Hodnocení svého loňska už vydali všichni přede mnou, takže zbylo na mě, abych to vše nějakým suchým způsobem uzavřel. Předem tedy chci říct, že oněmi dvěma dvacítkami myslím rok 2020, nepořídil jsem si módně dvě mladé milenky. Hned za to chci dodat, že pro mě osobně byl vlastně tenhle opravdu, opravdu podivný rok fajn, jakkoliv pro nemalou část lidstva rozhodně ne.

Z tří let psaní na volné noze z home officu jsem zvyklý na situaci, která nastala na jaře i na podzim, i když se přiznám, že současný lockdown už moji socializační stránku začíná dost poškozovat. Ale vážně, když se ohlédnu zpátky za rokem 2020 z hlediska osobního i Gamesů, je to sice rozmazaný chaos, ale jsem spokojený. Varuji, následující text bude dlouhý, nebude nijak výjimečný pojetím a bude skákat od redakce ke hrám a zpátky.

zdroj: Japanese Cinema Archive

七人の侍

Původně jsem chtěl pod tímhle mezititulkem vypsat sedm japonských her, které definovaly můj herní rok, ale zaprvé jsem si uvědomil, že sedm jich nebylo, a zadruhé těch sedm samurajů je někdo úplně jiný. Sedm lidí kolem mě, kteří tvoří redakci Games.cz. Nebudu je vyjmenovávat po jednom, ostatně, to už udělala Bětka ve svém shrnutí. Nemusím vyjmenovávat svou starou gardu, do níž jsem vložil veškerou důvěru a ona mi ji vrací plnými náručemi. V roce 2020 se mi podařilo získat ty dva poslední (?) samuraje do naší skupiny.

S Bětkou jsme o jejím možném angažmá mluvili hodně, hodně dlouho. Známe se roky, věděl jsem přesně, proč ji chci v redakci a když jsme si konečně plácli, odšpuntoval jsem si lahev Laphroigu a připil si na přestup roku.

Ze začátku bylo bizarní sledovat některé reakce na angažmá Alžběty, kdy se z ní každý snažil dělat osobu, která je jen před kamerou. Ve skutečnosti se hned pustila do svého prvního úkolu, a to kompletní restrukturalizace našich videí a samozřejmě studia. Tedy do práce, která není okamžitě vidět, a tudíž je nevděčná. A Bětka chrlila jeden nápad za druhým, ukázala, že je to přirozená kutilka, když po vzoru MacGyvera zhotovila perfektní čtecí zařízení s pomocí stojanu na noty, skla a trička Level. A já se vás ptám, kdo z vás to má?!

zdroj: tisková zpráva

Jasně, Bětka je před kamerou nedostižná, ale fakt mě v některých chvílích štvalo, když jsem viděl, jak intenzivně a do sedření předělává studio a vymýšlí nové a nové věci – a uznání nikde. Jo a taky nám zničila jeden stolek, protože mě neposlechla, za každou cenu musela zkusit sama pověsit plátno a spadla (promiň, Bětko, tohle jsem musel vykecat).

Druhou posilou byl, mnohem méně plánovaně, Pavel Makal, se kterým jsme kdysi prožili nezapomenutelný trip do Londýna na Total War: Three Kingdoms a já si poupravil dojem, který jsem nabyl z jeho zlých profilovek na Twitteru. Z Pavla se vyklubal naprostý pohodář s herním přehledem a se sklony k workoholismu, což je ideální pro zapadnutí do party i vykořisťování šéfem. A jemu se to ještě líbí.

Tedy, na Total Waru se žádný přestup nepekl, k tomu došlo poté, co Pavel velmi překvapivě skončil na postu šéfredaktora Hrej.cz a ocitl se na přestupovém trhu jako volný hráč. Nebylo moc co řešit, tedy kromě faktu, že už tehdy jsme byli rozpočtově na limitu, ale naštěstí mé legendární vyjednávací schopnosti („Ehm, vím, že se to nehodí, ale potřebujeme ho, prosím prosím!“) zafungovaly a z Pavla se stala, teď už si dovolím říct, nedílná součást Gamesů. Dokonce jsme mu i zřídili redakční profil!

Ale teď už na zhodnocení roku en bloc.

