Napsat, že rok 2020 byl příšerný, je už docela klišé. Jistěže byl, však jsme se poprvé za sto let potýkali s celosvětovou pandemií, která nám rozvrátila zdraví, ekonomiku, společenský život a spoustu dalšího. Něco nového byste tam neměl, pane novinář?
Já se ale v dnešním ohlédnutí nechci zamýšlet nad tím, jak byl minulý rok strašný pro svět. Radši strčím jazyk do díry po zubu a vzpomenu si, jak byl mizerný pro mě osobně.
Na úplném počátku, někdy na jaře, když jsme se jako redakce poprvé preventivně zavřeli doma, protože v Česku začaly alarmujícím tempem narůstat případy nákazy, mi to celé vlastně přišlo docela zajímavé. „Příjemná změna tempa,“ říkal jsem si, zatímco jsem vstával minutu před začátkem pracovní doby, psal články v pyžamu a s úderem páté usedl rovnou k televizi nebo knize.
Rychle jsem si ale uvědomil, že to pro mě ve finále žádná zábava nebude.
Jedna věc je neustálý strach z toho, že nemoc chytí některý z mých zranitelných blízkých, koho by Covid mohl reálně ohrozit. To zažíval asi každý z nás. Věc druhá je ovšem zjištění, jak moc jsem já sám nepřipravený na společenskou izolaci.
Bez lidí
Jsem rád mezi lidmi. Mezi lidmi, kteří něco vyprávějí a kteří dělají vtipy, mezi lidmi, které můžu bavit já a před kterými se můžu tak trochu předvádět, mezi lidmi, s nimiž můžu diskutovat o volbách a Star Wars a psech a fotbale a fantasy a klidně třeba i o zahrádkářství, když na to přijde. Jeden dobrý kamarád, skupina lidí, co je vidím poprvé, je mi to celkem jedno – podobné situace jsou pro mě žárovka, která zahání temnotu. Tu temnotu, kterou uvnitř sebe samých máme všichni a každý se s ní vypořádáváme jinak. A když mi koronavirus sebral moji nejjistější berličku, noc byla najednou výrazně delší než den.
Když se cítím v pohodě, když je mi dobře, když jsem schopný svůj neposlušný mozek naplnit sebevědomím a pocitem dobře odvedené práce, všechny možné překážky, které se mi octnou v cestě, mi vlastně připadají docela snadno zdolatelné. Napsal jsem právě pěkný článek, který se všem líbil? Tak to se zvládne i složitá situace v rodině. Strávil jsem právě s kamarády pár pěkných hodin a těší mě, že si tak skvělí lidé myslí: „Ten Vašek je docela fajn!“? No a co, že je potřeba vyměnit všechna okna v bytě, jsou to přece jenom peníze.
A funguje to bohužel i naopak. Když v pohodě nejsem, nastupují všechny možné strachy a nejistoty, paralyzující vědomí děsivě rychle ubíhajícího času a nevyhnutelné smrti, tenhle typ slastných myšlenek – ideálně v době, kdy se člověk snaží spát a najednou to kdovíproč nejde. Výtečná je i obava, že vlastně vůbec nejsem dost dobrý, že jsem zapomněl, jak psát, že jsem to třeba nikdy pořádně neuměl, a to bych pak jednu větu psal klidně půl hodiny, protože si ji neustále přežvýkávám v hlavě a říkám si, jestli to náhodou není triviální žvást.
Slova mocnější meče
No a pak jsou tu samozřejmě komentáře lidu. Za běžných okolností jsem schopen ty slušné brát jako užitečnou zpětnou vazbu, nad těmi nenávistnými (občas, pravda, s obtížemi) pokrčit rameny. Když jsem zrovna psychicky dole, tuhle schopnost ztrácím.
Naprosto chápu, jak iracionální to celé je. Vím, že na každého komentujícího, podle kterého nejsem novinář, ale hloupý idiot, připadá tisíc čtenářů, kteří necítí potřebu se vyjadřovat, ale on s tím rozum vážně nemá nic moc společného. Tohle zkrátka tne do živého jádra odhalených, rozjitřených emocí. O to víc, pokud úder nepochází z proslule toxických diskuzí, ale třeba z Facebooku, od lidí, kteří se ani neschovávají za anonymitou a jsou to přátelé mých přátel – nebo moji vlastní.
„To je ale tvůj problém,“ můžete namítnout. Oprávněně. Ano, je to rozhodně můj problém, koneckonců jsem se sám rozhodl sdílet svoje názory a myšlenky na veřejnosti a nehodlám nikomu upírat právo se strefovat do mě ani do mojí práce. Ale problém to je i tak, bohužel přesně tehdy, když bych místo psychického kopance potřeboval pravý opak. A to bylo v roce 2020, zvlášť na jeho konci v období zimního lockdownu, až příliš často.
Neeskapismus
Samozřejmě jsem se naučil s tím pracovat, nechat si podat pomocnou ruku. Například od staré skvělé Age of Empires II: Definitive Edition, protože naše večerní partie na Discordu mi zvednou náladu za každých okolností. Všeobecně jsem v daleko lepší pozici než třeba všechny ty babičky a dědové, co žádný Discord ani žádné Age nemají, na dlouhé procházky to taky není, a tak se musí spoléhat na nepravidelné telefonické hovory, protože se za nimi nikdo neodváží přijít na návštěvu, jelikož by je mohl zabít.
V žádném případě netvrdím, že jsem na tom jakkoliv hůr než většina ostatních lidí. Ale musím říct, že zrovna hry mi v minulém roce nepomohly zas tak moc, jak bych býval doufal.
Kandidáti na to byli. Zahrál jsem si Mount & Blade II: Bannerlord i Baldur’s Gate III, zatraceně! Jenže obě v předběžném přístupu a obě docela rozbité a nehotové, takže mě ani jedna nedokázala pohltit takovým způsobem, který by mě donutil myslet na ně dnem i nocí a nějaké starosti a slabosti odsunout na vedlejší kolej.
Podařilo se to samozřejmě Crusader Kings III, jedné z nejlepších her, jaké jsem měl tu čest hrát, a taky novému Football Manageru 2021, který na mě měl úplně kouzelný účinek – když mi nějaký depresivní červ v lebce rušil spánek, chvilku jsem si zahrál a před usnutím místo o pomíjivosti bytí zuřivě dumal nad tím, jestli najmu nového útočníka, nebo fyzioterapeuta. S menší intenzitou na mě působili i Desperados 3, Wasteland 3 a Cyberpunk.
Ale dohromady toho bylo málo. Zoufale málo, což mě praštilo do očí, když jsem během našich debat o nejlepší hře minulého roku překvapeně zjistil, že se vlastně nemám moc zač bít. Že jsem byl možná docela často relativně spokojený, ale skoro nikdy nadšený, nadšený na pokraji zamilovanosti, jako to bylo u Divinity: Original Sin II nebo během většiny Heaven’s Vault.
No a tak jsem si pošetřil diskuzní prach na letošek, protože letošek bude lepší. Bude lepší pro mě, pro hry, snad i pro vás, trpělivé čtenáře, kteří dokázali překousnout 6 tisíc bolavých znaků. Postarají se o to vědci a jejich vakcíny, postarají se o to Lariani a jejich hotový Baldur. A postaráme se o to my sami, navzájem. Jednoho krásného dne snad i naživo, bez pomoci Discordu a dvě dekády starých strategií.
