Jak se hraje Red Orchestra 2
Red Orchestra 2 není běžná multiplayerovka, kde stačí mít vytrénované reflexy a hbité prsty na klávesnici. Je to věc pro hráče, kteří vyrostli spíše na strategiích, přesto však mají potřebu si čas od času pustit do žil adrenalin z akčních her. Jsou alespoň trošku přemýšliví a znají zákonitosti války i základní taktické postupy vojáků, kteří chtějí bitvu přežít. Nejpoužívanější zbraní je pro ně puška, která se musí po každém výstřelu natáhnout.
Red Orchestra 2 má ráda svou reálnou předlohu, a tam také každý neměl automat. Nepřítel vás klidně sundá jednou ranou a občas nezbývá než se mezi prostory plazit, protože tři běžci před vámi už to mají za sebou. Bez taktické pomoci svých spolubojovníků a různých typů zbraní jen stěží vyhrajete zápas.
Válka se s vámi nemaže, ale štědře vás odměňuje jinde nevídanou atmosférou. Pro ten intenzivně vzbuzovaný strach z kulky, paniku při střelbě a napětí boje se do Red Orchestra 2 musíte pokaždé vracet jako pro vypečený steak do oblíbené restaurace. Stejné to bude v Pacifiku, kde si zahrajete za Ameriku a Japonsko.
Vše začíná atmosférou
Již od začátku vývoje a zveřejnění prvních informací, jsem měl u Rising Storm jednu obavu. Neztratí tahle modifikace na atmosféře? Nebudou to jen nové jednotky a mapy, z nichž na hony daleko kouká původní hra? Atmosféra Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad je základním nosníkem hry a je vytvořena mnoha šikovně skloubenými prvky - grafikou, animacemi, hudbou i třeba hláškami vojáků v původním jazyce. Má obava se však brzy rozplynula. Už v prvních bitvách na Iwo Jimě nebo Saipanu bylo znát, že Rising Storm na atmosféře nic neztratí.
Rising Storm je přitom velmi odlišný od původní hry. Že jste v Tichomoří jasně poznáte nejen podle vysokých palem. Na horizontu jsou vidět hořící lodě, tamhle smutně hoří džíp, jinde doutná japonský tank, zdraví vás do země zapíchnutá americká stíhačka, narazíte i na poškozený tank Stuart či potrhanou japonskou vlajku.
To, co hltají oči, potvrzují také uši, do kterých pronikají japonské výkřiky, výstřely těžkých japonských kulometů, americké hlášky i stylová hudba, která sem rozhodně sedne. Ostatně, Red Orchestra 2 je jediná multiplayerovka, kde jsem si hudbu při hraní doposud nevypnul.
Iwo Jima, Peleliu, Saipan...
K identifikaci Pacifiku přispívá i povedený vzhled map. Sice jsem osobně v Tichomoří nebyl, ale je jasně vidět, že tvůrci čerpali z dobových materiálů, a tak poznáte, kde jste a jaká je doba. Jako Američané budete dobývat bunkrový komplex na Iwo Jimě i se slavnou horou Suribači na pozadí. Na Guadalcanalu vás za Japonce nemine útok na letiště a Peleliu musíte dobře znát ze seriálu The Pacific, kde se nedá nepoznat hlavní budova japonského velitelství.
V multiplayerové hře samozřejmě nelze hledat a porovnávat realitu do hloubky, vždyť skutečný boj na Peleliu byl o dobývání několika stovek jeskynních komplexů, což v Rising Storm rozhodně není. Avšak zápas na téhle mapě v 64 lidech skoro překryl intenzitu zážitku z filmového seriálu. Mimochodem, poslední Japonci se zde dokonce ukrývali až do roku 1947 kdy se vzdala skupina třiatřiceti vojáků, kteří odmítali uvěřit, že je po válce.
Osobně se mi hodně líbilo dobývání japonských pozic na atolu Kwajalein, který nabídl široký, herně i takticky zajímavý prostor. Trochu svázaný jsem se cítil na mapě Hanto, kde je japonským cílem pronikat džunglí od jedné vesničky k druhé, ale i tak měla mapa svoje kouzlo.
Poslední zatím představenou mapou je Saipan, který je svým stylem lehce podobný stalingradským mapám (hustá zástavba, trosky budov či velká průmyslová mlýnice). Ale opět se nemusíte bát, podobnost je jen ve stylu, nikoli ve vzhledu. Všechny mapy ctí základní pravidlo Red Orchestra 2 – poskytnout hráči dostatečný prostor, možnosti a volnost pro vlastní taktický plán.