Good

zdroj: 20th Century Fox

- Někdo si stěžuje, že rok 2020 byl z hlediska her slabý, já mám zcela opačný dojem. Pořád jsem měl co hrát, spoustu vynikajících titulů, a ještě mi nějaké resty zbývají.

- Nový design webu. Konečně! KONEČNĚ! Trvalo nám to několik měsíců, protože předělat web velikosti Games.cz není věc na pár dnů. Naše mobilní verze se odebrala do věčných lovišť a konečně máme responzivní web. Stejně tak se nám povedlo akcentovat prvky, které jsme chtěli, a přitom nám neimplodovaly servery.

- Final Fantasy VII Remake – takhle by měly vypadat remaky. Kompletní přepracování (pravda, části) původní hry, a to včetně dějového obsahu. Vedlejší postavy doslova vystoupily ze stínu své původní předlohy a ten konec a návrat… Vy, kteří jste hráli, víte. Prostě nesmírná potěcha, ale zároveň i konec mého recenzování na Games. Ale o tom více v rubrice Bad.

- Animal Crossing: New Horizons – do téhle hry jsem naskočil s větším zpožděním než ostatní. Jenže doma ji hrála přítelkyně, v redakci tři další lidé a najednou jsem dostal chuť si taky spravovat svůj ostrov. A už jsem v tom byl až po uši. Vynikající mnohovrstevnatý titul, ke kterému se stále vracím.

- Gears Tactics – konečně tahová strategie, která se vymaňuje z formátu „nového“ XCOMu, vymýšlí vlastní systémy, jde mnohem víc do hloubky a nutí vás k taktickému přemýšlení. Navíc je z mého oblíbeného univerza a vypadá skvěle.

- Ghost of Tsushima – velká srdcovka roku 2020 a vlastně asi i hra, kterou bych osobně zařadil mezi Top 3. Hloupě jsem nevěřil, že západní studio dokáže pojmout japonský étos bez hollywoodské idiotizace. Historické kompromisy tu sice jsou, ale nic to neubírá nádhernému, atmosférickému dobrodružství, které jsem si užil od začátku až do konce. Až bude čas, dám si to znovu v Kurosawa módu.

- Wasteland 3 – konečně jsem po mnoha letech pocítil ty pravé falloutovské „vibes“. A když píšu falloutovské, myslím tím první dva Fallouty a Tactics. Skvělé RPG, které sedlo mé staromilské chuti.

- Crusader Kings III – hra, u které jsem společně s Animal Crossingem strávil nejvíc času. Nevím, jestli musím říkat víc, doufám, že jste sledovali náš LongPlay s Vaškem a pochopili, že s tímhle titulem zase strávím pár let. Hodně let. Doufám.

- Cyberpunk 2077 – je to můj klasický paradox. Mám k některým designovým rozhodnutím CD Projektu výhrady už od dob prvního Zaklínače a ne, ani trojka je nezměnila, spíš zdůraznila. Týká se to i Cyberpunku. Jenže… Jenže ta hra mě baví. Strašně baví. Baví mě do té míry, že vyzobávám všechny vedlejší questy, které mi přijdou zajímavé, oddaluji finální misi a prostě si užívám umírání v Night City. Počítadlo překračuje 80 hodin a pořád je co dělat. A hlavně je chuť…

- Mandalorian – Po Rise of Skywalker pro mě Star Wars umřely, což je opravdu úctyhodné, protože jsem vždycky myslel, že moje láska k nim je nesmrtelná. Poslední díl nové trilogie ovšem sérii definitivně zprznil a poslal do hlubin trapnosti. Trvalo rok, než jsem se dostal z krize a pustil si Mandaloriana. A fungoval! Skvěle fungoval! Ano, je to mou úchylkou na Mandaloriany, Bobu Fetta a Expanded Universe (RIP), ale přesně tohle jsem potřeboval. This is the Way.

- Celá redakce Games.cz, jejich flexibilita, schopnost přizpůsobit se novým podmínkám. Tým, na který jsem hrdý.

Bad

zdroj: 20th Century Fox

- Jak už jsem psal u FFVII Remake a vlastně i v titulku tohoto článku, intenzivní hraní téhle hry „aby se to stihlo“ a následný rok 2020 mě přiměly k těžkému rozhodnutí, že prostě nemohu dál recenzovat na Games.cz. S mojí pozicí se teď pojí spousta povinností, které prostě už nejsou časově moc slučitelné s intenzivním hraním her na desítky hodin.

