Některé herní prvky tedy nebyly přístupné a hodnotit stabilitu a technickou stránku by vůbec bylo nefér. Proto jsem se zaměřil na věci, které nejsou tak často přetřásané, a když, tak pár slovy. Ony „věci“ budou dvě a tvoří zjevně klíčovou součást toho, čím Shogun 2 bude.
Pro oči a pro uši
Co jsou ty dvě diskutované části hry? Hudba a vizuální podoba. Možná to někomu přijde fádní, ale jakmile se vám Shogun 2 dostane do rukou, pochopíte, jak moc kombinace těchto dvou dělá pro celkovou atmosféru a zážitek z hraní. Podívejme se nejprve na hudbu. Ta vždy patřila k nedílné součásti atmosféry série Total War a rozhodně patřila k těm, které jsou pro skladatele náročné. Dlouhé hodiny trávíte u hry, v níž se objevuje několik skladeb ve smyčce a ty tedy musí být dostatečně nevtíravé a zároveň poutavé a atmosférické.
Osobně si ze série Total War nejvíce pamatuji vynikající skladby z Rome: Total War, které patří k tomu nejlepšímu, co se v herní hudbě objevilo. Medieval II měl také několik dobrých skladeb, hlavně v misích za exotičtější národy, jako byli Seldžukové či Abbásovci. Ale Napoleon? Pamatujete se na jedinou opravdu výraznou skladbu? Za sebe říkám – ne. A pak jsem začal hrát Shogun 2 a doslova se zamiloval.
Soundtrack je vynikající. Nabízí dostatek tradičních japonských motivů a nástrojů a zároveň nezasahuje do extrémnějších částí japonské tradiční hudby, které bývají pro Evropana trochu hůře stravitelné. Čímž neříkám, že jsou špatné, naopak, ale není to ten druh hudby, který by měl podkreslovat hru.
Drnkání, které vás vezme za srdce
Proč by měl být soundtrack Shogun 2 tak skvělý? Perfektně kombinuje jemné, pomalejší melodie, které vám nevadí ve chvílích, kdy spravujete svůj klan a přemýšlíte nad dalším tahem s kompozicemi rychlejšími, dovolím si říci adrenalinovějšími. Když vám před bitvou hraje melodie ze začátku níže uvedeného traileru (pro nedostatek japonštiny na mé straně jí říkejme „jo ho ho – ho ho“), hned jdete do klíčové bitvy s větším odhodláním.
Stejně tak dynamické změny hudby během bitev jsou dobré, skladby skutečně evokují skvělý Rome a celkově hudba vystihuje ty emoce, které tvůrci chtějí ve své stylizaci středověkého Japonska vyvolávat. Proč najednou taková změna po nevýrazném Napoleonovi? Je to jednoduché. Po pauze se vrací kanadský skladatel Jeff van Dyck, který stál za prvním Shogunem, Rome a Medievaly, zatímco v Napoleonovi byl vynechán. Opět kombinuje příklon k tradicím s romantizovanou modernou a předvádí, proč fanoušci tak moc volali po jeho návratu. Ostatně, i když jsem pracoval, nechal jsem si na pozadí běžet menu Shoguna 2 a užíval si ten poklidný a poutavý doprovod.
Krása dobové malby
Z oblasti vizuální, nechci probírat kvalitu anti-aliasingu a podobné věci, kterými se mnoho techno geeků zabývá (dle mého skromného názoru) více, než by bylo zdrávo. Mně osobně jde o celkovou stylizaci. Ta prošla v druhém Shogunovi velkými úpravami. Je vidět, že se tvůrci chtějí víc ponořit do tradičních představ o feudálním Japonsku. Změny jsou patrné od prvních obrazovek. Ty tam jsou vojenské monochromatické výjevy při nahrávání. Nyní vám dělají společnost dobové malby, což je to nejmenší.
Strategická mapa má podobu historické mapy namalované na svitku a teprve s přítomností vlastní jednotky se proměňuje na klasickou trojrozměrnou s detaily terénu. Podobně na tom je samotné znázornění jednotek na liště. Pryč jsou digitalizované podoby vojáků, nyní je nahrazují výřezy z dobových obrazů. Takže samurajové už nejsou zvětšeným obrázkem vaší jednotky – jsou vyobrazeni jako bojovníci se sveřepým výrazem, jaký znáte z obrazů a svitků, které vám občas mohou přijít hodně netradiční, zejména co se týče vyobrazení lidí.
Ostatně, japonská kultura prostě měla určité standardy a návyky ohledně zobrazení žen a jejich krásy - takže byste neřekli, že v Japonsku v minulosti existovaly krásné ženy...ale to je jen otázkou kulturních specifik. Celé to může znít velmi povrchně a podružně, ale pro atmosféru to dělá pravé divy. Creative Assembly chtějí, abyste se do Shogun 2 co nejvíce ponořili a co nejvíce vás zaháčkoval ten správný japonský „feeling“.
Výpad, sek, úhyb, protiútok, šíp do zad
U vizuální části hry je třeba pochválit i nové zobrazení střetů jednotek. Hra odpovídá reáliím a tak se v drtivé většině případů po střetu okamžitě boj rozpadne do mnoha jednotlivých soubojů jeden na jednoho. Žádné plácání do prázdna a holomajzna v nastoupených řadách. Když zazoomujete, vidíte, že každý voják bojuje zvolenou zbraní a skutečně provozuje šerm.
Překvapil mě pohled na dva bojující samuraje, jeden s katanou druhý s naginatou, kdy ten s katanou reálně kroužil kolem útočícího muže s dlouhou zbraní a snažil se střídmými seky krýt a dostat se mu na kůži. Když pak tohle dělá celé bojiště, vše se jen blyští meči, kopími a naginatami. Stejně tak haldy mrtvol, mezi nimiž se povalují neodmyslitelné „praporky“, jež měli vojáci za pasem, působí velmi sugestivně a realisticky. Cítíte hmatatelný rozdíl mezi specifiky střetů v evropském středověku a japonském. A o to nejspíše autorům hlavně šlo.
Audivo-vizuální stránka hry na mě velmi silně zapůsobila. Samozřejmě počítám s tím, že se předvede i samotná herní kostra, že se ke klasickému základu Total War konceptu přidají další funkční nadstavby, ale to, co musí jednotlivé díly série odlišovat, tedy stylizace a atmosféra odpovídající době a místu, Shogun 2 dozajista má už nyní. A ve chvíli, kdy vás v bitvě u Sekigahary za Micunariho (tedy nebožáka, který s Ieasu Tokugawou prohrál) zradí první spojenec, poznáte, že Shogun 2 bude skutečně věrný. I za cenu toho, že vám vrazí tantó do zad a z bitvy udělá pekelně obtížnou záležitost.
