen přišel minimálně Dan Brown (viz téma v Levelu 237) a historická konspirace s příchutí Vatikánu už dávno není tak zajímavá. Malovaná 2D grafika taktéž originalitou neoslní a styl vyprávění už tím nostalgickým pokukováním poněkud čpí.
Slibný rozjezd
Jak jsem se snažil naznačit, pětka je zcela tradiční Broken Sword a návrat tak samozřejmě slaví Nico a George. Tentokráte už to ale není o templářích, nýbrž o .... když já vlastně ani nevím o čem The Serpent's Curse je. Příběh první poloviny hry se točí okolo ukradeného obrazu, jakési ďábelské desky a dokonce dojde i na velkou konspiraci gnostiků.
Daleko více než plnohodnotné vyprávění je ale tahle fabulace jakýmsi prologem, který představuje postavy a velmi zlehounka rozehrává potenciálně zajímavou honbu napříč Evropou, která naneštěstí končí v tom nejlepším. Skutečná motivace jednotlivých postav a pravá podstata vyprávění tak zůstanou až do začátku příštího roku skryty.
S tím bych ale vůbec problém neměl. Telltale mě už dávno naučili epizodickému formátu a rozhodně není pravda, že by celý ten úvod postrádal napětí nebo atmosféru. Pořád ale nemohu tvůrcům odpustit styl, s jakým to celé prezentují. Je doba, kdy se ostatní předhánějí v tom, kdo přinese do žánru více invence a vyprávění plného hrátek s kamerou a střihem. Cecil přichází na trh s klikáním a čtením dialogů. Je to pořád fajn, ale...
Sem tam zaexperimentuje s trošku enigmatickým přístupem, kdy vám zatají zcela stěžejní informaci a vy se pak honíte napříč Evropou, jen abyste zjistili, že v první lokaci je poznámka, která celou zápletku vyřeší. Až příliš často si pátý Broken Sword pomáhá nelogickým scénářem a absenci invence řeší složitými příběhovými vytáčkami, které nakonec působí pitomě. Dokonce ani střídání dvou postav tady nemá vůbec žádný smysl.
zdroj: Archiv
Skvělá kresba, mizerná animace
Asi teď vypadám jako hrozný odpůrce nového Broken Swordu, ale tak to vůbec není. Jen nedovedu snést zazděný potenciál a do nebe volající hloupost. Něco do sebe totiž pořád ještě tahle značka má. Můžeme to nazvat třeba nostalgií nebo návratem do dětských let. Ať už vám je čtyřicet a na podobné grafice jste vyrůstali, nebo vidíte ručně malovanou adventuru poprvé v životě, The Serpent's Curse vás jednoduše okouzlí.
Ručně kreslená pozadí jsou neodolatelná a pohled na Londýn a Paříž je v tomto případě neopakovatelný. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že hraji úplně první hru. Až tak věrný je třeba návrat do bytu Nico Collard. Grafika je však naneštěstí také jediným prvkem, kdy se tvůrci odvážili jít trochu na ruku době a 2D pozadí jsou doplněna o 3D postavy rozpohybované opravdu nepovedenou sadou animací. Roboticky trhané pohyby a nepřirozené pózy dávají jasně tušit, že rozpočet byl skromný.
Parádní atmosféra navozená nejen slušným scénářem a úžasnou stylizací, ale i trefnou hudbou a kvalitním dabingem tak utrpí pořádnou ránu rovnou do obličeje v opravdu každé obrazovce. Možná se to nezdá, ale věřte, že podivně se pohybující postavy dovedou pořádně vyvést z míry. I tak ale na mě udělal Broken Sword i po těch letech dojem. Základ měli v rukou tvůrci parádní, ale mnoho kouzel s ním neudělali a hra okouzluje nejvíce sama o sobě díky stylizaci.
Klasika plná schémat
Upřít se pak hře nedají ani objektivní kvality co se herní náplně týče. Dialogy sice nejsou tak bezchybné jako kdysi a smích přijde jen párkrát, ale třeba hádanky patří pořád mezi to nejlepší z adventurního žánru. Téměř vždy jsou naprosto logické, nijak zbytečně rozvleklé a přitom dostatečně obtížné. Cecil to tentokráte trefil a The Serpent's Curse vás nedonutí sáhnout po návodu, ale zároveň vám nic nedá úplně zadarmo.
Klasický interface tomu už jen nasazuje korunu. Problémem ovšem je, že hra už nenabízí nic navíc. Tam, kdy Raven strhává stylem vyprávění a Cognition inovativními prvky vás nechává Broken Sword: The Serpenet's Curse "jen" řešit klasické hádanky. Na dva večery je to v pohodě, ale moc si nedovedu představit, že mě čeká ještě druhá polovina toho samého. A to i navzdory zajímavým lokacím, ve kterých je pokaždé nějaký pěkný detail a pomrknutí na starší hráče.
Největší prohrou nového Broken Swordu je zkrátka jeho zpátečnictví. Nemohu říci, že by něco bylo s hrou vyloženě v nepořádku, ale na každém kroku zakopáváte o malinké problémy. Tuhle jsou to obludné animace a támhle zase tristně schematický obsah.
Vyvážené, avšak naprosto klasické hádanky a příběh, který se v ničem nezpronevěřil původní hře - to je pátý Broken Sword. Fanouškům určitě sedne a adventurní fandy rozhodně neurazí. Ostatním ale nemá reinkarnovaná legenda momentálně co nabídnout a nezbývá než čekat, co za kouzla přinese druhá část. První Broken Sword totiž nabízí ještě kvalitnější obsah a ten zbytek je prostě téměř na chlup stejný.