Grilování v Pacifiku
Konečně probereme válčící strany. Nejraději bych se rovnou věnoval Japoncům, ale nejdříve si odbudeme Američany. Boj s nimi není moc odlišný od válčení u Stalingradu. Vím, že pokud hra chce alespoň maličko dbát na realitu, nemůžeme si u téhle strany moc vyskakovat. Její zásadní výhodou je palebná převaha díky velkému množství automatických zbraní. Japonské útočníky budete kosit samopalem Thompson, automatickou puškou Browning (M1918 BAR) či dobře umístěným lehkým kulometem M1919A6. Klasikou pak jsou pušky Garand a Springfield.
Amíky však přeci jenom něco charakterizuje – plamenomet! Ten je konečně účinný a nebezpečný. Například v Battlefield: Bad Company 2 Vietnam ho EA tenkrát s velkou slávou také uvedla, ale byla z něj zbraň pro šašky. Malý dosah a také účinnost ho pohřbily. Ne však v Rising Storm.
Tady plameny olizují protivníky na několik desítek metrů. Máte sice sakra málo paliva, ale všichni účastnící grilování to mají bezpečně za sebou. Během pár vteřin tak sežehnete skupinu Japonců, ani nevíte jak. S plamenometem na zádech jste sice cílem číslo jedna, avšak při využití výhody překvapení, rychlého smažení a ještě rychlejšího ústupu budete týmu v boji velmi nápomocni.
Banzai!
Japonská strana je diametrálně odlišná od všeho, co zatím v Red Orchestra 2 bylo a to ji přidalo na zajímavosti. Začnu tím nejzásadnějším – typickým útokem Banzai. Pokud běžíte a zmáčknete/podržíte tlačítko pro úder pažbou nebo útok bodákem, spustí se Banzai. Postava působivě řve, ale hlavně má destruktivní účinek na psychiku amerických vojáků.
Red Orchestra 2 byla první, která přinesla funkční simulaci morálky do multiplayerové střílečky. Obraz se hráči vyděšenému dělostřelbou či třeba poblíž dopadající palbou ztmaví, rozmaže a pohyby jsou pomalejší. Přesně takový vliv má Banzai. Věřte, že pod jeho účinkem nic netrefíte, ani neutečete. Již při betaverzi si tuhle výhodu Japonců hráči dobře uvědomují a celý tým se vždy snaží domluvit na co nejjednotnějším a nejhromadnějším Banzai útoku. Navíc, pokud při něm někdo použije katanu, efekt na nepřátele se zvětšuje. Super!
Minomet a další hračky
Japonci ale nejsou jen bezhlaví bojovníci s katanou. Způsobují Američanům ještě další problémy, tentokrát pomocí minometu. Tahle zbraň, skoro kapesních rozměrů, má v taktice boje zásadní funkci. Dostřelí daleko a výbuch často zabije několik nepřátel najednou. Narazíte-li na silný obraný bod, není nic příhodnějšího než tam poslat pár střel z minometu. Stejně tak s ním lze brzdit přísun posil či narušovat morálku.
Poslední Japonskou delikatesou jsou nástražné bomby, respektive v poli předělané granáty, které vybuchují jakmile kolem nich někdo projde. Tento prvek se však zatím ve hře moc nepoužíval a je zřejmé, že na své „zlaté časy“ si ještě počká, především, až se ke hře dostanou zkušení hráči.
Pokud chci nastražit bombu, musím vědět, že tudy nepůjde žádný můj voják, kterého to zabije stejně spolehlivě, jako nepřítele. Chce to zkrátka dokonalou znalost map, taktiky i koordinovaný postup. Zbytek arzenálu už pro Japonce nevypadá tak vesele. Pár typů pušek, relativně účinný samopal a dva skoro totožné kulomety se palebné síle Američanů nemohou rovnat. Ale právě výše zmíněný Banzai útok, minomet a trochu i výbušniny pomáhají srovnat síly.
Jen tak dál
Rising Storm mě za pár hodin v betaverzi přinesl nespočet skvělých zážitků. Nezapomenu, jak na mě na Iwo Jimě vyběhl Japonec s katanou, hořící po zásahu plamenometem. Nic jsem nestačil udělat a jen zíral jak mi padl mrtev k nohám. Jen těžko se dá popsat intenzita okamžiku, když běžíte ve skupině asi deseti japonských spolubojovníků proti americkému zákopu a všichni řvete Banzai. A co teprve pocit úlevy, když následně nepřátele vykostíte a pozici obsadíte.
Potěšující informací je i propojení Heroes of Stalingrad a Rising Storm. Při zakoupení Rising Storm dostanete zdarma válčení u Stalingradu, takže budete moci bitvy střídat a vybírat z jednoho seznamu serverů. Trochu se obávám nepřítomnosti tanků, po kterých se slehla zem, ovšem předpokládám, že šestice map nebude konečným počtem a do některé další se pancíř přeci jenom vecpe.
Je jasné, že práce na Rising Storm nejsou zdaleka u konce, ovšem již nyní jsem s udaným směrem vývoje datadisku spokojen. Rising Storm by měl vyjít letos a podle stavu bety o hře není proč pochybovat.