Final Fantasy byl skvělý, ale vyčerpávající závod o to, aby recenze vyšla včas. Odmítal jsem si tohle přiznat a zkoušel jsem to dál, ale to, že nám chybí recenze Star Wars: Squadrons, je ryze moje chyba, protože jsem neodhadnul své časové rezervy. Možná někdy udělám u kratšího titulu výjimku, ale recenzování na web je prostě nekompromisní a recenze je třeba mít včas, pokud je to možné. Neříkám, že nebudu psát dál, ale dělat šéfredaktora je opravdu neslučitelné s věcí jménem embargo.

- Maneater – i tuhle recenzi vám dlužím z výše uvedeného důvodu, ale tady jsem rezignoval i proto, že opravdu mohu dělat stovku užitečnějších věcí. Jde o mizernou, tupou hru plnou glitchů a pitomého ovládání. Už dlouho mě nějaká hra nestihla rozčílit asi desetkrát během dvou hodin.

- Šílenství kolem The Last of Us: Part II – vím, že herní komunita umí být toxická, ale míra nepříčetnosti a hysterie kolem TLOUII přesáhla všechny tolerovatelné meze, od cíleného kažení hry jiným lidem spoilery přes vymyšlená tvrzení o hře až po výhrůžky smrtí. Pokud chtěla jistá vokální část herní komunity (podle počtu čtenářských i profesionálních ocenění pro TLOUII část minoritní) ukázat, že není normální, povedlo se jí to.

- Rozklad vývoje Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2 – vypadá to, že mé obavy z neprověřeného studia byly na místě. Masivní odchody vývojářů, neustálé odsuny vydání… Kdepak, na tuhle hru se už netěším, spíš se jí obávám a popravdě čekám, že možná ani nevyjde.

- Špatné řízení CD Projektu ohledně Cyberpunku 2077. Chápu spoustu okolností, které vedly k tomu, co se stalo, nicméně bez ohledu na ně, verze pro PS4 a Xbox One byla nedůstojná. Na druhou stranu mi přijdou nesmyslné výkřiky, kdy lidé porovnávají in-game akci s CGI trailerem a rozčilují se, že nevypadá stejně, případně když si pletou Cyberpunk s GTA. Plus obligátní výhrůžky smrtí.

Ugly

zdroj: 20th Century Fox

-  Naše studio. Ne, že by bylo ošklivé. Ugly je fakt, že ve chvíli, kdy jsme jej skoro dokončili, přišel první lockdown, a jakmile došlo na cizelování, dorazil ten druhý. Je velmi frustrující strávit takového času na projektu místa, které nejde využívat. Stejně tak covidová situace narušila spoustu plánů na tvorbu videoobsahu, jelikož se prostě v redakci s její technikou nemůžeme sejít a trénovat a tvořit.

-  Aeronautica Imperialis: Flight Command – titul ze světa Warhammer 40,000, který byl oznámený a pak tiše profrčel svým datem vydání a ani vydavatel se nepřetrhl s jeho promem. Bohužel je to ošklivá, nefunkční hra, která propálila jednu ze skvělých stolních předloh.

- Nestihl jsem se dostat ani k „soukromému“ hraní Xenoblade Chronicles: Definitive Edition. Snad letos.

- EA Sports UFC 4 – takhle to dopadá, když máte tým s nápady, ale už nemáte peníze. Ke hře jsem se dostal se zpožděním, a i když musím ocenit změny, které byly provedeny v rámci grapplingu či kariéry, vizuálně už vypadají animace hrozně. Uvnitř huj, zvenčí fuj. A bohužel, vizuální stránka je zrovna tady důležitá.

- Kvůli spoustě důvodů jsem neměl loni tolik času číst, kolik bych chtěl. To se letos musí změnit.

- Watch Dogs: Legion – s oznámením jsem měl velká očekávání ohledně toho, co Ubisoft sliboval. Hra zněla ambiciózně a až zlomově svým systémem NPC a vizí dystopické Británie. Výsledek někomu možná sedne, ale generické a zaměnitelné postavy a spíše střelené blbnutí ve stylu sandboxu mě spolehlivě odradily.

Tak směle do roku 2021. Ten loňský nás snad dostatečně připravil na jeho nástrahy!